Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Bůh, utrpení a víra

Napsal(a)   úterý, 11. únor 2020 09.53

Lidé se odjakživa zabývali otázkou utrpení, zvláště v dobách, kdy je sami zakoušeli. Jak se k tomu máme postavit my křesťané? Hledáme odpovědi v rovině teologické i praktické. Brání nám utrpení věřit, nebo věříme ještě víc?

„Mám totiž za to, že naše nynější utrpení nejsou srovnatelná se slávou, která se na nás má zjevit.“ (Ř 8,18)

Mluvil jsem s partou mladých lidí, kteří pokuřovali trávu, popíjeli pivo. Když jsem stočil téma hovoru na Boha, jeden z nich odpověděl: „Ne, ne, v Boha já nevěřím, protože nikde okolo sebe nevidím jeho údajnou dobrotu a lásku. Věřím ale, že existuje ďábel, toho znám velmi dobře, trápí mě depresemi, když jsem sám a něco pokazím. Viděl jsem ho, když táta bil mámu i nás s bráchou… Viděl jsem ho tisíckrát, ale Boha jsem neviděl nikde.“

Jak je to vlastně s utrpením a zlem ve světě a životě před tváří dobrého a milujícího Boha?

„Proč se to stalo?“ „Jak to, že se to děje?“ „Proč já?“ Tyto myšlenky známe asi všichni.[1] Hledání odpovědí na otázky filozofického charakteru jsou naším soudobým myšlenkovým dědictvím minimálně už od dob osvícenství.[2] „Epikurovy otázky jsou stále nezodpovězeny. Chce (Bůh) předejít zlu, ale nemůže? Potom je bezmocný. Je schopen, ale nechce? Potom je zlovolný. Je schopen a chce? Odkud se tedy bere zlo?“ [3]

Nutno nyní podotknout, že bolest, utrpení, zlo, smrt, zkáza, nespravedlnost apod. jsou naší obvyklou lidskou zkušeností od nepaměti a snažíme se na ně hledat odpovědi stále znovu a znovu.[4] A tak i každého dnešního křesťana, který otevírá Bibli, nutí snad téměř každá její stránka poodhalit roušku existence utrpení, zla a nějak porozumět jeho smyslu a důvodu.

Kdosi naše hledání smyslu bolesti a utrpení přirovnal k ruční výrobě perských koberců. Když se tkají, je to prý nevzhledná a chaotická změť různobarevných uzlíků a všichni čekají, až se nakonec koberec otočí tou správnou stranou. Najednou je vše uspořádané, pestré a nádherné. Patrně nejvýrazněji toto tázání a hledání v Bibli otevírá kniha Job[5]. Pro mnohé poctivé čtenáře Bible a také křesťany, kteří sdílí svůj život s druhými, třeba v naší církvi, je však překvapivé, že jednoduché odpovědi (které naštěstí samo Písmo příliš neuvádí) a pastorační teologická klišé neodpovídají na hloubku bolesti, kterou zažíváme a se kterou se setkáváme, protože se snaží odpovědět intelektem na něco, co se týká naší žité zkušenosti a prožitku celé naší osobnosti.

Věřící lidé se s tímto vyrovnávají nejrůznějšími způsoby, a to na škále od myšlení či vyznávání mouder typu: „Koho Bůh miluje, toho křížkem postihuje“ až po naprosté popírání: „Nepřijímám žádnou bolest, utrpení, nemoc, všechno to Ježíš odnesl a mě se tyto věci ve víře netýkají.“ Takové výroky považuji za krajní myšlenkové postoje a ze zkušenosti vím, že jejich protagonistům obvykle nepřinášejí žádné mimořádné duchovní ani životní zdraví, ani lidskou krásu, ani zralost. Navíc ta druhá poloha v našem českém charismaticko-letničním prostředí vyvolává otázky po církevní praxi, které v některých extrémních případech mohou vést k vytěsnění teologie utrpení z našeho slovníku[6], a co víc, člověk se s jedním utrpením ve víře popere a hle, ono je tu další.

Přesto je dobré připomenout, že biblické zjevení nijak filozoficky nespekuluje o problému zla ve světě. V příbězích, v mudroslovné literatuře i skrze proroky, Krista a apoštoly popisuje v reálných situacích a příbězích Boží aktivní jednání, jak vysvobodit člověka z následků neposlušnosti, jež se odehrála v ráji nebo v životě praotců naší víry.

Letniční teolog Vernon L. Purdy se ve své studii tohoto problému dotýká a vysvětluje, že „lidské utrpení odporuje Božímu záměru se stvořením“[7]. Stojí tak na biblicko-teologických základech, které odkazují na to, že katastrofické důsledky hříchu způsobeného člověkem v ráji mají globální hloubku i rozsah. Otázky, proč se toto Boží jednání k vykoupení neprojevuje vždy, u všech a všude, jsou přesně těmi důvody, proč někteří odmítají samotnou Boží existenci.[8] I pro nás křesťany je dobré si stále připomínat, že poslední ideální stav popisovaný v Bibli, jenž neobsahoval nic z toho, co nás děsí a co zažíváme jako bolest, je popsán v ráji před pádem člověka a pak až v sestupujícím novém Jeruzalémě v knize Zjevení 21. Mezi těmito časovými krajnostmi žijeme v porušeném světě, kdy Bůh prostě zlo dopouští. Především v Kristově službě[9] se Bůh prokazoval tím, že přinášel do běhu života padlých bytostí a řádu věcí naději v podobě zázračných osvobození, uzdravení, vykoupení, spásy a záchrany, která jednoznačně ukazuje, že Bůh neutekl z tohoto světa a stále znovu jedná v nezměněné lásce a moci v našem padlém světě.

Utrpení tak odkazuje na to, že:

1) Něco není v pořádku s naším světem, což souvisí s otázkou naší lidské svobody jednání.

2) Něco není v pořádku s Božím stvořením, čímž nemyslím pouze se stvořením fyzického světa a vesmíru, ale především, že i stvořený duchovní svět andělů vykazuje poměrně širokou aktivitu padlých andělů – démonů, jež se dotýká našeho světa a lidí právě v oblasti bolesti, utrpení, smrti, pokušení, závislosti i beznaděje. Naopak andělé Boží svou aktivitu projevují ve prospěch stvoření, tedy napomáhají ke spáse, osvobození, pryč z bídy, pryč z hříchu i nemoci. Náš fyzický svět se může setkat s projevy jejich činnosti a moci, a těm je možno se vzpírat či je přijímat.

3) Něco není v pořádku se mnou samotným, což odkazuje na náš individuální stav před Bohem. Popírá-li někdo teologicky, že Bůh na nás dopouští zlo, například jako projev jeho svaté výchovy nás, měl by si znovu a znovu číst třeba text Žd 3,7–19 nebo 1K 11,29–32 a jiné. Pregnantně to vyjádřil C. S. Lewis, když napsal: „Bůh k nám šeptá v našich radostech, mluví k nám skrze svědomí, ale křičí na nás skrze bolesti. Je to jeho megafon, kterým chce probudit hluchý svět.“[10]

Dovolte mi ještě několik teologických nebo pastoračně-teologických poznámek k tomuto problému.

  • Teodicea v pastoraci a pomoci: Bolest, smrt, zlo, nespravedlnost aj. jsou sdílenou zkušeností všech lidí, věřících i nevěřících, a zdaleka nemají pouze intelektuální podobu. Lidé o těchto věcech obecně přemýšlejí – protože je prostě hluboce a bolestně bytostně zakoušejí. Teologické intelektuální poučky jsou většinou dosti neadekvátní odpovědí na ty nejhlubší otázky, jaké je člověk schopen si položit. Písmo nám však poměrně široce a barvitě ukazuje, jak v bolestech života jedná Bůh a jak jednají ti, kdo se s Bohem v nejtěžších obdobích života setkávají. Z této biblické teologie vztahu pak lidé nahlížejí (poodkrývají) smysl svých bolestí, nemocí, nespravedlností. Vzpomeňme si, kolik bolesti prožil již Adam s Evou, Abraham, Noe, Sára, Mojžíš, Josef Egyptský, David, Kristus, apoštolové... Svět víry není světem bez bolesti, zranění, strachu, zklamání či bezmoci, ale biblický svět víry je světem, kde Bůh sestupuje a v těchto bolestech k nám mluví, chrání a zachraňuje nás už jen tím, že s námi je a neopouští nás. To bylo a je Kristovo poslání (viz např. J 10,10, 1J 3,8).[11]

  • Teodicea v křesťanské zbožnosti: I letniční křesťané ve své službě nezřídka narazí na to, že ačkoli věří v Boží všemohoucnost a dobrotu, spoléhají se na Krista a jeho výkupné dílo, věří v moc Ducha svatého, který koná našima rukama divy i zázraky, tváří v tvář smrti, bolesti, utrpení (a to patrně nikdo z nás neprožil ony extrémní formy, jako jsou koncentrační tábory, holokaust, epidemie smrtelných nemocí, fyzické pronásledování či obrovské přírodní katastrofy) musí občas umlknout. V tom našem mlčení je ono prosté a přece hluboké: „Už nemůžu dál, vzdávám se. Pomoz mi, Bože.“ Tyto momenty jsou nezřídka chvílí, kdy jsme pouze my a Bůh. Naše lidská maličkost se mnohdy projeví tak, že nás samotné to zaskočí a pokoří. Právě o to víc je někdy prostoru pro jedinečné setkání s Kristem, ano, se zázraky, kterým věříme. Nastává tak nezřídka situace, kterou popisuje například současný známý křesťanský apologeta a teolog Timothy Keller, že právě utrpení a krize mají tu schopnost přeměňovat pouhé informace o Bohu do podoby osobní víry (důvěry) Bohu – tedy hlubokého vztahu s ním. Keller v této souvislosti cituje jakéhosi muže, který tuto zkušenost formuloval: „Vždy som v princípe vedel, že ‚Ježiš je všetko, čo potrebuješ‛ pre život. Ale v skutočnosti naozaj nevieš, že Ježiš je všetko, čo potrebuješ, kým Ježiš nie je všetko, čo máš.”[12] Apoštol Pavel tuto zkušenost sám popisuje svými slovy, když píše: „Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ (2K 12,10)

Co se v nás objeví tváří v tvář bolesti? Sebelítost, či soucit? Odvaha, či zbabělost? Důvěra, či zklamání? Víra, či pochybnost? Vytrvalost, nebo únik? To všechno a mnohem víc může Boží dopuštění rozkrýt a bolest se pak stává pecí, kde se odděluje struska od drahocenného kovu. Ano, a prokáže se také Boží láska a péče. Skutečná víra (nebo lépe řečeno důvěra) může růst a například Židům 11 dokládá, že důvěra existuje, žije a roste ve velmi nepříznivých podmínkách a navzdory tomu, co lidé zažívají.

  • Teodicea v letniční službě: I naše víra, že Bůh skutečně zázraky konal a koná, je biblickou zvěstí. Evangelium Ježíše Krista je dobrou zprávou o osobě, životě a díle našeho Vykupitele. Nechceme jen filozofovat o životě, ale protože jsme se se vzkříšeným sami setkali a sami jsme se v bolestech, nemocech a utrpení modlili a sami jsme zažili zázraky a Boží ochranu a péči, nemůžeme a nemáme si to nechat pro sebe. Sám mám cukrovku 1. typu[13], z níž prozatím nejsem fyzicky uzdraven. Jsem závislý na každodenních inzulínových injekcích, ale to přece není důvod k tomu, aby má zkušenost omezila mou víru v Boží uzdravení. Neuzdravuji přece já, ale Duch svatý.

Další rozměr služby lidem, kteří procházejí utrpením, je rozměr sociální (chcete-li bratrský či sesterský). „Je někdo sláb, abych já nebyl sláb spolu s ním? Propadá někdo pokušení, abych já se tím netrápil?“ (2K 11,29) Takto vyjadřuje Pavel svou starost o Boží lid. Vidíme v praxi, že kromě víry v Boží moc a pomoc sdílí s Božím lidem i sociální rozměr, péči a starost. Modlíme se například za něčí bolavá záda, a nejsou uzdravena. Jistě se modlíme dál a třeba nám Pán dá k té situaci i nějaké prorocké slovo či poznání. Tady to však mnohdy pro nás končí, což ale k naší křesťanské zbožnosti nepatří. Co se třeba dál zajímat, co dobrého bych pro dotyčného mohl/a udělat? Nemůžu mu pomoci i prakticky? Co třeba se s dotyčným domluvit, že budete společně chodit do posilovny a zkusíte tak posílit svalstvo? Co se třeba u dotyčného každý týden zastavit, a kromě modlitby ho třeba i namasírovat? To přece není protimluv – tedy pokud to splňuje základní etická pravidla – asi není vhodné, aby starší mazali olejem nahá záda nebohé sestry. Co třeba se členy sboru podporovat dobrovolnickou službu v místní nemocnici? Co třeba založit křesťanský hospic, či dokonce domov důchodců v našem městě? I tam všude se mohou dít divy a zázraky… V praxi také zažijeme, že svou blízkostí někomu zmírníme bolest. Zmírníme hněv či samotu, někomu vydáme svědectví, někoho potěšíme. Budeme-li dostatečně empatičtí, někoho požehnáme i tím, že se u něj naopak neobjevíme každý den. Chce to cit pro věc, empatii, ale i odvahu a smělou víru. A to přece nejsou pouhá slova, ale mocné činy![14]

Marek Janovský

vedoucí stanice AC CBH Teplice

 

Marek Janovský (1974) je vedoucí stanice CBH Teplice. V roce 1999 nastoupil do projektu zakládání sborů v severních Čechách. Je šťastně ženatý a asi již nevychovává své odrostlé dcery. Má rád český humor, americké choppery a tomu odpovídající muziku. Má ukončené právnické vzdělání a letos se chystá ke státnicím ze spirituality a teologie (ETF UK). Příležitostně učí na SŠ či VŠ. 

 

 ______________________

[1] Více např. Bukowski, Peter, Budu s tebou... role Bible v pastýřském rozhovoru, Mlýn 2008

[2] V teologii se pro otázky tohoto typu ujal pojem Teodicea (řec. Theos –

Boží; Diké – spravedlnost), jež se zabývá Boží dobrotou tváří v tvář přítomnosti zla ve světě.

[3] David Hume, Dialogues Concerning Natural Religion – 1779, New York, Harper 1948, str. 66

[4] Viz např. Marek Orko Vácha, Boha bych se zeptal, jestli to nešlo udělat jinak, https://www.youtube.com/watch?v=7RpXj3s-fxY

[5] Kniha Jób je v tomto smyslu monotématická a poodhaluje Boží přítomnost a vůli ve světě bolesti a trápení, ale pokud se jakýkoli čtenář knih Starého a Nového zákona začte a bude hledat biblické poznámky, které se teodicei týkají, tak patrně velmi brzy zjistí, že tento konflikt se popisuje již od první stránky po stránku poslední.

[6] Viz např. https://www.krestandnes.cz/christy-wimberova-buh-nam-uzdraveni-na-zemi-neslibuje/

[7] Horton, M., Stanley a kol., Systematická teologie, Křesťanský život 2001, str. 503–538

[8] „Jediné ospravedlnění pro Boha je, že neexistuje“ – tak např. Stendhal (Marie-Henri Beyle) – 1783–1842

[9] a službě duchem naplněných křesťanů (viz. Skutky apoštolů, ale i církevní historie toto potvrzuje)

[10] Lewis, C.S., Problém bolesti, Návrat domů 1998, str. 74

[11] Immanuel – Bůh s námi, je Kristovo jméno, a hlavně jeho vlastní naplnění života, kdy lidem neradil a nepoučoval je, ale byl mezi nimi, dával jim porozumět Boží vůli a uzdravoval nemocné. Nakonec se se svým stvořením ztotožnil až na smrt a v jeho vlastním utrpení a v jeho ranách je i náš základ v záchranu a vykoupení.

[12] Více viz Tim Keller: Bolesť a utrpenie – ako kráčať s Bohom v ťažkých chvíľach, Slovenské evangelizačné stredisko 2018

[13] Tento typ cukrovky byl před cca 100 lety bez nároku na přežití – pacienti umírali většinou do 18 měsíců. To se změnilo až po objevení vnějšně aplikovatelného inzulínu ve 20. letech minulého století.

[14] Matouš 25,34–46

Naposledy změněno úterý, 11 únor 2020 13:36
Redakce

Internetová stránka: www.zivotvkristu.cz
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.