Je kolem čtvrté hodiny ranní. Naše roční dcera pláče, že má žízeň. Snažím se ji co nejrychleji uklidnit. Spíme pod stanem v rekreačním středisku. Dětský pláč se rozléhá a bojím se, že rušíme ostatní hosty. V areálu je ubytováno zhruba asi 300 lidí a téměř všechny lze zařadit do kategorie mládež. Jak se tak probouzejí i mé uši, začínám rozeznávat zvuky z okolních stanů. A zdá se, že i mimo stany je ještě dost živo. Dochází mi, že se nemusím bát, že by naše roční dítě někoho vzbudilo svým pláčem. Spíš si začínám myslet, že ten okolní hluk vzbudil ji. Co také člověk může čekat, pokud se rozhodne strávit pár dnů v kempu s tak početnou skupinou mládeže? Mladí mají jiný pohled na svět. Nic moc je netíží, nemají o nikoho pořádně starost, že se navzájem v noci ruší, jim pravděpodobně nevadí…
Někdo začal polohlasně mluvit hned u našeho stanu. Bolí mě hlava, kromě roční dcery se mnou ve stanu spí ještě naše dvě starší děti. Jestli se probudí i ony, mám definitivně po spaní. Hlas vedle stanu zesiluje. Pomalu rozeznávám jednotlivá slova. Zdá se mi, že asi někdo bere Boží jméno nadarmo. Začínám si uvědomovat svůj vztek. Ale moment, slova vedle stanu plynou dál a za Božím jménem následuje poděkování. Hlas umlká a začíná mluvit jiný hlas a také děkuje Bohu. Jak si uvědomuji význam jednotlivých slov, dochází mi, že se ve vedlejším stanu skutečně několik mladých lidí modlí! V mé hlavě v té chvílí dochází ke střetu protichůdných pocitů. Vztek z nevyspání se mísí s úžasem. Rozmrzelost z předpokládaného špatného chování mládeže se mění na příjemné překvapení. Tak to jsem nečekala. Můj postoj „od mládeže nelze v noci očekávat nic dobrého“ se mění na „holka, nemáš ty sama problém s předsudky?“ Pomalu se rozednívá. Začíná předposlední den Kristfestu. Ze stanu lezu trochu zmačkaná, trochu nevyspalá a trochu usvědčená ze svých předsudků. Bože, odpusť. Kolem potkávám první jednotlivce i skupiny mladých. Směřují do koupelny, do jiných stanů nebo chatek za přátely a na ranní modlitby. Začínají v sedm. Jdu na ně také. Účast asi tak čtyřiceti mladých mě usvědčuje z dalšího předsudku, že mládež nemá zájem o modlitby. V průběhu modliteb vystupují dva mladí, kluk a posléze holka. Oba nám popisují svá vidění při modlitbě. Jsem opět tak nějak v úžasu a naměkko. Rozhlížím se kolem a na mysl mi vystupují slova: „Vyleji svého Ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění.“ (Jl 3,1) Děkuji Bohu za tyhle mladé lidi. Děkuji mu, že mi dopřál se sem jet podívat. Posléze zjišťuji, že v jednom ze stanů se střídají modlitebníci v nepřetržitých modlitbách po vzoru 24/7.
Po snídani následuje blok přednášek na nejrůznější témata a blok kreativního tvoření včetně tance, divadla nebo seminářů o focení. Z přednášek si vybírám tu, která by měla být o Moravských bratřích. Předpokládám, že půjde o výklad historie a že účast mladých nebude valná. Znovu mě usvědčuje pohled na zaplněnou místnost (odhaduji 60 osob). V odpoledním bloku programu je na výběr z několika dalších seminářů, sportovních aktivit a kreativního tvoření. Programový vrchol přichází večer na společném shromáždění. Dnes chválami slouží Donebevolající a slovem Dwight Jones. Jak zjišťuji, jde o hlasitou kombinaci. Na výzvu po slovu přichází mnoho mladých s odhodláním obětovat Ježíši skutečně vše. Program pak pokračuje v komornějším duchu. Před půlnocí hraje Divadlo Lusthaus. Pro nespavce je ještě připraven film a čajovna. Dnes se podává čaj z Pákistánu…
Z festivalu odjíždím velmi povzbuzená. Viděla jsem mnoho mladých lidí, kteří jsou upřímně rozhodnuti následovat Ježíše. Viděla jsem mnoho mladých lidí, kteří jsou obdarováni Duchem a své dary používají. Viděla jsem mnoho mladých lidí, kteří očekávají velké věci v našem národě. Povzbuďme se jejich příkladem a pracujme všichni na Božím díle, neboť čas se nachýlil!
Jana z Hor, transgenerační pozorovatelka :)
Jana Horská, AC Jihlava
Převzato z časopisu Život v Kristu, říjen 2013