„Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ (Joz 24,15)

Drazí čtenáři,
možná jste si všimli, že výše uvedený verš je poměrně častým citátem, který nalezneme nad dveřmi křesťanských příbytků. Co je na něm zvláštního (kromě toho, že je nějakých 3300 let starý)? Rozjímání nad ním nás může přivést k velmi užitečným myšlenkám.

Větu vyslovil Jozue již ve svém stáří, v době, kdy zaslíbená země byla z větší části rozdělena jednotlivým izraelským pokolením a Jozue si byl vědom blížící se smrti. Svolal tedy celý Izrael a měl k lidu motivační promluvu. Během dlouhé řeči připomněl národu jeho dějiny, počínaje Abrahamem přes egyptské zajetí až k danému okamžiku. Vyzdvihl Boží nadpřirozené působení během celé té doby a zdůraznil, že víra v jednoho Boha není samozřejmá, představuje zápas a ustavičná pokušení. Nakonec předložil výzvu: „Vyvolte si dnes, komu chcete sloužit.“ Sám měl v odpovědi jasno.

Napadá mne, proč Jozue neřekl: „Já budu sloužit Hospodinu.“ nebo „Já s manželkou chceme sloužit Hospodinu.“ Jde jen o detail? Samozřejmě, v tehdejších dobách obvykle platilo, že celá rodina byla v otázce bohoslužby (či modloslužby) jednotná. Těžko by přicházelo v úvahu, že by se jednotliví členové domácnosti demokraticky rozhodovali pro svou víru. Přesto si myslím, že obrat „já a můj dům“ stojí za hlubší zamyšlení.