Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Sedm rad, které nám pomohou odpustit

Napsal(a)   pátek, 20. září 2019 14.48

Možná jste se někdy dostali do situace, kdy odpustit druhému člověku bylo pro vás těžké. Jako křesťané jste si dobře vědomi, že žít v neodpuštění vůči druhým je velmi vážná věc, a to dokonce s věčnými důsledky, protože Ježíš řekl, že když neodpustíme druhým, ani Bůh nám neodpustí. Odpouštět z vypočítavosti však také není cesta. Odpuštění musí být opravdové. Jak toho ale docílit, když už jen pomyšlení na člověka, který vám ublížil, ve vás vzbuzuje odpor a nechuť? Uvědomme si, že mohou být případy, které jdou dál než za běžnou hádku. Lidé mohou být zneužiti, nebo dokonce ztratit své blízké něčí vinou…

Rád bych vám předal několik rad, které nám v odpuštění mohou pomoci.

1. Věř, že Bůh odpustil tvůj hřích, za který jsi zasloužil smrt

To je závažná duchovní skutečnost, která je jednak jádrem evangelia, ale zároveň je něčím, co se i přes naši víru budeme učit zpracovávat a poznávat celý život: totiž, jak hrozný je hřích a že Ježíš za nás skutečně zemřel. Ono se řekne: je to jasné. Ale je to opravdu jasné? Líbí se mi, že pro nevěřící lidi je skutečnost, že za ně někdo zemřel, docela silnou kávou. Uvažují o tom totiž upřímně. Pro nás to může být pravdivá doktrína, ale chápeme její dosah? Chci říct, že v otázce odpuštění budeme růst spolu s poznáním toho, jak mnoho nám Bůh odpustil. Pamatujme, že Ježíš řekl: „Komu se málo odpouští, málo miluje.“ Víš, kolik ti Bůh odpustil?

Tam, kde ale ještě věci stále nechápeme, nezbývá než se postavit ve víře na Boží slovo a rozhodnout se odpustit navzdory svým pocitům.

2. Neomlouvej a nezlehčuj vinu druhého

Buďme zcela svobodní pojmenovat věci pravým jménem. Neomlouvejme ze slušnosti ty, kteří se proti nám provinili. Dopustili se odporných věcí a jejich skutky jsou Bohu odporné. Váš hněv je zcela na místě, stejně jako hněv Boží.

Boží hněv však není nekontrolovatelná nenávist, která vede k žíznivé pomstě. Nenávist, která vás má v moci podobně jako závislost na alkoholu či droze. Takový Bůh není.

My jsme Boží děti, které nepopírají pravdu, ale zároveň přinášejí milost. Ježíš byl plný milosti i pravdy. Strach z toho, abychom necítili vůči našim viníkům nepříjemné pocity, nás může vést k bludnému tápání mezi snahou jejich vinu omluvit a snahou cítit vůči nim něco pěkného. Nepopírejme jejich plnou vinu. Zároveň však odpusťme, protože jsme k tomu dostali zmocnění od Boha.

3. Naše odpuštění má obrovskou moc

Ježíš řekl, že co svážete nebo rozvážete na zemi, stejně tak se stane v nebi. Nechci se přít, ale na rovinu říkám, že kontextem tohoto biblického textu je odpuštění, a nikoli svazování démonů. To je v textu nezpochybnitelné, budeme-li ho číst bez předsudků.

Skutečnost, že Boží milost proudí skrze nás k jiným lidem, je obrovská duchovní moc. Je to vlastně moc evangelia, které nemusíme někomu odvyprávět, ale máme možnost ho přímo aplikovat, aby lidé zakusili moc milosti odpuštění. Osobně věřím, že odpuštění je největší duchovní zbraň v duchovním boji. Podle toho svět pozná, že jsme jiní. Obviňovat druhé z hříchu umí každý celkem snadno, bez ohledu na svůj světonázor.

4. Uvědomte si realitu, ve které se viník nachází

To, že někomu odpustíme, ještě neznamená, že si to dotyčný vezme k srdci. Ježíš řekl, že nebudeme-li činit pokání, zahyneme. Člověk, který se proti nám skutečně provinil, bude potrestán, a patrně jeho kroky momentálně vůbec nesměřují do nebe. Realita toho, co ho čeká, by v nás měla způsobit soucit. Konečný verdikt bude na Bohu. Možná nás napadne otázka, zda když jsem odpustil já, odpustil i Bůh?

Na to není jednoduchá odpověď. Je v tom rozdíl. V konečném důsledku může odpustit jen Bůh. Dále je dost podstatné, zda hříšník udělá pokání. To jsou věci, které jako lidé nemusíme řešit. Z naší strany jde o postoj milosti k provinilému. Naše odpuštění ještě neznamená, že dotyčný bude hříchu zbaven. Nicméně postoj milosti a odpuštění k viníkovi mu může pomoci činit pokání.

5. Nastavte si hranice

Jak poznáme, že jsme odpustili, když se v přítomnosti dotyčné osoby stále necítíme dobře?

To je samozřejmě možné. Zejména pohrdavý postoj dotyčného k našemu odpuštění může být docela těžkou zkouškou. Někdy je skutečně užitečné změnit vzduch, protože být neustále někým atakován není dobré. Není naší povinností se nechávat záměrně zraňovat.

Dále je dobré si uvědomit, co odpuštění z naší strany znamená. Mám pro to malou osobní definici. Odpustit znamená nedovolávat se soudu na viníkovi. Prostě se otestujte sami. Co byste dělali, kdybyste mohli svým svědectvím poslat někoho do pekla? Svědčili byste? Chci jen podotknout, že v pozemské rovině to může být složitější. Pokud bychom byli povoláni před pozemský soud, modleme se, jak si počínat. Máme povinnost vůči zákonům naší země i povinnost vůči spravedlnosti. Zároveň však nesmíme být lidmi, kteří jsou pohánění pomstou. Bůh nám dej v takových momentech moudrost.

6. Zamysleme se, zda neřešíme věci, které se nás netýkají

Určitě po nás nikdo nechce, abychom odpouštěli těm, co se provinili proti někomu jinému. Tím nemyslím, že k nim máme mít nenávist. Určitě i zde je třeba mít postoj milosti. Nicméně nestrkejme hlavu do věcí druhých. Nejsme Bůh, abychom odpouštěli diktátorům světa z druhé půlky zeměkoule. Nenávist nenoste, ale odpouštět nemáte co, když vám osobně neublížili.

Možná se i v naší blízkosti najdou lidé, kterých máme plnou hlavu, ačkoli nás ani neznají.

7. Zvažte, zda někoho neviníte neprávem

Zpravidla mezi křesťany vznikají konflikty, za kterými nestojí záměrný úmysl. Někdy můžeme mít problémy s druhou osobou a neustále „zápasit o odpuštění“ někomu, kdo nám vlastně vůbec neublížil anebo nechtěl ublížit. A tohle je docela obtížná věc. Lidé žijí v jedné církvi, ale „nemusí se“. Raději si sednou jinam, protože ten druhý proti nim stále něco má.

Tady je boj o odpuštění zpravidla marný, pokud s tím neuděláme něco víc než jen osobní vyznání při modlitbě. Ježíš nás vede k tomu, abychom se před položením daru na oltář Bohu nejprve smířili se svým sourozencem. Proč to neděláme? Žel si myslím, že v tom opravdu hodně často selháváme. Nikomu se nechce načínat obtížné rozhovory. Chce to totiž pokoru, trpělivost, porozumění a čas. Vůli podívat se na problém očima toho druhého.

Pokud to neuděláme, náš boj o odpuštění je nejen zbytečný, ale vlastně i falešný.

V odpuštění je obrovská moc. Jsme lidmi, kteří by měli být odpuštěním doslova prosyceni. Stojíme přímo u zdroje odpuštění pro nás i pro celou planetu.

Tím je nám dána také veliká zodpovědnost. Můžeme být lidmi, kteří vzali klíče od království nebeského, sami nevešli a jiným v tom zabránili. Anebo můžeme být lidmi, kteří do království vešli a ukazují cestu druhým. Pojďme druhým odpouštět tak, jako Bůh v Ježíši Kristu odpustil nám.

Pavel Harabus

pastor sboru AC Brno

Naposledy změněno pátek, 20 září 2019 14:53
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.