Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Vzhůru do oblak

Napsal(a)  Ida Pencová  sobota, 24. srpen 2019 15.41

Stalo se mi něco neobvyklého. Část rodiny byla pryč z domu, část byla doma, ale každý byl zabraný do svých věcí, takže jsem zjistila, že sedím v obýváku, nic nemusím a nikdo ode mne nic nechce. Okamžik, který se nestal už roky. Teda ne že nebylo VŮBEC čím se zaměstnat, ale nic neuteče, zatímco tahle chvíle možná brzy ano, může totiž skončit zcela náhle a nečekaně, proto je třeba ji využít a neotálet. Co když se na něco kouknu? Smí se to vůbec? Smí si matka jen tak zapnout youtube a sjíždět videa? Uvelebuji se na gauči a rozhoduji se, že na nějaké pochybnosti není čas. Hledám jeden oblíbený film.

Našla jsem jen pár trailerů a pětiminutový film o filmu. Hm. A pak se mi v nabídce objevilo další video. „Pasažér, který přistál s letadlem.“ Zvědavost mě přemohla. Dva staří kamarádi si takhle jednou udělali výlet Cessnou. Jenže pilotovi se udělalo nedobře a později dostal infarkt. Jeho kamarád John Wildey zjistil, že aniž kdy předtím řídil letadlo, bude se muset pokusit přistát. Protože to byl dokument a mezi záběry z rekonstrukce byly prostřihy na jeho komentáře, bylo hned jasné, že se to povede, nicméně i tak to bylo napínavé. Jeho komunikace s dispečerem, později i s instruktorem, kterého přivolali na pomoc, s posádkou vrtulníku záchranné služby, jeho líčení pocitů, když sám sebe nutil nepropadnout panice, neúspěšné pokusy přistát, byl to nervák. Zvláště, když se v průběhu děje úplně setmělo a on nevěděl, kde se zapínají světla (instruktor mu nebyl schopen přesně poradit) a bál se jen tak tipnout a zmáčknout nějaký knoflík. Po tmě, bez zkušeností, bez jakéhokoli odhadu, kolik má paliva, s malou nápovědou dispečera a instruktora, ve svých 77 letech, přistál.

Přátelé, takhle já si občas připadám taky. Většinou s tím nějak souvisí naše děti. Jako amatér uvržený do role pilota. Narodí se dítě a už v tom lítám. Někdy se letí hezky, je slunečno a krásný výhled do krajiny. Někdy přijdou turbulence. Nejdřív si člověk zoufá, že miminko (zase) v noci nespí. Jak mám, prosím vás, přes den fungovat, když ve čtyři ráno nevím, jestli ho ještě uspávám nebo už zase uspávám. Pak s obavou sleduji, jestli ve správnou dobu leze (a neleze, kam nemá), chodí, říká „r“ a správně kreslí postavu, socializuje se. Spousta emocí, nemocí, sourozeneckých hádek (on kouká z mýho okna), každý den nové situace. Tisíce otázek, záchranných operací. Než se člověk naděje, překlopí se šestý rok a přidává se čtení, psaní, dovysvětlovávání, rovnice, fotosyntéza. Když se to jakž takž ustálí, přijde puberta. Dítě vnitřně odcestuje na jinou planetu, komunikace s námi pozemšťany se ve většině případů míjí a ztrácí někde v mezihvězdném prostoru. Všichni se cítí nepochopeni, frustrace projevují různými, více či méně přijatelnými způsoby.

„Došlo mi, že ten krám budu muset řídit sám,“ usoudil v jednu chvíli John Wildey. To je nejzásadnější moment celého příběhu. Stejně jako v životě. Chytit knipl a převzít řízení. I když turbulence přišla nečekána nezvána, držím výšku a rychlost, snažím se najít vhodné instruktory a zachytit nápovědu z řídící věže. V každodenních situacích, které vyžadují rychlá řešení se pokouším o správné reakce. Někdy to vyjde, někdy ne. Někdy je taková obyčejná věc, že všichni jsou večer naživu, výsledkem maximálního úsilí. Je to stejný zázrak jako přistávání potmě.

Líbil se mi přístup, který v kritické situaci zvolil John Wildey:

Moc dobře věděl, v jakém průšvihu je. Nepopíral realitu, ale nenechal se jí ani příliš pohltit. Je dobré žít přítomným okamžikem. Nicméně je také dobré zachovat si širší obraz. To, co je teď, je důležité a je třeba se s tím vypořádat; ale nebude to tak napořád.

Uchoval si humor. I ve vypjatých chvílích dokázal zavtipkovat. Humor je pro mě záložní zdroj. Když se věci komplikují, hrotí nebo se nesnesitelně táhnou, bývá humor to poslední, co člověku zbývá, aby nepřišel o rozum.

Nepropadal frustraci, když se prvních NĚKOLIK pokusů o přistání nepodařilo, ačkoli na něj trochu doléhalo, že „jiní lidé přistávají za tmy jako nic“. Lidé prožívají věci různě. Co jeden zvládne s nevelkým úsilím, jiného málem složí a naopak. Nesrovnávat svoje rodičovství s jinými je polovina vítězství. A vždy se vyplatí setkávat s lidmi, kteří nám v náročném období ještě nenaloží (byť třeba s dobrým úmyslem).

John Wildey měl také na stále na paměti, že není jedinou postavou v celém dramatu. Při jedné otočce po nevydařeném pokusu o přistání popisoval záchranářům stav svého kamaráda. Aby mu mohli pomoci, kdyby to ještě šlo, a to i v případě, že by přistání dopadlo špatně a on sám jim nemohl být nápomocný. Čím víc se člověk soustředí na sebe, tím menší prostor si tím vymezuje a tím méně nadhledu může získat. A naopak.

Nádech, výdech. Držím knipl a zatím nepadáme. Žádné moje dítě se nenarodilo s návodem k použití. Když se mi narodilo třetí, všichni (včetně mě) předpokládali, že už mě nemá čím překvapit. Je to již skoro 5 let a stále nepřestávám být překvapená. Lítáme v tom dál. Protože obojí, slunečné dny i turbulence, patří do každého příběhu. A víte, co udělal John Wildey pár týdnů po tomhle dramatu? Člověk by čekal, že už se na letadla nebude dívat ani v televizi. On se přihlásil do kurzu pro piloty. Takže žádné výmluvy a vzhůru do oblak! Shora je totiž krásný výhled.

Ida Pencová

AC Kolín

Naposledy změněno sobota, 24 srpen 2019 15:43
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.