Když se tak dívám po našich sborech, vidím, že se pastoři snaží, aby děti byly s rodiči na sborovém shromáždění co nejdéle, tj. alespoň na chvály a pak následně na nedělní škole. Z výrazu a projevu většiny těchto dětí je však zřejmé, že je chvály a to, co se děje následně ve shromáždění, nezajímá a pouze čekají, aby mohly ze shromáždění odejít na besídku.

Toto svědectví píši ve chvíli, kdy mé srdce přetéká radostí po dlouhotrvajícím stínu, který mě pronásledoval. Jsem vděčná Bohu za jeho milost, zájem, lásku a za to, že vyslýchá modlitby, když člověk k němu s upřímným srdcem volá a prosí o pomoc. Vždy mě udivuje, jak nesmírně zvláštním a originálním způsobem jedná s každým z nás. Tak tedy to svědectví.

Když se řekne „duchovní soustředění", mnoho lidí si představí jednotlivce či malé skupinky soustředěné na sebe, svůj vnitřní stav a meditující o „bytí či nebytí". Slovo soustředění ale neznamená pouze se soustředit na něco, ale také na někoho či v přeneseném významu se shromáždit, soustředit z nějakého důvodu. A toto duchovní soustředění Apoštolské církve bylo skutečně setkáním lidí všech věkových skupin soustředěných na Boha. Setkáním, kam každý přijížděl s určitým očekáváním, možná obavou, ale i nadějí, že Bůh pomůže řešit problémy, starosti.

Někteří lidé ospravedlňují mentalitu soupeření v církvi tím, že Pavel používal slovo závodník. Ano, v Bibli apoštol Pavel několikrát přirovnává křesťany k závodníkům, ale abychom pochopili, co nám tím Pavel chce říct, musíme si uvědomit, co tím měl Pavel na mysli. Uchopíme-li slovo „závodník" naším lidským smýšlením, pak se nám vybaví právě sportovní soutěže, třeba olympijské hry, a běžec, který byl nejrychlejší a porazil všechny ostatní - ale toto zde Pavel vůbec na mysli neměl. On nám tím nechtěl říct, že máme usilovat o to, být lepšími služebníky, než křesťané kolem nás. Co nám tím Pavel chtěl říct?

Potrat. Slovo skloňované v posledních letech čím dál častěji. Potrat neboli předčasné ukončení těhotenství. Někdy matka samovolně potratí, aniž by chtěla, z důvodu choroby či pro jinou nedostatečnost matky či plodu. Mnohem častěji však toto slovo slýcháme v souvislosti s tzv. UPT - umělým přerušením těhotenství. Jedná se buď o lékařský zásah, či některou z nelegálních a výrazně nedoporučovaných forem zákroku.

Slova „potrat" či „interrupce" byla pro mne velmi dlouho jen obyčejnými slovy. Věděla jsem, že potrat je špatný, a víc nad tím nepřemýšlela. Vše se změnilo během okamžiku, kdy jsem na internetu zahlédla obrázky potracených dětí. Roztrhané kousky malých tělíček, malinkatá nožička v krvi - to, co zůstává z dětí po interrupci. Strašné obrázky ukazující realitu toho, co toto slovo „potrat" ve skutečnosti znamená, o co při potratu jde. Velmi to mnou otřáslo. V pláči jsem se modlila, jak je to jen možné, jak to můžeme dělat vlastním dětem, Pane, jak mohu pomoci?

Otázkou plánovaného rodičovství se zabývám již bezmála 15 let. Proto vím, že potrat je jen součást něčeho jiného a daleko hlubšího. Proč se lidé vlastně rozhodují pro potrat? Protože nechtějí další dítě. Důvody k tomu mohou být různé - někdy je to kariéra, obava o finanční zabezpečení, pohodlí a podobně. V dřívějších dobách nebylo jiné řešení, jak se zbavit nechtěného dítěte, než si nechat udělat potrat. V dnešní době je situace jiná. Díky vědě a výzkumu lidského reprodukčního systému jsou k dispozici mnohé prostředky, díky kterým se zabrání těhotenství. Obecně se tomu říká antikoncepce.

Odvěkou a přirozenou touhou člověka je touha po lásce a po seberealizaci. V každém člověku je totiž zakotvena touha dosáhnout víc než jen to, že se nechá unášet davy lidí. Chce víc než jen vydělat si na živobytí. Chce měnit okolí, ve kterém žije. Chce ve světě zanechat stopu, která nebude smazána a zapomenuta.

„Vyjít ze stínu" - k tomuto tématu mám zcela osobní vztah. Svým způsobem mám stín ráda. Myslím si, že toto téma je aktuální - mnoho z nás potřebuje povzbuzovat k tomu, abychom dokázaly pracovat na místě, kam nás Pán Bůh postavil a také mnohdy sloužíme lidem, kteří toto povzbuzení potřebují.

Od svých klukovských let, ani nevím přesně, kdy a jak, se ve mně zrodila touha po Bibli. Nejspíše od dob, kdy jsem začal chodit do školy a naučil se číst. Ale snad ještě dříve. Pamatuji si dodnes, že jsem pro svůj zvučný hlas a dobré čtení v nevelké místnosti plné lidí předčítal z Božího slova nejednou i několik kapitol. Už tehdy jsem považoval čtení přede všemi za výsadu. Ještě nyní mám před sebou obraz početné rodiny, kde byli rodiče, prarodiče, tety, strýcové, bratranci a sestřenice naslouchající čtenému slovu.