Žádná elektřina…
Elektřina tam byla, ale jsou to samé těžko dostupné vesnice, prach, bída.
Proč ses vydal do takových končin?
Hlavním důvodem bylo, že mi Per napsal, jestli bych s ním nejel, že už to tam trochu znám. Ne každému se chce jít do těžkých podmínek, kde se špatně spí, kde je to náročné s jídlem, kde jsou špatné hygienické podmínky. Je tam vlhko, komáři, nemoci, žaludky bolí… Jel jsem proto, že když mě někdo žádá, nemám odmítnout.
Jaká byla náplň vaší činnosti?
Per nikdy nejezdí ve dvou, jeho tým musí mít nejmíň tři lidi. Prosil nás, abychom si vzali na starost semináře pro místní služebníky, a to jsme s Lumírem zajistili.
Na začátku jsi ale říkal, že jste jeli na evangelizaci.
Ano, jeli. Evangelizace se konala vždycky večer, ale dopoledne byly semináře pro křesťany, kteří tam žijí a pracují, ne pro ty nově obrácené.
Co jste konkrétně vyučovali?
Vedli jsme je ke zralosti a růstu, k chození s Pánem. Tomu odpovídala i témata, např.: jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno, nebo jaký máme pohled na Krista apod. Byli tam především mladí lidé, snažili jsme se, aby to pro ně bylo srozumitelné.
Kolika lidem jste na seminářích sloužili?
V těch místech moc křesťanů nebylo, takže asi třiceti lidem. Na evangelizaci zato každý den přišly čtyři až pět stovek lidí.
Jak evangelizace probíhaly?
Asi klasicky. Lidé se o nich dozvěděli z letáků a plakátů. Z okolí je přiváželi autobusy, někteří dorazili rikšami. Přišli na místo, kde se hrály chvály, po nich následovalo Perovo kázání. Součástí jsou i modlitby za nemocné, ty následují po výzvě k obrácení. Na závěr se Per ptá, kdo byl uzdraven. Tentokrát to bylo úžasné v tom, že se na tento dotaz nezvedly ojedinělé ruce, ale rovnou desítky.
Vybere se asi 8–10 uzdravených, a ti pak mohou na podiu vydat svědectví o uzdravení ze slepoty, hluchoty… Líbil se mi jeden starší pán, který tak velmi moc chtěl říct, co pro něj Bůh udělal, že když se na podium nedostal přes schody, zkusil to jinudy. S pláčem vyznával, jak jej urputně všechno bolelo, a najednou ho Bůh uzdravil. Byla radost ho vidět. Byl to muslim, a když přišel zpátky mezi ostatní muslimy, prohlíželi si ho jako nějaký exponát: „Fakt tě Bůh uzdravil?“ Na těch lidech bylo až hmatatelně vidět, jaký mají hlad po Bohu. Seděly tam zahalené muslimky s dětmi v tom horku a čekaly, co Bůh udělá. Když Bůh vidí hlad, všechno je možné.
Zapomněli jsme uvést, že jste se pohybovali v převážně muslimském prostředí.
Bangladéš je z 80 % muslimský, což je při celkovém počtu 160 milionů obyvatel obrovské misijní pole. Je to jedna z největších muslimských zemí mimo arabský svět. A stále přitvrzují.
Nevadilo jim, že tam evangelizujete?
Pokaždé je to jiné, někde jsou muslimové nabroušenější, ale zatím jsme se nesetkali s nějakou opozicí. Vím ale, že před pár lety proti Perově týmu šli s tyčemi a vypadalo to dost nebezpečně. Před dvěma lety ale zase šest imámů zvedlo ruce na výzvu k obrácení. To bylo úžasné.
Jaké jsou loňské zkušenosti?
Loni nebyly žádné komplikace. Potěšující je, že před pár týdny jsem se dozvěděl, že z 1800 rozhodnutí pro Pána křtili už 600 lidí! Úplně mě to dojalo. Chvála Pánu.
Kdo se o nově obrácené bude starat?
Per zaplatil jednoho bratra z církve, který s námi spolupracoval. On bude dva tři měsíce bydlet v té oblasti, povede je v přípravě ke křtu, bude je vyučovat. Většinou z toho vznikne i nový sbor. Není to ve stylu: Udělali jsme svou práci, a končíme. Většinou vznikají nové sbory.
Chtěl by ses tam vrátit?
No, je to dost náročné, protože cesta sama je namáhavá, trvá dva dny, moc se nespí. Když se však jedná o lidské duše, nemyslíš na pohodlí, na peníze, a když pak vidíš něco dobrého, říkáš si, že to stálo za to. Takže asi ano.
Jak je takový výjezd finančně náročný?
Pokaždé vyjde na 40 tisíc. Byl jsem pevně rozhodnut jet i za cenu půjčky v bance, ale Pán Bůh mě vždycky nadpřirozeně zabezpečil. Důležité je pro mne vědomí, že sbor za tou službou stojí, modlí se za mě. Kdyby tomu nebyl nakloněn, nemohl bych to dělat.
Co tě loni asi nejvíce oslovilo?
Byli jsme ubytovaní v baptistickém středisku. Sbor tam funguje od roku 1850. Měli krásný dřevěný kostelík, právě probíhala konference pro ženy. Přijelo tam 300 žen z celého Bangladéše, krásně zněl zpěv v jejich jazyce. Měl jsem možnost mluvit s nově zvoleným vedoucím všech baptistů, který mi odhaloval reálie oblasti, ve které žije etnická skupina Garo. V roce 1850 tam kázali misionáři z Austrálie a uvěřil vládce té země. Ovšem jeho poddaným se to nelíbilo. Pohrozili mu, že pokud se nevrátí k jejich bohům, zabijí mu děti. On odpověděl: „Rozhodl jsem se jít za Ježíšem, už se nevrátím.“ (Jak se zpívá v té naší písničce.) Tak mu zabili děti. Později mu zabili i manželku, protože se rozhodl jít za Ježíšem.
Uvědomil jsem si, že to, co my tak vesele zpíváme, pro něho bylo rozhodnutí o životě a smrti. Když však lidé viděli, že s ním nehnou, celý kmen se obrátil k Pánu. Tato etnická skupina, která dnes čítá 1,5 milionu lidí, je křesťanská díky jeho neoblomnému postoji. Nejsou vyloženě všichni obrácení, ale nejsou ani buddhisté, ani hinduisté, díky čemuž mnohem snadněji přijdou k Pánu. To se mi opravdu líbilo. Uvědomil jsem si, že svým postojem věrnosti tvoříme něco, co v budoucnu může mít obrovský dopad. Může to pro nás být těžké, ale zároveň to může být úžasné.
Takový kontrast k tomu, co jsem zažil v Čadu. Byl tam tisícový sbor, ale nevěřili v působení Ducha svatého, vůbec nevěřili, že Bůh dělá zázraky. Dokonce ani nepočítali s tím, že by se někdo obrátil, ani letáčky nerozdali, ale pak se stejně projevila Boží moc – lidé byli uzdraveni. Vzal jsem si poučení, že máme být sborem otevřeným Duchu svatému. Vidět tisícičlenný sbor, a přesto být uzavřen pro věci Ducha, je velice smutné. Byl jsem opravdu rád za ten hmatatelný hlad po Pánu v Bangladéši.
Děkuji ti za rozhovor.
–jb–
