Odpuštění sám sobě… Vrací se ti nějaká provinění?

Mám takové dvě kategorie. Když ublížím někomu, koho mám rád, jsem schopný si sám odpustit, ale potřebuji mít jistotu, že mi odpustil i ten člověk. Někdy je to ale komplikované, stalo se mi dokonce, že mi od lidí odpuštěno nebylo. A přesto musím odpustit sám sobě to, co jsem provedl, a to souvisí s tou druhou věcí. Jsou oblasti života, které jsou mou slabinou, a nějak se s nimi učím žít. Vím, že jde o celoživotní proces, a odpouštění je součástí toho procesu. Vždycky ho myslím upřímně a nehroutím se z toho.

Pak jsou ale oblasti mého života, které se mi opravdu nelíbí, nesnáším je, ale občas mě doběhnou. Opravdu se za ně hluboce stydím a jsem naštvaný sám na sebe, že jsem tu věc ve svém životě zase dovolil. Tehdy není odpuštění sobě samému jednoduché. A i když znám všechny rady správného odpuštění, které opravdu fungují, musím to nechat odeznít. Chce to čas.

Zmínil jsi několikrát odpuštění sám sobě. To v Bibli úplně tak nenajdeme…

Bible říká, že máme odpouštět všem, i svým nepřátelům, a někdy se sami na sebe díváme jako na nepřítele. Myslím si, že to Bůh schválně nechal otevřené. Jeden z nejčastějších problémů, který lidé v oblasti odpouštění mají, je neustálé prožívání pocitu viny. Když jdou do hloubky, zjistí, že s Bohem to mají v pořádku, ale že neodpustili sami sobě to selhání, že znovu zase padli nebo že se s tím neumí poprat. Stud, zklamání ze sebe samotného, naštvání se na sebe, to jsou velice silné emoce, které mnohokrát ale souvisí s ještě mnohem hlubšími věcmi, jako je třeba výchova nebo rodinné prostředí, ze kterého lidé pocházejí. Lidé z rodin, které jely na výkon, na úspěch, na bezchybnost, a jakékoliv provinění, chyba byly trestány třeba mlčením, odmítnutím, izolací, si většinou odpustit neumějí. Jsou neschopní zpracovat provinění, které spáchali, a pak je pro ně nesmírně těžké odpustit sami sobě.

Jestli vás zajímá způsob, jakým se s tím vyrovnávám já, tady je: Odpouštějte si nahlas! Říkám Ježíši, že potřebuji jeho pomoc, protože si potřebuji odpustit. Nahlas říkám, co si odpouštím. Je to duchovní prohlášení, které směřuji k sobě, ale zároveň i do duchovního světa. Říkám tím, že s tou věcí končím a že nedovolím duchovnímu světu, aby mě držel v nějakém kruhu, ve kterém bych se pořád emocionálně motal s pocitem viny. Pak prosím Ducha Božího, aby přišel a uvolnil všechny věci, které by mě mohly ještě držet, a jdu dál. Nehledám nějaký pocit, je to mé rozhodnutí. Jednoduše nad sebou vyhlásím odpuštění sám sobě, velmi konkrétně popíšu, co si odpouštím. Je to z mé strany krok poslušnosti a víry, věřím, že Pán Bůh to vzal vážně. Pak se to najednou ve mně uvolní nebo odezní.

A nestává se ti, že se ti to vrací?

Stává, občas jo. A to mi Pán Bůh ukáže, že jsem v tom procesu odpouštění zaujal vůči své osobě nebo vůči jiným lidem nějaký špatný postoj. Třeba soud, nebo jsem přijal myšlenku, že si to zasloužím, nebo mi naskočí lživá myšlenka, že to musím teď nějak odčinit. Odpuštění je projev Boží lásky ke mně, ale i mé ke mně samotnému. A tak hledám zdroj toho, proč se to vrací. Když žádný nenajdu, postavím se proti duchu obviňování. Na to mě přivedl jeden kamarád, který prošel touto zkušeností. Tři dny bojoval s neodpuštěním sobě samotnému, udělal všechno, co uměl, ale spíše se to zesilovalo, a tak se ptal Ducha Božího, co dělá špatně. Duch svatý mu ukázal, že se jedná o duchovní záležitost, že to je tlak ducha obviňování. A tak se mu vzepřel, přikázal mu ve jménu Ježíše Krista opustit jeho srdce, myšlenky a emoce a řekl: „Nemáš právo na můj život, já patřím Ježíši a skrze Ježíše je mi odpuštěno, to je moje dědictví.“ A najednou ten tlak byl pryč.

Pokud udělám všechno, co umím, co vždycky fungovalo, a teď to nějak nejde, zkoumám, jestli si to nějakým svým postojem nedržím. Když je všechno v pořádku, modlím se proti duchu obviňování.

V čem lidé nejvíce v oblasti odpuštění bojují?

Tam je víc věcí… První věc, když je to opakovaně páchaný hřích, lidem se obecně špatně přijímá, že jim to chce Pán Bůh znovu odpustit. Nejde jim uvěřit, že Pán Bůh není jejich soudcem, ale zachráncem, že Pán Bůh nestojí proti nim, ale chce to smazat. Každý člověk má své měřítko toho, co už je příliš a kdy je trapné a nevhodné znovu prosit o odpuštění. Bývá to spojeno se lží, že teď už nám Pán Bůh nechce odpustit. To tě pak vede do nejistoty, jestli ti opravdu Bůh chce odpustit.

Někdy se ale stydí sami před sebou a probudí se v nich potřeba potrestat sami sebe. Jako kdyby měli strach, že přijmout odpuštění je moc jednoduché, a tak by rádi něco provedli sami sobě. Tohle je třeba velice silnou překážkou.

Dále, když někomu odpouštím, můžu mít veliký problém s nespravedlností. Z logiky věci bychom chtěli, aby ten dotyčný byl potrestán a vychován, aby zakusil, jak hroznou věc udělal. A když mu to odpustíme, může na nás vyskočit pocit nespravedlnosti. To je velké téma, známe to úplně všichni. Třeba mně se stalo, že byl člověk, do kterého jsem hodně investoval, otevřel jsem mu své srdce, téměř ho přijal do rodiny, vkládal jsem do jeho života všechno, co jsem měl. Pak se něco pokazilo, začal naslouchat někomu jinému a stal se mým nepřítelem. A nakonec mně i mé rodině hodně ublížil. A nejtěžší pro mě bylo to, že já jsem vnitřně potřeboval, aby se Pán Bůh za mě postavil a potrestal ho. Aby si Pán Bůh zvolil stranu. A ta strana byla daná, já. Chtěl jsem, aby řekl: „Ano, ty jsi ten chudák, ty jsi oběť, já ho potrestám, já ho zničím.“ Když se mu potom něco v životě nepovedlo, hřálo mě to u srdce, ale přitom jsem věděl, že jsem mu neodpustil. Musel jsem pochopit, že odpuštění je ve skutečnosti kvůli mně, ne kvůli němu, to je až jakoby druhá úroveň. Neodpouštím proto, aby Pán Bůh byl spokojený nebo aby se ti lidé měli dobře, ale proto, abych já byl zachráněný. Pokud neodpustím, bude v mém životě neodpuštění a Bůh nebude moci odpouštět mně, jak je psáno v Bibli. Také v mém srdci začne růst kořen hořkosti, spoutá moje srdce, a dokonce mohu přijít o dar milosti. Hořkost změní kvalitu mého života, může přinést do mého života nemoci, psychická traumata, něco temného a zlého udělá s mým myšlením, s mým postojem srdce, a stane se ze mě tvrdý a zlý člověk.

Původně jsem odpouštěl kvůli Bohu, abych se choval správně. Pak jsem někde slyšel, že mám odpouštět proto, aby se něco dobrého dělo v životech těch lidí. Ale dneska už odpouštím kvůli sobě. Možná to zní divně, sobecky, ale hrozně moc mi to pomohlo, když jsem pochopil, že musím aktivovat svůj duchovní pud sebezáchovy. V neodpuštění nesmím zůstat. Mám z toho vnitřní panický strach. Z praxe vím, jak strašnou paseku dokáže neodpuštění v životech lidí udělat, jak je umí úplně zničit. Touhle cestu já nechci jít.

Odpustit pomluvu, to je snadné, ale co když jde o něco zásadního? O nevěru, zradu… Jaké rady člověku dáváš?

První věc, kterou těm lidem říkám, je, že s nimi cítím v jejich bolesti. Ti lidé většinou vědí, že by měli odpustit. Ale nejprve potřebují, aby s nimi někdo byl a prožíval s nimi hrůzu té zrady, toho zklamání, toho zhrouceného vztahu nebo života. A teprve když jsem naladěný na jejich emoce, přichází okamžik, kdy oni sami cítí, že to potřebují řešit. Ale jsou v bodu, kdy je ta bolest tak veliká. Třeba zrovna nevěra, to se ti zhroutí úplně všechno, investuješ 15, 20, 30 let, najednou je to pryč, a ty máš pocit, že jsi přišel o kus života. Úplně nevěřím v jednoduché formulky odpuštění, myslím si, že zrovna v tomhle případě lidé potřebují čas, je to delší proces. Někdy to připodobňuji k maratonu, běžíš krok za krokem, postupně odpouštíš věci, jak jen jsi schopný odpouštět. Nevěra spustí obrovskou sérii různých vzpomínek a najednou se cítíš podvedený, ale ne jakoby celkově, ale spíše ve stylu: tady lhal a tady, tohle udělala… A ty musíš odpouštět dlouhou šňůru různých věcí. A v tom se snažím s těmi lidmi být, povzbuzovat je, že to má smysl, a upokojuju je, že je naprosto v pořádku, že jsou zklamaní, naštvaní, zničení. Osobně nevěřím představě, že když odhalíš nevěru, slastně přijdeš k Ježíši, partnerovi odpustíš a svět je zas krásný a růžový. Že to vyřeší jedna krátká modlitba. Trauma a bolest jsou tak hluboké, že je to proces i na několik let.

Když mi ublížili blízcí lidé, a to nebyla nevěra, můj proces odpouštění trval rok. Odpustil jsem, udělal jsem nějaké rozhodnutí, podnikl jsem jisté kroky, propustil jsem je, že mi nic nedluží. Když jsem je za dva dny potkal, úplně se ve mně všechno uvnitř sevřelo a zjistil jsem, že jsem tam, kde jsem byl. Možná to dělám špatně, možná někdo má návod na odpuštění, že to je jak atomová bomba, hodíš ji, hříbeček, bum, a všechno je perfektní, ale moje osobní i pastorační zkušenost je, že čím horší věc se ti stala, tím delší proces to je. Neumím ho ovlivnit, a ani ten člověk ho neumí ovlivnit, protože těch kroků je moc. Tam se ukazuje, že odpuštění není emocionální záležitost. Odpuštění nelze cítit. Odpuštění je rozhodnutí. Rozhodnu se, že se v tom nechci pořád máchat, nechci, aby mě to ničilo, drželo, chci se z toho dostat ven. Ale čím větší trauma a bolest, tím je ten proces delší. Ta věc je většinou tak komplexní a ty postupně odpouštíš dílčí věci, a než se propracuješ do nějakého žádoucího stavu, může to trvat dlouho.

Nedávno jsem řešil případ nevěry, kdy žena byla muži nevěrná s jeho kamarádem. Oba jsou křesťané, a dost hodně jsem se o to manželství bál. Byl jsem však šokovaný, jak si to ten muž s Bohem vyřešil. Byl jí schopen odpustit, zůstat s ní. Na první pohled to vypadá jako zázrak. Ale když si s ním povídáš otevřeně, zjistíš, že on odpustil ten akt nevěry, ale že se v něm pořád vynořují nové otázky, nová zranění, takové ty pozdější reakce, kdy mu najednou docházejí souvislosti, a tam on systematicky krok za krokem odpouští.

Když je to odpouštění dlouhotrvající, stává se, že se ti k tomu přidá i pocit viny, že jsi vlastně neodpustil…

S lidmi rozebírám celý proces odpuštění, kdy jim vysvětluji, že to není v emocích, ale v rozhodnutí. A to má různé úrovně. Když máš takový blok, že vůbec nejsi schopen ani začít odpouštět, hodně pomáhá, když se začneš za toho člověka modlit a konkrétním způsobem mu žehnat. Jenom říct: „Žehnám mu,“ ti připadá naprosto nespravedlivé a ponižující, radši bys řekl: „Pane, zašlap ho do země, udělej mu něco,“ ale jsi křesťan, takže to neuděláš. Představa, že by mu Bůh fakt požehnal, je ale úplně traumatizující. Ale v žehnání je zvláštní moc, ne nadarmo Pán Ježíš i apoštolové říkají, že máme žehnat svým nepřátelům. To není divná rada, to je rada zachraňující, protože jinak bychom v tom zlém prostředí neobstáli. Takže učím lidi žehnat. I to jde pozvolna, nejprve jenom říkají: „Žehnám.“ A mají pocit, že odnesli stokilový kámen. Pak se v žehnání posunují, žehnají věcmi, u kterých by jim úplně nevadilo, kdyby se opravdu staly. Třeba: „Prosím tě, ať může žít.“ :-)

Dám příklad: Jsem pastor, odejde mi půlka sboru, založí si druhý sbor, jsem zničený, nenávidím je, chtěl bych, aby se jim ten sbor rozpadl, aby se ukázalo, že já jsem ten pravý pastor a oni jsou ti špatní. Jen jim požehnat je pocit, že se schvaluje to strašné, co udělali. Ale pak tam přijde okamžik, kdy jsi schopný žehnat, a říkat: „Pane, já se modlím, aby jejich sbor rostl, ať tam přicházejí lidi, ať se jim daří, ať jsou úspěšní v té práci.“ A mám vyzkoušeno, že když se dostaneš do takového bodu, pak se samotný proces odpuštění stává lehkou věcí.

Pak přichází to odpuštění. Doporučuji lidem, aby odpouštěli velmi konkrétně, a když říkají, co odpouštějí, aby říkali ty křivdy nahlas. Dám příklad: Když se s manželkou třeba pohádáš a chceš jí odpustit, řekni: „Pane, já jí odpouštím, že mě tak ztrapnila, že jsem se cítil takhle a takhle, odpouštím jí, že to, co řekla, vypadalo, že jsem totální debil, který nic nedokáže, nic neumí, o nic se neumí postarat, odpouštím jí tyto věci.“ Zjistil jsem, že čím podrobněji to řeknu, v tom odpuštění se děje něco zásadního. To „Já mu odpouštím“ je někdy jenom slovo, které nic neznamená.

Někdy odpustíme, ale pořád máme pocit, že nám dotyční něco dluží. Doporučuji, abychom prohlásili do duchovního světa: „Ve jménu Ježíše, nic mi nedluží.“ A vyznejme, co nám dlužili, ten svůj pocit. Někdy také ty lidi musíš propustit: „Já ho propouštím, nic mi nedluží, ať jde svým životem, odděluju se od jeho života, nemáme už spolu nic společného.“

Zvykl jsem si na to, že někdy musím odpouštět opakovaně, protože se ty zraňující situace pořád opakují. Některým lidem asi budu některé věci odpouštět celý život, protože oni se nějak chovají a protože jsem s nimi nějak spojen. A interakce s nimi ve mně vždycky něco vyvolá… Rád bych to odpustil jednou provždy, ale jsem normální člověk, takže se mě to znovu dotkne, znovu to ve mně vyvolá nějaké emoce. Přijal jsem to jako fakt, a není to prohra, nedělám nic špatně, je to prostě cesta, a je to to nejlepší, co umím v té věci dělat.

Co muži nejvíce odpouštějí ženám a co ženy mužům?

Žena většinou muži odpouští to, že se o ni nezajímá, že ji neposlouchá a že nechce být součástí jejího života. Také, že jí muž neprojevuje lásku tak, jak by potřebovala, že jí málo pomáhá, že častokrát upřednostňuje své koníčky před potřebami rodiny a své ženy. Že má nevhodné komentáře na její vzhled… Muži častokrát odpouštějí ženám manipulaci, že nejsou vždycky otevřené aktivnímu milostnému životu, jak by si oni představovali, nebo že ženy za nimi nestojí, že se častokrát postaví na stranu druhých než na stranu svého manžela, že místo aby je povzbuzovaly, je kritizují a soudí a dávají jim trvale najevo, že jsou neschopní.

Muži vůči sobě si nejvíce odpouštějí sexuální selhání v pokušení a ženy si asi nejvíc odpouštějí selhání v roli ženy. Ale tam hodně záleží na jejich představách, každá žena to má nějak jinak nastaveno, ale všímám si, že ženy se hodně obviňují z toho, že nejsou dobrými ženami, dobrými matkami, dobrými manželkami, dobrými Božími dcerami. Zdá se mi, že ženy řeší hodně hluboká vnitřní traumata, a ta si pak samy sobě těžce odpouštějí.

Když to tak shrnu, vypadá to, že život je jedno velké odpouštění. :-)

Ne nadarmo, když se učedníci ptali Pána Ježíše na odpouštění, jim odpověděl matematicky. Sedmdesát krát sedmkrát! Když si to vynásobíš, odečteš hodiny na spaní a zbytek vydělíš, vyjde ti, že musíš odpouštět skoro co dvě minuty. Jako kdyby Pán Ježíš chtěl říct: Odpouštění je součást našeho života a bez něj se nedá žít dobrý a kvalitní život. Ať se nám to líbí, nebo ne. Pomáhá mi, že Pán Bůh odpouští mně. Když tedy Pán Bůh odpouští, proč bych nemohl odpouštět já? Nedá se žít život bez odpuštění. Když není odpuštění, zůstává destrukce. Je to volba. Takže ano, odpuštění je dovednost, zaslouží si, aby jí lidé věnovali pozornost, dozvěděli se o ní co nejvíc, a co nejvíc ji trénovali a učili se ji prakticky používat. Ne že občas odpustím, naše nastavení by mělo být, že odpuštění patří k životu, stejně jako dýchání, jídlo a měl bych to dělat pečlivě, pořádně, jak nejlépe umím, a nikdy to neskončí.

Ještě bych chtěl dodat, že je rozdíl mezi odpuštěním a znovuobnovením důvěry. Lidé mají představu, že když nám odpouští Pán Bůh, hned zažijeme jeho lásku, přijetí, důvěru. Tam to funguje, ale nikdo z nás není Pán Bůh. A třeba při té nevěře, manželka ti odpustí, ale bude potřebovat čas, aby ti znovu začala důvěřovat. Důvěra je výsledek fungujících procesů, že to, co říkáš, je pravda, to, co děláš, děláš se správným motivem… Nemůžeme očekávat, že když odpustím, je automaticky obnovena i důvěra. To neznamená, že automaticky máme super vztahy, objímáme se a jsme šťastní, že se vidíme. Je možné, že ti už nebudu schopen nikdy důvěřovat, a přesto to mohu mít vyřešené, mohu mít čisté srdce a nemít vůči tobě žádné neodpuštění, hořkost. Jenom si prostě už nebudeme tak blízko.

Tomáši, děkujeme ti za rozhovor.

–j+ib–