17. listopad 1989

Dodnes mi běhá mráz po zádech, když někde vidím třicet let starý záznam událostí na pražském Albertově. Zhruba v 19:45 tam studenti vytvořili před kordonem příslušníků SNB na zemi pás z hořících svíček. Studentky strkaly těžce oděným policistům květiny za průhledné plexisklové štíty a všichni, za hlasitého zpěvu písně Jednou budem dál, zvedali ruce na důkaz, že v nich nic nemají. Tehdy ještě nevěděli, že už byli neprodyšně obklíčeni pohotovostním plukem, který měl příkaz z řídícího štábu: „Zakročit se vším, co je k dispozici,“ a určitě je ani ve snu nenapadlo, jaký sled událostí se zrovna dává do pohybu.

Tehdy jsem byl studentem třetího ročníku na gymnáziu v Českém Těšíně, a i když jsem neměl možnost být v Praze, cítil jsem se být součástí tohoto protestu. Dobře jsem věděl, co jsou komunisti zač. Od dětství jsem vyrůstal v domě, kde se scházela církev a naše rodina tak byla v hledáčku tajných služeb. Na kopci, kousek vedle našeho domu, bydlel postarší pán, vášnivý komunista, o kterém kolovaly různé zvěsti, které se mi potvrdily, když jsem později nahlédl do zveřejněných spisů STB a našel tam záznam o agentu s označením „fazol“ (slezsky fazole). Pamatuji si velmi živě na jednu příhodu, tehdy mi mohlo být kolem deseti, dvanácti let, kdy se tento pán vracel večer z místní hospody. Šel kolem našeho domu, opíral se o jízdní kolo, a jelikož byl tenkrát opilejší trochu více než běžně, upadl uprostřed cesty a nemohl dál. Pomohl jsem mu vstát i s kolem ho dostrkal k jeho obydlí, za což mi poděkoval ve slezském nářečí větou, kterou nikdy nezapomenu: „Ty se na školu nikdy nedostaneš!“ Měl částečně pravdu – na Elektrotechnickou průmyslovku v Havířově, kam jsem se přihlásil, mě nevzali ze zvláštního důvodu, že neberou dojíždějící, ale díky Bohu a jeho zázraku mě nakonec vzali na gympl… A pak už byla cesta volná.

Touha po lepším světě

Písnička Jednou budem dál je velice zvláštní. Podmanivá melodie a tři sloky jednoduchého textu ztělesňovaly náladu tehdejší společnosti. A vlastně nejen tehdejší. Skrývá se v ní touha, která je zakódovaná někde hluboko v každém z nás. Vědomí toho, že musí existovat něco lepšího. Stačí za tím jít, mít víru a doufat. Jednou se prostě dočkáme – budeme dál, bude mír, budeme v cíli, a to bude úžasné, mnohem… mnohem lepší než nyní.

Pátrání po původu

Možná si pamatujete, jak rok poté, v listopadu 1990, na Václavském náměstí zpívali z pódia prezidenti Václav Havel a George Bush st. spolu s burácejícími zástupy původní anglickou verzi We shall overcome: „… Hluboko v mém srdci věřím, že to jednou překonáme… když budeme kráčet spolu ruku v ruce, tak se nemusíme bát… jednou budeme žít v míru… jednou budem dál… we shall overcome.“ Ano, píseň Jednou budem dál není originální česká písnička. Už roce 1971 přeložil Ivo Fišer pro skupinu Spirituál kvintet tento slavný americký hit folkového zpěváka a politického aktivisty Petera Seegera, ale popularitu u nás píseň získala až během přelomových událostí roku 1989.

Je zvláštním paradoxem, že si český národ zvolil za hymnu protikomunistických protestů píseň autora, který byl znám svým nadšením pro socialismus. Peter Seeger byl zamlada dokonce členem komunistické strany USA, za což obdržel přezdívku Stalinův kanárek a jeho protestní píseň We shall overcome se stala v Americe klíčovou hymnou hnutí za tzv. občanská práva. Stejná písnička, která za oceánem ve svobodné zemi vykreslovala masám lepší, socialistické zítřky, volala po svobodě ústy českých studentů žijících v komunistické diktatuře. Peter Seeger přitom nebyl v Československu neznámou osobou: V roce 1964 zde odehrál několik koncertů a jeho vystoupení jsou pokládána za jedny z prvních impulsů pro rozvoj české country a folkové scény.

Změněné zájmeno

Pro socialistickou rétoriku je velice důležité zájmeno „my“. My zvítězíme, my budeme kráčet…, my poručíme větru a dešti. Zní to hrdě a působivě, ale pokud se začnete pídit po konkrétních osobách, které to všechno zařídí, budete zklamáni – nenajdete je. Je mnohem lepší a účinnější začít u sebe. Říct „já“ ovšem zavazuje. „My“ je honosné, velkolepé až monstrózní…, ale naprosto anonymní a populistické. Pokud potřebujete získat obdiv mas, se zájmenem „já“ moc neuspějete. Dobře to věděl i Peter Seeger, když předělával starou metodistickou hymnu I've overcome someday (Jednou zvítězím).

Ano, teprve nyní jsme se dopátrali: Pravzorem písně We shall overcome (Jednou budem dál) je dílo křesťanského skladatele z Filadelfie Charlese Tindleyho, který podle biblického textu: „Nepřestávejme tedy konat dobro, neboť v patřičný čas budeme sklízet bez ustání“ (Ga 6,9), napsal v roce 1901 nádhernou píseň: „… Veškeré síly spojily svou moc, aby svedly mou duši na scestí, ale s Božím slovem, mečem mým – JÁ zvítězím… Tisíc nástrah a kopců mi stojí v cestě, ale s Ježíšem, vůdcem mým – JÁ zvítězím…“ Hymna má šest slok a všechny jsou tak krásné. Tindley dobře věděl, že pokud se chce někam posunout, pokud chce být zítra dál než dnes, jde to jedině s Boží nadpřirozenou pomocí. A musí to chtít on sám.

Změna je možná

Myslím si, že před třiceti lety nikoho ani nenapadlo, že nám dnes budou znova vládnout komunisté i se svým poslancem, který v roce 1989 masakroval svým obuškem vše, co mu přišlo pod ruku. Nicméně obliba budovatelských hesel, jejichž společným znakem je zájmeno „my“, neutichá.

Ne! MY to nezvládneme! Zvládnout se to dá jedině s Boží pomocí, a to tehdy, když po tom budu toužit JÁ nebo, milý čtenáři, TY sám.

Jindřich Novák

AC KC Český Těšín