Otázka politických protestů je podle mě trochu méně zašmodrchaná. První křesťané se určitě nepovažovali za přátele mocných, vnímali se jako jejich opozice – znovu z teologických důvodů. Jejich prohlášení, že Ježíš je Pán, bylo vysoce politické (bylo hlavním důvodem jejich pronásledování). Bylo to vyhlášení „odporu“, protože pokud je Ježíš Pánem, císař jím být nemůže. Existuje jen jeden vládce, kterému se zodpovídáme. Proto také křesťané vždy hráli roli v protestech proti moderním „císařům“ všech dob. Myslím si, že dělali dobře. Jediná hranice, kterou by nikdy za žádných okolností neměli přestoupit, je účast na násilných protestech. Ježíš jistě nevede rozzlobený dav, který defenestruje své protivníky na ostří kopí.

A pastoři na sociálních sítích? Pokud je jasné, že se nejedná o církevní účet (církev je pro všechny lidi), ale jeho soukromý, proč ne? Jen by bylo lepší, aby se věnoval právě tomu, jak chápe ony hodnoty, které prezentuje. Některé strany nebo politiky je nutné odmítnout veřejně, pokud jsou v protikladu s jeho klíčovými hodnotami. Pro mě je jednou takovou hodnotou například to, že říkáme ne rasismu. Proto se nikdy nestydím kritizovat strany a politiky, kteří na rasistickou strunu brnkají. To je součást práce vedoucího. Vést jasně.

Lukáš Targosz

pastor sboru AC Element Hradec Králové

Ohledně angažovanosti pastora v protestech, jinými slovy v politice, jsem zdrženlivý. Pastor nesmí být členem politické strany, z toho vyplývá, že to není jeho poslání a je mu to vlastně zakázáno. Podobně jako v naší armádě, kde členství ve straně nebo politické aktivity vedou k propuštění do civilu. Mohou nastat situace, výjimky, kdy by to bylo možné, pokud by tak Duch svatý vedl. Ale ani apoštolové, ani Pán Ježíš se do toho nezaplétali. Dejte císaři, co je císařovo a co je Boží, Bohu... Oni nesledovali práva lidí, ale právo Boha! 

Jiná je situace křesťana, který není v úřadu pastora, má větší prostor se angažovat, ale neměla by to být hlavní náplň jeho života, tou je Bůh a služba jemu. Když On dá impuls, jako např. zrušení otroctví apod., je čas se modlit a na základě modlitby i jednat. Aneb „Vše, co je pro vítězství zla nezbytné, je to, že dobří lidé nic neudělají.“ (Edmund Burke) Ta hranice je velmi tenká a jen zkušení a zbožní mohou obstát. „Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete.“ (Ga 5,16–17) A tak na počátku může stát dobrá myšlenka, ale pak se to může skrze tělo a spoléhání se na sebe nějak zvrtnout a děláme, co jsme dělat nikdy nechtěli. A tak žijme v pokoře před Bohem, milujme pravdu a buďme ochotni se za ni postavit, ale především: „Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit. Nehledejme prázdnou slávu...“ (Ga 5,25–26)

Jiří Bureš

pastor sboru AC Polička

To je trochu třaskavé téma, ale pro mne osobně důležité.

Když se ve třicátých letech dvacátého století dostal v Německu demokratickými volbami k moci Adolf Hitler, mnoho křesťanů jednalo v duchu pasáže z Písma z Listu Timoteovi: „Připomínej bratřím, ať jsou podřízeni těm, kdo mají vládu a moc, a ať je poslouchají.“ Nerozpoznali nastupující nebezpečí, a když už ano, bylo příliš pozdě. Jeden z mála těch, kteří v nastupujícím sociálně-rasovém nacismu nebezpečí rozpoznali, byl znovuzrozený evangelický etik, filosof a kazatel Dietrich Bonhoeffer. Netoliko, že rozpoznal nebezpečí, ale jakmile viděl dopady špatné německé politiky, aktivně se proti ní začal vymezovat. Kázáními, vyučováním, agendou. Nebyl lhostejný k utrpení jiných, i když jeho samotného se rozmáhající se nacistická perzekuce netýkala. Byl všímavý zejména k dopadům rasových zákonů na židovskou populaci. Svými letáky, které nechával na své náklady tisknout a vyvěšovat po nocích, kritizoval praxi církve, která se dle jeho slov stala pouhým přívěskem státu. Jako církevní představitel využil všech svých kontaktů doma i v zahraničí na to, aby chránil faráře židovského původu. Později se zapojil aktivně do protinacistického odboje, což zaplatil svým životem. 

Jeho dobrý přítel a kolega Martin Niemöller nacistickou perzekuci přežil a po válce napsal báseň, kterou z němčiny přeložil Tomáš Pecina a kterou často cituji při svých preventivních programech školní mládeži:

To je věc individuálního zvážení jednotlivce. Neexistují šablony, které by udávaly, co, kdy a v jakém rozsahu má/nemá, může/nemůže vystavovat na své zdi duchovní/kazatel/pastor/farář. A tak se také stavím k otázkám volebních preferencí, politických názorů obecně. Když například rozpoznám, že se za určitým politikem skrývá společenské nebezpečí, nebudu mlčet a veřejně to napíšu i na sociální síť. Na svoji zeď. Jiná otázka je zapojení se do komentářů. To je častokrát džungle, a jak říkával bratr Rudek: „Papír snese hodně.“ Na sociálních sítích se odvažuji veřejně vyjadřovat k tomu, čemu dle mého názoru rozumím, k čemu mám potřebnou erudici – historii šoa, novodobé dějiny Státu Izrael, vztah křesťanů a židů. Ale k ceně hovězího se vyjadřovat nebudu, nerozumím tomu (zatím §§§). Do diskusí se však pouštím zcela výjimečně, na to není sociální síť vhodným prostředím. 

Radek Hejret

zástupce pastora AC Praha Dobrá zpráva

Nevidím důvod, proč by nemohli. Nepovažuji však za šťastné, aby se angažovali pastoři a vedoucí církve. Ti mají úplně jiný úkol a kvůli politice ho mohou ohrozit. Co se týká názorů, ty přece můžeme vyjadřovat každý. Ale je rozdíl mezi vyjádřením názoru na konkrétní otázku a nad agitací pro nějakou politickou stranu. Když v tom budou pastoři aktivní, nechají se vlastně dobrovolně zaškatulkovat se stranou, která samozřejmě nebude dělat jen dobré věci. Bohužel tohle už veřejnosti nemáte šanci vysvětlit, a mohou podezřívat z postranních úmyslů. Z historie víme, jak do dopadlo, když se spojila církev se státní mocí.

Pavel Harabus

pastor sboru AC Brno

Kdo je křesťan? Pokud zůstaneme u příkladu ze soudního prostředí, pak křesťan není ani žalobce, ani obhájce, a už vůbec ne soudce. Křesťan je vždycky svědek. Svědek, který popisuje skutečnosti, kterých byl účasten. Nepředává svoje pocity, dojmy, domněnky, hodnocení a závěry. Předává skutečnosti a fakta. Pán Ježíš říká: „Budete mi svědkové.“ Svědkové nejsou ti, kteří rychle podle sebe zhodnotí situaci, a ještě rychleji stanoví „rozsudek“. „Vy soudíte podle zdání (těla). Já nesoudím nikoho.“ (J 8,15) Je, žel, velice typické, že máme mnoho dobrých rad, ale pro druhé.

Křesťan je svědek, ale také současně ten, kdo vyrůstá z Krista. Vyrůstá z jeho srdce, jedná v jeho duchu s čistou myslí. „My však mysl Kristovu máme.“ (1K 2,16) Zralý křesťan je velmi pomalý a opatrný k hodnocení druhých, protože ví, že poznává pouze z částky, ví, že nezná zcela podmínky života druhého, míru jeho víry, poznání a vydanosti. Mohou být tři křesťané, kteří danou stejnou situaci budou hodnotit zcela odlišně, a také jejich závěry, případně rady, mohou být jiné. „Nebývej rychlý k mluvení, ani srdce tvé kvapné k vynášení slova před obličejem Božím, poněvadž Bůh jest na nebi, a ty na zemi; protož nechť jsou slova tvá nemnohá.“ (Kz 5,2)

Křesťan je také ale ten, kdo je zde na zemi pro všechny, nejen pro ty, kteří s ním souzní. Často si říkám, jak to musí mít Pán Bůh s „námi těžké“, když se v jeden a stejný okamžik křesťané – jeho děti – upřímně modlí, aby volby vyhrála ODS, a jiní, aby KDU, další TOP 09 nebo ČSSD, aby se prezidentem stal Miloš Zeman, nebo Jiří Drahoš, aby se stal ve stejném volebním obvodu senátorem ten nebo onen. Křesťan je zde pro všechny, i pro ty s nejextrémnějšími pohledy a názory. Pokud by pastor ve sboru konkrétně a vehementně politicky agitoval např. jen tím, že pravý křesťan musí volit jedině tak a tak, pak by mohl zbytečně zatížit ty, kteří mají jiné přesvědčení. V soukromí mezi blízkými bratry a sestrami je situace samozřejmě jiná. Nekompromisními politickými názory si můžeme možná u některých hledajících zavřít dveře. Na druhou stranu mi samozřejmě vůbec nevadí, pokud má někdo opačný pohled a věří, že svoje pověření pro diskutování přijal z Boží ruky.

Jiří Malý

pastor sboru AC Hlinsko

Jako každý křesťan mám dvě občanství – tělesné a duchovní. Do toho prvního jsem se narodil a získal tak podle ústavy práva i povinnosti jako každý jiný občan naší země. To druhé mi bylo darováno později skrze Boží milost, když jsem uvěřil v Pána Ježíše a přijal tak moc stát se Božím dítětem. Do mé nebeské vlasti se těším, ale zatím ji jen vírou vyhlížím a žiji tak, abych byl uznán hodným do ní jednou vstoupit.

Můj duchovní život mi ale nebrání, abych jako občan České republiky svobodně vyjadřoval své politické názory, a to i formou adekvátních protestů, jako jsou petice nebo účast na povolených shromážděních. Kromě modlitby mám tak k dispozici další způsoby, jak mohu v rámci platných zákonů ovlivňovat politický a společenský vývoj v mé „dočasné“ pozemské vlasti.

Myslím, že účast ve volbách a „slušná“ politická angažovanost, při které prezentujeme Boží hodnoty, jakými jsou spravedlnost, ochrana lidských práv nebo apel na tradiční morální a etické normy, je nedílnou součástí našeho pověření: „Vy jste sůl země…“ 

Jsem přesvědčen, že jako křesťan mám právo svobodně vyjadřovat své politické názory, jako pastor (představitel církve) jsem ale v této oblasti do jisté míry limitován. Myslím, že toto omezení nevychází z nějakých hlubokých duchovních principů, ale existuje kvůli lidem. Lidé v mém okolí totiž velice často nerozlišují, kdy svá prohlášení předkládám jako pastor nebo učitel Božího slova a kdy jako prostý občan. Tak se snadno může stát, že ačkoliv dbám na to, aby má kázání byla „apolitická“, mé občanské politické výroky v mediálním prostoru mohou být mylně vnímány jako součást výkladu „Boží vůle“ a pobouřit jiné s opačným názorem, což zbytečně narušuje jednotu, o kterou máme usilovat.

Robert Souček

pastor sboru AC Trutnov