Poprvé v novodobé historii potraty povolil Sovětský svaz, bylo to roku 1923. V českých zemích se legálně začaly provádět potraty od roku 1950, a to pouze ze závažných zdravotních důvodů. Od roku 1958 se úprava změnila. Interrupce prováděli lékaři na žádost ženy, byly však také zavedeny interrupční komise, kterými musely ženy projít. Roku 1986 komise odpadly a od té doby stačí pouze žádost ženy. Ve srovnání se západními evropskými zeměmi byly v zavádění potratů obecně benevolentnější země „východního bloku".

Dnes se názory na tuto činnost radikálně liší. Legislativa Evropské unie k této tematice uzákonila, že každá žena má právo určovat a regulovat počet svých dětí. Někteří lidé stále tvrdí, že se jedná o vraždu. Jiní nenarozené dítě, latinsky nasciturus, vnímají jako něco, o čem rozhoduje výhradně matka, a je pouze na ní, jak s osudem nenarozence naloží. V anglické terminologii proti sobě stojící kruhy lidí s různými názory nazývají „pro-choice" (pro možnost volby) versus „anti-choice", „anti-abortion" (proti potratům) a „pro- life" (pro život).

V Česku se podle výzkumu CVVM názory žen postupně mění. Zatímco v roce 1990 se k názoru, že žena má sama právo se rozhodnout, zda má být uměle přerušeno její těhotenství, hlásilo 60 % žen, v roce 2008 už tento názor sdílelo 75 % žen. Ve stejném roce se k umělému přerušení těhotenství rozhodlo téměř dvacet šest tisíc žen z celé České republiky. Bude tato tendence dále narůstat, nebo naopak klesne? Kam tímto chováním lidstvo spěje?

Malou útěchou mohou být protipotratovým zastáncům čísla Českého statistického úřadu dokládající, že uměle vyvolaných potratů v posledních letech stále ubývá. Během 90. let klesla čísla z téměř sta tisíc na čtyřicet tisíc, během posledních deseti let na již zmiňovaných necelých šestadvacet tisíc. Přesto bylo od roku 1957 v České republice zabito podle informací Hnutí pro život více než 3,1 milionu nenarozených dětí.

Monika Stachoňová