Petře, prozraď našim čtenářům, jak ses vůbec k práci v RR dostal?
Vždycky jsem podnikal něco s mládeží, pracoval jsem v dorostu, jezdíval na různá stanování... Ale potom mě v roce 1992 požádal třinecký sbor AC, abych jim natočil video ze semináře o službě dětem ve Švýcarsku. Musím říct, že mě to dost zaujalo. Následně potřebovali šoféra do Švýcarska na ten jejich výcvikový tábor, tak jsem řekl, že je tam zavezu. A když jsme potřebovali rozhýbat práci s dětmi u nás a nikdo se k tomu neměl, šel jsem do toho. Spolu s Janou Bílou z Těšína, Petrem Wepsem a Láďou Vrajem z Valmezu jsme založili nejdříve účelové zařízení AC, a pak ho přeregistrovali na občanské sdružení. Tak nějak se od začátku starám, aby organizace fungovala. Dneska pracujeme v 50 sborech osmi denominací s členskou základnou 1 200 lidí. Takový dobře fungující sbor. B-)
Je i tvá rodina v RR zapojena? Jak tě ve službě podporuje?
Manželka se mnou jezdívala na tábory jako kuchařka. Moje děti v RR v podstatě vyrůstaly. V současné době manželka pracuje v nedělních besídkách, syn vede mládež, dcera byla vedoucí RR, dokud byla doma. Vystěhovala se za prací do Prahy, tak ze služby vypadla, ale obě děti dlouhé roky na táborech fungovaly přinejmenším jako vedoucí.
Jak vidí tvou službu v RR manželka?
Lilie: Radši se neptej. (smích) Nebylo to vždycky jednoduché, Petr byl pořád pryč, já s dětmi sama doma. Jak ale vyrostly, jezdily s tátou a já musela pracovat. Dnes mají mladá manželství jiné podmínky – jednorázové pleny, instantní krmení a další vymoženosti, tak můžou být na NVT i táborech celé rodiny s malými dětmi, to dříve prostě nešlo.
Proč myslíš, že je RR tak oblíbený?
Nevím, zda je tak moc oblíbený, mnozí mají k naší službě výhrady nebo nějaké předsudky. Stále se setkávám s pastory, kteří v tom vidí vojenský režim nebo si nás stále pletou se skautingem. Ale tam, kde se děti zapojily, kde to funguje, tam se RR stalo součástí jejich života. Dětem se samozřejmě líbí dobrodružný program, „vymakané" aktivity, společné zážitky, ale to nejdůležitější jsou vztahy a osobní zkušenosti s Bohem. Je super vidět, že je mnohdy nezajímá balón a jiné hry, ale raději se sdílejí s tím, co prožily s Bohem, slouží si navzájem, modlí se jeden za druhého, a k tomu je vedeme. Nechceme být jen volnočasovou aktivitou. Jsme misijní organizací, kde se mladí lidé opravdu setkávají s živým Bohem, dávají své životy k dispozici Ježíši. Royal Rangers je způsob života plný dobrodružství a Boží blízkosti.
Snažíme se neoddělovat duchovní činnosti od těch praktických a chceme děti naučit umět mluvit o Božích věcech během jakékoli činnosti, třeba při vaření, při práci se sekyrou. Učíme je žít biblickým způsobem, aby se sdílely o Božích věcech nejen na shromážděních. Neformální rozhovory o Božích věcech mají často pro život stejný význam jako skvělá kázání schopného evangelisty.
Vedeš si nějakou statistiku v počtu obrácených dětí? Máš nějakou zpětnou vazbu?
Statistiku si vedeme, vždy ji vyhodnocujeme ke konci roku, letošní ještě není uzavřená (Rozhovor jsme vedli 29. 11. 2013, pozn. red.). Ale podle informací z letošních táborů, se obrátilo 68 dětí, možná to číslo bude nakonec ještě trochu vyšší, protože děláme i evangelizační víkendovky, kde se také káže evangelium.
Každý rok vedeme v modlitbě odevzdání kolem 70 až 80 dětí. Vyhlížím, kdy konečně dosáhneme stovky, snad příštím rokem? Ale když je řeč o zpětné vazbě – v průběhu roku děláme celkem 45 táborů, 184 celodenních akcí, 166 víkendovek. Celkem je to 1080 celodenních akcí (kromě pravidelných schůzek), takže průměrně, každý den, někde v republice má Royal na třech místech současně celodenní evangelizační program pro děti. Podotýkám, že se to týká jen celodenních akcí. Pokud by někdo chtěl vodítko, jak se modlit, ať se k nám přidá v prosbách, aby tyto akce měly trvalý vliv na mladou generaci v naší zemi. A já věřím, že pokud v tom bude Bůh, není to marná práce.
A jak je to s počtem hlídek? Přibývají?
Letos jsme založili tři další hlídky – v Poličce, Praze a Přešticích u Plzně.
RR původně vznikl pod AC, ale protože je tak oblíbený, hranice AC přesáhl ...
Ano, RR jsme založili jako účelové zařízení církve, pak nás zákony donutily se přeregistrovat na občanské sdružení. Myslím, že to byl přirozený vývoj a Boží vedení, protože tím se otevřely dveře pro práci i v jiných církvích. V současné době máme hlídky v osmi evangelikálních denominacích. Je to sice třeba jen po jedné, dvou hlídkách v církvi, ale je to celkem osm denominací. Jsme otevřeni pomáhat a poskytovat naše know-how i dalším sborům, kde se hlásá plné evangelium.
Existují i jiné kluby pro děti, třeba Awana. Proč sis zvolil RR? Přišel dříve?
Awana přišla mnohem později a není to původně letniční program. Program mají trochu jiný. RR byl pro nás tehdy první kontakt se západem hned po revoluci, velmi nás to zaujalo, líbí se mi, že je takový všestranný. Vyučujeme základy Bible, vedeme děti k přijetí Krista, současně jsou zařazeny i praktické věci, nejen o táboření, ale vůbec pro život. Chceme děti vzdělávat ve všech oblastech života – vztahy, zdravý způsob života bez závislostí, pohyb, příroda, rozvoj osobnosti, atd. V našich „odborkách" i literatuře je to tak nastaveno, nejen že je naučíme něco z Bible, ale cílem je všestranně je vychovat pro život.
Letos jste oslavili 20 let činnosti. Jaká je tvoje vize pro RR do budoucna?
V poslední době si uvědomuji, že pokud chceme, aby naše organizace rostla, musíme zkvalitňovat jak samotné metody práce s dětmi, tak přípravu vedoucích...
Počkej, počkej, tu snad máte dokonalou, vždyť vaše „Envétéčka" jsou vyhlášená... B-)
Je pravda, že za těch dvacet let už pár stovek lidí našimi NVT (Národní výcvikový tábor, pozn. red.) prošlo, ale to je jen takový start, my jim ukážeme, co všechno se dá s dětmi dělat, a hlavní principy Royal Rangers. Chceme je nadchnout, „nakopnout", aby začali s dětmi cílevědomě pracovat a získat je pro Krista... Jak říkám, je to ale jen začátek. Aby nám však vedoucí zůstali a vydrželi dlouhé roky ve službě, je potřeba je povzbuzovat a vzdělávat. Dělat to stále lépe a lépe. Doba se mění, mladí se mění, musíme být aktuální, potřebujeme na tom stále pracovat. Bez kvalitního vzdělávání se mohou služebníci dostat na hranice svých možností a jejich služba bude skomírat.
A k tomu vám slouží sjezdy?
Dvakrát ročně pro ně pořádáme konference a nepravidelně NVT zaměřené na duchovní službu, říkáme tomu „NVT2 – pro pokročilé", pro služebníky. Jsou to pětidenní setkání, kdy nám slouží bratr biskup a další služebníci, kteří dokážou naše vedoucí povzbudit.
Navíc potřebujeme vzdělávat i starší děti, protože nám rychle dorůstají a je nutné je zapojit do služby. Pro děti od 14 let pořádáme juniorské výcviky, aby zůstaly v RR, aby pomáhaly, sloužily. A musím říct, že se nám to docela daří. Vytvořili jsme originální český projekt pro vzdělávání mládežníků a myslím si, že je moc dobrý. To je cíl, na kterém pracujeme. Na vzdělávání vedoucích v současnosti nejvíce pracují mí spolupracovníci Karel Hauptman z Brna a Petr Machalec ze Vsetína. Jsem za ně moc vděčný, protože dělají skvělou práci, která přináší viditelný efekt v podobě nadšených mladých služebníků.
A pak je samozřejmě mou vizí rozšiřování práce RR, protože do této chvíle fungujeme jen v polovině sborů AC. Což si myslím, že je docela škoda. Pokud nebudeme investovat do mladé generace, ztratíme ji.
To je sice pravda, ale pokud nemáš ve sboru člověka, který by byl na ty vaše adrenalinové aktivity, tak co?
Ale, ale, to my je naučíme. Pořádáme akce i pro dospělé, kde si to sami zažijí a naučí se připravovat nové aktivity pro děti. Pán Bůh dá vždycky dostatek služebníků, jenom je třeba to začít dělat, třeba s málem. Stačí pět, deset dětí a člověk, který má pro ně srdce. Je třeba si vymodlit takového člověka. Určitě se najde. A pak stačí dát mu prostor... Máme nějaké zkušenosti, i dobrou literaturu, ze které se dá mnohému učit. Chce to jen ochotné lidi, kteří nemusí zrovna všechno umět, ale jsou ochotni věnovat se mladým lidem. Samozřejmě to nemůže dělat pastor, ale měl by takové lidi najít a namotivovat je, aby začali dětem sloužit. Tohle je přirozený růst církve. Velmi brzy takový sbor bude mít plné klubovny nových dětí, které za pár let budou sloužit v církvi. A prosím – Royal Rangers není adrenalinová elitní bojová jednotka v církvi. Tohle je mýtus. Pokud bude babička v klubovně skládat s děvčaty puzzle a při tom jim vyprávět o Ježíši, bude také Royal Rangers!
Petře, ty si tedy myslíš, že člověk nemusí být povolaný do služby, ale když vidí potřebu, má jít a postavit se do mezery?
Povolání je podmínkou, ale ne každý prožije povolání jako Saul při cestě do Damašku. Už to, že vidíš mezeru, je pro tebe povolání, aspoň já to tak vyučuji a věřím tomu. Až se osvědčíš věrný v malém, Pán ti svěří více. Tak to skutečně je, sám jsem také neuměl uvázat jediný uzel, a stanování? Možná jsem uměl tak akorát postavit ten stan... Spoustu věcí jsem se prostě musel naučit. Už tím, jak se je učíš, tě to začne bavit a najednou v tom uvidíš smysl a Boží vedení. Ano, věřím tomu, že když někdo vidí potřebu, nedostatek nebo mezeru, tak je to zřetelné povolání ke službě. Jen najít odvahu začít cokoli dělat pro naplnění této potřeby, a pak Pán vede, zaopatřuje a zjevuje konkrétní cíle.
Prozraď nějaké „historky z natáčení" z NVT...
No, říkáme tomu výcvikový tábor. A skutečně to výcvikový tábor je – čtyři dny intenzivního školení. První dva dny chtějí všichni odjet, protože si myslí, že práce a úkolů, které jim naložíme na bedra, je příliš. Chceme jim ale ukázat, že vstoupit do služby není pohodička ve stylu „zkusme něco udělat a uvidíme, co z toho bude", ale je to tvrdá, cílevědomá práce. Vedeme je k tomu, aby se učili pracovat v kolektivu – každý kmen má za úkol za jedno odpoledne a noc postavit celý tábor, což je fyzicky i psychicky šíleně náročné, mezitím do nich hustíme ještě i teorii a teprve ve volném čase mohou pracovat, makají skoro celou noc. Vypadá to jako šikana nebo vojenský drill, ale není to tak. Ti lidé se semknou a zjistí, že dokážou věci, o kterých by si nikdy nemysleli, že dokážou. Nakonec nám při odjezdu děkují, že zrovna tohle potřebovali a že to pro ně byl silný duchovní zážitek. Protože při vší té práci a úkolech a teorii, si večer sedneme u táboráku, máme poselství, Večeři Páně a jim začne docházet, že zachránit lidi pro Krista stojí za tu námahu, a drtivá většina odjíždí se silným pozitivním zážitkem. A proto je tolik humorných historek, že to bylo něco, co už „nikdy více", a přitom to ve skutečnosti většina lidí prožívá pozitivně, protože Bůh s nimi pracuje. A oni sami pak vnímají, že i když to bylo drsné, vlastně jsme jim sloužili, protože mohli v sobě objevit skrytý potenciál, najít své povoláni a začít sloužit. Vždycky jim říkám, ať si hned po příjezdu domů sednou s pastorem a sdílí se o tom, co chtějí ve sboru dělat. Už jsem slyšel od pastorů – „Ty jo, cos tam s těmi lidmi udělal, oni přišli za mnou a chtějí dělat. Celý čas nic, mám problémy je dostat do služby a najednou přijedou od vás a chtějí sloužit, mají plány a sami se derou do práce..." To je výsledek NVT. Je to Duch Svatý, který proměňuje srdce.
Vzdal to někdy někdo?
Ano, jednou to vzdala jedna holka, která bydlela blízko tábora. Když viděla první večer, co všechno po nich chceme, sbalila se a odjela. Ale to byl jediný případ za celých těch dvacet let.
Jak si pořád udržuješ svůj optimismus, nadšení pro službu? Neměl jsi někdy pocit vyhoření?
Nevěřím na vyhoření. Samozřejmě jsou krize, jsou situace, kdy si říkáš, že už je všeho dost, ale že bych chtěl RR celkově nějak vzdát a všechno zabalit, to ne. Asi proto, že vidím výsledky. Služba v RR jsou probdělé noci, spousta práce, financí, času, dovolené a nervů. Většina vedoucích věnuje celou svou dovolenou na práci s dětmi, ale vidět, jak se děti obracejí k Bohu, ti vynahradí všechno.
Co třeba ty nevěřící děti, máš zpětnou vazbu, zda po obrácení na táboře, pokračují, chodí na schůzky, nebo je to jenom chvilková záležitost? I když věřím tomu, když už se jich Pán jednou dotkne, že si je ohlídá...
Věřím, že když je zaseto, si to Pán Bůh v budoucnu použije, ale zároveň vím, že je naší zodpovědností, abychom se o ně maximálně postarali. Je mnoho případů, což mě strašně mrzí, kdy se ty děti ztratí. Pár takových případů jsem měl, byly na táboře, uvěřily, a pak jsme s nimi ztratili jakýkoli kontakt. Ale většinou se ty děti vracejí na tábory další léta znovu a znovu. I když je někdy nemáme možnost hned zapojit do života sboru, na tábor se samy přihlásí. Vždy se je snažíme podchytit, ale ne vždy to funguje. Dítě přijede z tábora, řekne svým nevěřícím rodičům, já jsem křesťan a chci se nechat pokřtít. I takový případ jsme měli. Přišla jedna maminka, že se dcera chce nechat pokřtít a že co má dělat...
No, pokřtít, ne?
Dopadlo to tak a obě skončily ve sboru. Mohl bych vyprávět desítky příběhů, jak si ty děti nakonec našly cestu do sboru... Než ale u nás zakotví, je to práce na pět, osm let, postupně začnou chodit do mládeže. A někdy potom pastor řekne, že sbor stojíme spoustu peněz a výsledek žádný, ale to že všichni ve vedení mládeže byli vychovaní Royalem, mnozí z nich byli Royalem získáni doslova z ulice, to už se jaksi nevidí...B-) Zrovna pozítří v neděli budu křtít pět mladých lidí, kteří uvěřili na našich táborech.
Jaká je hierarchie RR?
Máme národní radu, tu tvoří šest lidí, na poslední konferenci jsme volili „staronovou" radu, a tak máme jednoho nového člena. Národní rada je výkonný orgán a organizuje konference velitelů. Velitelem musí být zodpovědný člověk, za kterého se zaručí sbor. Myslím, že jsme to dobře nastavili – za službou RR musí stát sbor. Nechceme být volnočasovou aktivitou. Máme jasné misijní poslání. Chceme, aby měl sbor kontrolu nad prací hlídky a určoval, kdo bude velitelem. A velitel si už sám musí kolem sebe vybudovat tým spolupracovníků.
Co ti dělá radost?
Že vidím výsledky. Ne výsledky své práce, ale jak Pán Bůh mezi dětmi zvláštně jedná. Konkrétně na konferenci v Brně (konala se 4. – 5. 10. 2013, pozn. red.) při výzvě, aby se za nás vedoucí modlili, první, kdo zareagoval, byli junioři. Čtrnácti, patnáctiletí, kluci, holky přiběhli dopředu nažhavení na nás vkládat ruce a přimlouvat se... Uvědomil jsem si, že to není normální, je to milost, oni nemají zábrany, chtějí sloužit, věří modlitbě, prorokují, modlí se v jazycích... A to je nádherné, protože prožili něco mimořádného s Bohem. Hosté z Anglie z toho byli velmi překvapení a řekli, že nám závidí, že máme tolik mladých zapálených pro službu. Je úžasné slyšet, jak vedoucí „brečí", že nemohli zrealizovat na táboře bojovku, protože děti v lese měly skupinky a modlily se jeden za druhého... To je dobrá zpráva, ne?
Děkuji za rozhovor a přeji tobě i celému Royal Rangers mnohé další obrácené děti!
–ib–
Převzato z časopisu Život v Kristu, leden 2014