Dnes je mnoho lidí, kteří obdivují křesťanskou kulturu. Cítí se v ní dobře, nevadí jim křesťanské chvály či modlitby, rádi si poslechnou zajímavé kázání, nechají pokřtít své děti nebo požádají o církevní sňatek. Avšak zároveň si drží odstup. Na výzvu, že se mají celým srdcem odevzdat Kristu, nereagují.
Důvod tohoto váhavého přístupu je jednoduchý. Tito sympatičtí polokřesťané neprožili skutečnou ztracenost, nepocítili skutečné zoufalství ze svých hříchů.

Díky tomu žijí v duchovním meziprostoru, někde na půli cesty mezi Božím královstvím a světem. Víra v Boha je pro ně zajímavá jen z hlediska osobního obohacení. Nehledají Boha, aby je zachránil, vždyť ani neví, že záchranu potřebují.

Možná si uvědomují chyby, kterých se v životě dopustili, ale zároveň se porovnávají s ostatními. To nutně končí v přesvědčení, že ačkoliv jsou hříšní, nejsou na tom až tak zle, jako ti druzí.

Jak tyto sympatizanty křesťanství přesvědčit? Jak jim vysvětlit, že jsou ztraceni? Kdo je usvědčí z povrchnosti a hříchu?

Mgr. Milan Buban, M.A.
ředitel VOŠMT