V Lovčicích bydlíme v dvojdomku již 24. rok. Sousedí s námi paní, která je taková trochu zvláštní, podle mého vnímání, tedy já jsem ji tak vždycky přijímala. Náš vztah byl zdvořilý, ale odtažitý, především z mé strany, neměla jsem si s ní o čem povídat, prostě jsem se k ní celé roky nedokázala víc přiblížit a víc jí porozumět. I když jsme si vyšly vždy vstříc, přesto jsem si uvědomovala, že můj vztah k ní není takový, jaký by měl být.
A když jsem někdy onemocněla, tak moje první otázka byla: „Pane, co mi chceš dát poznat?" a dostávala jsem mimo jiné slovo: „Nemáš v pořádku svůj vztah se sousedkou," a tak jsem se vždy znovu rozhodla ten vztah zlepšit a modlila jsem se za to, abych se k ní dokázala více přiblížit, ale většinou se časem i tato snaha vytratila.
Vloni jsme mohli dům, ve kterém bydlíme, koupit, a tehdy začaly velké útoky, nebudu rozepisovat spory, které jsme řešily. Vše vyvrcholilo tehdy, když jsem se v jedné situaci už neudržela a řekla věci, které jsem roky měla v sobě. Problém byl ale hlavně v tom, že jsem jednala v afektu a měla srdce plné zloby. Sousedka se naštvala a přestala se mnou mluvit, vlastně celá její rodina se mnou nemluvila. Já jsem se jí na to hned omluvila, ale nebyla v tom pokora a upřímné srdce. Ze začátku jsem si říkala: „Když chce být uražená, ať je, řekla jsem jí pravdu, prostě ji nebyla schopna přijmout."
Ale nebylo mi to příjemné a postupem času mě její totální ignorace a odmítání trápilo víc a víc. Poznala jsem hned, že moje jednání se Bohu vůbec nelíbí, a tak jsem se modlila, vyznávala, přijímala odpuštění a prosila o pokoj do srdce, který jsem úplně ztratila hned, když jsem viděla sousedku na zahradě nebo ji potkala venku. Trvalo to téměř rok a byla to muka.
V modlitbách mi Bůh ukazoval všechno to, co jsem neviděla, nebo nechtěla vidět, jaký byl ve skutečnosti můj vztah k ní, protože je jiná. I když jsem tiše celé roky ustupovala v různých konfliktech, ta zloba ve mně zůstávala. Bůh mi ukázal ty moje nahromaděné křivdy a viděla jsem také svůj postoj určité povýšenosti, nezájmu, kritiky a posuzování, ale především totální absenci lásky.
Začala jsem Bohu děkovat za to, co se stalo, že dopustil tu situaci, že jsem skutečně potřebovala tuhle lekci a hlavně dát ze srdce pryč všechno, co tam nepatří. Modlila jsem se za naše sblížení a usmíření a během toho roku mi Bůh dal jiný pohled na ni, ale především skutečný zájem a lásku, která nehledá prospěch, není sobecká, nepočítá křivdy, nedívá se na chyby druhého a nedá se vydráždit.
Tenhle týden, když jsem se zase modlila za náš vztah a prosila Pána, ať připraví situaci, abych mohla za ní zajít (celou dobu odmítala jakýkoliv rozhovor), přišla mi myšlenka, jestli nemá teď někdy svátek, že bych poslala SMS s přáním všeho dobrého. Když jsem večer sedla k počítači, viděla jsem nápis „Dnes má svátek T...". Řekla jsem si: „Bože, to je asi znamení", a s nemalou obavou v srdci jsem jí poslala přání. Nedělo se nic, když jsme se viděly, opět mě ignorovala a já jsem také nic neříkala.
Za tři dny na to jsem měla nesmírnou touhu s ní mluvit a omluvit se znovu a moc jsem si přála, abychom se mohly smířit. Bůh dal tu příležitost, abychom se setkaly. Sousedka přijala mou omluvu a nabídku být přátelé s tím, že náš vztah může být lepší než předcházející roky. A tak dnes, když se potkáme, mám radost z toho, že si můžeme popovídat, a v mém srdci je vděčnost a láska.
Efezským 4,32 „Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní a odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám."
AC Vyškov
