30 let svobody

Když se zeptáte lidí, jaké to bylo v roce 1989, potvrdí vám, že něco bylo ve vzduchu. Lidé sršeli jakousi nervózní energií a najednou měli naději, že věci, které jsou špatné, se změní. Někteří vzpomínají na to, jak se zdálo, že všechno jde tak nějak samo. Skupinky se samy organizovaly a navzdory různým konspiračním teoriím, že „to někdo řídil shora“, se domnívám, že to tak nebylo, že pokud něco „shora“ dělali, tak se jen snažili usměrňovat tu obrovskou energii, která se v našem národě vzedmula. Podobné to bylo v jiných zemích a podobně nezačínají jen revoluce, ale i občanské války. Něco ve vzduchu a něco na spadnutí. Všichni to vědí, všichni to cítí v kostech a investují sami sebe pro naději, že bude líp.

Americká revoluce

To mě přivádí ke vzpomínce na jinou revoluci. Když se jistá paní Powellová, občanka Filadelfie, zeptala tehdy již osmdesátiletého Benjamina Franklina, co že jim to ústavodárné shromáždění 1787 dalo, monarchii, nebo republiku, údajně zcela suše odvětil: „Republiku. Pokud si ji ovšem udržíte.“ Jedním z významných rysů americké revoluce bylo, že mnozí, kteří se jí účastnili, zanechali záznamy o tom, jak přemýšleli o svém projektu. Z nich vyplývá, že toto tehdy zcela experimentální zřízení, demokratická republika založená na ústavě, není pro ně samozřejmostí. Samospráva podle nich totiž vyžaduje určitý typ občana: vzdělaného a ctnostného. Proto bylo třeba vzdělávat, aby se lidé vyznali ve věcech veřejných. A proto stát neměl ustanovit státní náboženství (jako byla anglikánská církev v Británii nebo katolická ve Francii), nýbrž měla panovat náboženská svoboda, protože v té době si byli jisti tím, že morálku člověku dává jeho víra, jeho náboženství. Dohromady tak cílem byli svobodní, informovaní voliči, kteří mají obrovské morální zdroje, aby se svojí svobodou dokázali správně nakládat. Pro samosprávu je potřeba svoboda a pro svobodu je potřeba morálka. A tyto věci se vzájemně doplňují a posilují. Jinak vzniká chaos, nikoliv svoboda. A to se musí udržovat, to nevytrvá samo o sobě.

Co komunismus dal a vzal

Když v Československu a pak v České republice zavládla svoboda, málokdo věděl, že demokracie je především práce pro každého občana. Mnozí čekali, že se vyřeší jejich každodenní problémy, čekali osobní svobodu pro své různé zájmy a touhy, ale nejsem si jistá, že se chtěli pustit do práce sami na sobě.

Změnit myšlení formované totalitní společností trvá generace, takže návyky, ba zlozvyky často přetrvávaly. Není se tedy čemu divit, že je teď mnoho lidí zklamaných, protože očekávání na počátku byla příliš veliká. Ale ne vše, co bylo „za komunistů“ špatné, bylo chybou komunismu. Lidská povaha se s odchodem režimu nezměnila. Ano, totalitní systém některé charakterové vady posiloval a zdůrazňoval, ale jeho odstraněním ráj na zemi, ta naše podvědomá touha, skutečně nenastal.

Ta nervózní energie a pocit, že se něco musí dělat a že máme naději na revoluční změny, je definitivně pryč. Jenže ona byla tím motorem, který lidi hnal na náměstí a k organizování protestů a k vytrvalosti v protestu. Takže co zbylo, je zjištění, že bez práce demokratickou republiku neudržíme a že politický systém není všelékem na nemoci společnosti. To si jako křesťané musíme neustále opakovat, a tak přistupovat ke každému zřízení a každému politikovi. Ne že by politika a politici nebyli užitečným nástrojem pro správu věcí veřejných – někdo nás lidi koordinovat a spravovat musí, a pokud u toho máme svobodu, tím lépe. A pokud u toho máme svobodu kázat evangelium, ještě líp. Ale žádný politik není Mesiáš a čekat ráj na zemi od člověka je nový pokus o stavbu babylónské věže.

Listopad 89 dnes

Jak bychom dnes reagovali na listopad 1989, je vlastně velmi osobní otázka. Revoluční nadšení nás asi nečeká, k tomu je skutečně potřeba kontextu doby, takže se do budování státu nepouštíme s nadšením a bezhlavě. Ale s jasnou hlavou a znalostí reality si každý můžeme položit otázku: Stále vítáme demokratickou republiku jako dobré státní zřízení? A pokud ano, přijímáme s tím zodpovědnost chránit svobodu druhých i za cenu toho, že se nám některé jejich názory nebudou líbit? Uvědomujeme si, že trh vytváří bohaté i chudé a čím víc svobody, tím je možná větší nerovnost mezi lidmi?

Křesťanství základ demokracie

Musíme se také stávat tím informovaným a morálním občanem, který se zajímá o své okolí a který se sám zasadí o to, aby se něco změnilo, nečeká, až mu věci zaručí stát. Samozřejmě naše křesťanství je obrovským zdrojem jak moudrosti, tak zájmu o ostatní lidi a jejich dobro. Vzhledem k tomu, že původně moderní demokracie vznikla na půdorysu společností, které byly křesťanské, je zde určitá pravděpodobnost, že nám bude vyhovovat. A pokud je takových lidí ve společnosti víc díky dobré výchově a vzdělávání, svoboda, morálka a samospráva udržují a podpírají demokratickou republiku a volí takové politiky, kteří to také budou mít na mysli.

Jinými slovy, jsme připraveni si každodenně vyhrnovat rukávy, aby taková společnost fungovala? Pokud ano, pak nám listopad 1989 žije v srdci. Pokud si odpovíme, že ne, že bychom raději, kdyby to někdo vzal pevně do rukou a konečně zjednal pořádek, protože všechno je chaotické, pak se klidně může stát, že místo vytouženého osvíceného absolutního monarchy si na hlavu císařskou korunu posadí někdo, kdo skončí jako krvežíznivý tyran. Jak říká klasik, demokracie umírá za potlesku davů.

Kateřina Fridrichová

AC KC Naděje Bučovice