Na začátku příběhu se nachází naše auto s promáčknutým blatníkem. Auto je červené a šrám byl bílý. Nikdo z řidičů v domácnosti si nevybavoval, kde a kdy k tomu mohlo dojít, takže nám nezbylo než nad tím mávnout rukou a myslet si, že k tomu mohlo dojít někde na parkovišti před obchodem a my jsme si toho jen nějakou dobu nevšimli. U této teorie bychom nejspíš zůstali, kdyby se po pár dnech nenašel šrám na našem druhém autě. Tentokráte šlo o červené šmouhy na jinak docela bílém autě. Opět jsme nevěděli, kdy a jak k tomu došlo. Že bychom měli takovou smůlu a nechali si v krátké době poškrábat obě auta?
V příběhu, který se na napínavou detektivku moc nehodí, jsme se dali do vyšetřování. Skutečnost, že obě auta mají barvy odpovídající škrábancům a parkují vedle sebe, některé zúčastněné nepřesvědčila. Stejně jako ani to, že škrábance jsou na stranách, kterými obě auta stávají vedle sebe. Uvažovalo se dál. Prozkoumaly se odřeniny, změřily se jejich výšky od vozovky, prozkoumaly se úhly a tak podobně. Všechno odpovídalo, jen ty výšky neseděly. Bylo sice možné si představovat něco jako to, že jedno auto povyskočilo, aby škráblo to druhé ve výšce, ve které se šrám nacházel, ale radši jsme si to nepředstavovali. Možná by šel vymyslet i jiný druh automobilové gymnastiky, který by dokázal věc vysvětlit, ale o to se taky nikdo nepokoušel. Otázka zůstávala. Nebylo potřeba celou věc objasnit a najít viníka, ale... No, zajímalo nás to.
Celé se to dalo uzavřít pokrčením ramen a přiznáním, že nejsme s to celou věc jednoznačně rozsoudit. Ale neuzavřelo se, protože jsme provedli poslední prozkoumání aut a odhalili jsme něco, čeho jsme si do té doby nevšimli. Škrábance na obou autech nebyly samy. Jedno auto mělo ještě drobné škrábnutí nad tím velkým a druhé auto mělo drobné škrábnutí o něco níže než škrábnutí velké. Kdyby někdo tedy měl lepší odhad na vzdálenosti než já a taky by uměl lépe couvat, určitě by mohl obě auta postavit těsně vedle sebe a ukázalo by se, že nyní škrábance sedí dokonale... Přesto kdosi konkrétní zakroutil hlavou, snad se i poškrábal na hlavě, a řekl: „Stejně se mi to nezdá."
I nepozornému čtenáři na začátku došlo, jak to dopadlo: Jedno auto škráblo druhé. Nevíme kdy, nevíme jak a nevíme, kdo řídil. Přesto je případ jasný nade vší rozumnou pochybnost. Proč vás ale trápím nudnou historkou o tom, že by si jeden blatník zasloužil lehkou karosářskou práci?
Už od začátku byla pravděpodobnost, že se odřelo jedno naše auto o druhé, obrovská, stále se ale dalo pochybovat. Čím víc jsme to zkoumali, tím se zdál být prostor pro pochybnost menší. I tak někteří pochybovali. Tato pochybnost totiž nevycházela ze spočítání pravděpodobností, chladného vyčíslení koeficientu a usouzení, že předložené důkazy nejsou přesvědčivé. Pochybnost mohla být důsledkem úvah jako: „Nemohl jsem to být já?" „Vždyť jsem vždycky při couvání tak opatrný!" „Nevzpomínám si, že bych posledně něco slyšel." Jako lidé obvykle nejsme kalkulačkami, abychom dokázali všechny důkazy zhodnotit nezaujatě a jít, kam nás povedou, i když se nám to nebude líbit. Někdy se bráníme, skřípeme zuby a nesouhlasíme. Často je bezpečnější neučinit žádné rozhodnutí – jen se poškrábeme na hlavě a řekneme, že i tak nám to nesedí a že se to pořád mohlo stát jindy a jinde.
Když jsem tehdy stál před svým „škrábancovým agnostikem", viděl jsem v něm předobraz mnoha lidí, co pochybují o Boží existenci. Ne proto, že by byli hloupí, měli málo důkazů či byli líní. Jejich problémem je, že i přes množství svědectví o Boží existenci je pro ně jednodušší a bezpečnější nemuset učinit jasný závěr a spokojí se nevyřešením této klíčové otázky života. Je pro ně snazší tvrdit, že neví, jak to s Bohem je (měkký agnosticismus), nebo že nikdo na světě nemůže vědět jistě, jak to s Bohem je (tvrdý agnosticismus). Ať tak či tak, vždy je nerozhodnost milejší než závěr, který může obrátit život naruby.
Ale co s tím? Věřím v trpělivost a shovívavost, protože i my sami můžeme mít podobný přístup v jiných věcech, aniž bychom si to uvědomovali. Můžeme chtít raději nevidět než vidět a muset pak třeba jednat. Jsem obrovským zastáncem užívání argumentů při evangelizaci (říkejme tomu apologetika), s přihlédnutím k výše psanému však tuším, že ty samy k obrácení člověka nepostačí. K obrácení agnostika (ale i ateisty) je potřeba tak trochu zázrak. A ty má v rukou Bůh.
Jo, a bacha při couvání!
Martin Fridrich, AC Hustopeče
