Příklady vůdců v Bibli
I když slovo „vůdce" v Bibli přímo nenalezneme, popis mnohých osobností dějin spásy splňuje to, co je chápáno pod pojmem „vůdcovství". Dříve než předložím definici vůdcovství, se podíváme na některé příklady.
Mojžíš: Žádná křesťanská učebnice vůdcovství nevynechá analýzu Mojžíšova života, myšlení a jednání. Připomenu hlavní úkoly Mojžíšova vůdcovského povolání: (1) získat důvěru Izraelců, kteří již několik staletí žili v egyptském zajetí, (2) realizovat odchod z Egypta, pokud možno beze ztrát ve vlastních řadách, (3) zajistit nutnou existenci během cesty pouští, (3) předat lidu Hospodinův zákon, (4) řešit veškeré krizové situace během cesty, (5) dovést lid k hranicím Zaslíbené země. Z popisu je zřejmé, že se jednalo o nadmíru náročné úkoly. K jejich realizaci bylo zapotřebí spolupůsobení tří faktorů – Božího nadpřirozeného jednání, Mojžíšova charakteru a Mojžíšových schopností. Všechny tři faktory byly pro splnění vůdcovského poslání nutné a chápu je jako nadčasové – jsou vzorem i pro dnešní vůdce.
Nehemjáš: Tento muž je dalším „vzorovým" vůdcem. Studium stejnojmenné biblické knihy poskytne množství postřehů ohledně úspěšného vůdcovství. Připomenu pouze, že Nehemiáš organizoval obnovu hradeb okolo Jeruzaléma a uspořádání duchovního i civilního života v obtížných podmínkách. Situace ve městě byla kritická po mnoho let, nikdo jiný nebyl schopen postavit se do čela lidu a zhostit se vedení prací obnovy města.
David: Popis Davidova života je dokladem vůdcovských schopností. Stejně jako u Mojžíše, i zde vidíme kombinaci třech zmíněných faktorů: Božího nadpřirozeného jednání, charakteru a schopností. Všichni následující králové v Izraeli byli s Davidem srovnáváni. David se stal předobrazem Mesiáše.
Pavel: Apoštol Pavel je příkladem skvělého vůdce. Bůh si použil schopností tohoto mladého talentovaného rabína, proměnil jeho charakter a zmocnil jej Duchem svatým. Pavlův přínos spočívá nejen v množství založených sborů, ale rovněž v tom, že formuloval teologii rodící se mladé církve a úspěšně ji převedl přes úskalí vážných problémů. Bez jeho působení by církev pravděpodobně dodnes zůstala židovskou sektou. Pavel byl mostem mezi židy a pohany. Jeho život a služba obsahují bohatou inspiraci pro studium tématu vůdcovství.
Nemůžeme také opomenout pastýře jako model novozákonního vůdcovství. Podle Žalmu 23 pastýř vodí ovce na zelenou pastvu a k tichým vodám. Obraz pastýře jako vůdce v sobě zahrnuje prvek silného citového vztahu ke svěřeným ovečkám, dobrou znalost prostředí a schopnost starat se o ovce. Ideál pastýře naplnil Pán Ježíš, který za ovce položil svůj život.
Kdo je vůdce?
Slovo „vůdce" do českého prostředí proniklo z anglosaského světa jako (poněkud nešťastný) překlad výrazu „leader". Pro vůdcovství se pak v angličtině používá výraz „leadership". V češtině slovo „vůdce" evokuje představy spojené s druhou světovou válkou, proto mnozí zůstávají při anglickém leader, leadership.
V odborné literatuře je leader stavěn do protikladu k manažerovi (z angl. „manage", řídit, spravovat, dosáhnout). Podle Wikipedie je manažer „vedoucí pracovník, který zodpovídá za chod jemu svěřené organizace." Význam pojmu vůdce pochopíme, když tyto dvě role vzájemně srovnáme.
1. Vůdcovství bývá spojováno s procesem dosahování změn, management klade větší důraz na stabilitu organizace.
2. Vůdcovství se soustředí na vedení lidí, management na plnění úkolů a dosahování cílů.
3. Vůdce má následovníky, manažer podřízené.
4. Vůdce žije pro naplnění vize, manažer se soustředí na plnění povinností.
5. Vůdcovství apeluje více na citovou stránku osobnosti, management oslovuje spíše rozum.
6. Vůdce je ochoten přijímat rizika a nést za ně osobní zodpovědnost, manažer se rizikům vyhýbá, má tendenci svalovat zodpovědnost na druhé.
7. Vůdce se nebojí konfliktu, manažer se konfliktům vyhýbá.
8. Vůdce hledá nové cesty, je kreativní, manažer se drží zaběhlých způsobů, klade důraz na tradici.
9. Vůdce inspiruje lidi svou osobností, manažer užívá formální autoritu.
10. Vůdce dělá věci správné, manažer je dělá správně. Tato slovní hříčka bývá často zmiňována jako zásadní rozdíl mezi manažerským a vůdcovským přístupem k vedení lidí.
Uvedený popis je modelový, je převzat z literatury zabývající se tímto tématem. Neznamená to, že vždy a ve všech situacích bude mezi vůdcem a manažerem patrno všech deset uvedených charakteristik. V praxi se rovněž úloha vůdce a manažera často překrývá, člověk má ale tendenci více zohlednit buď jeden aspekt vedení, nebo druhý. Žádný z nich není vyloženě špatný nebo dobrý, v praxi (i v církvi) je zapotřebí vůdců i manažerů. Zde chci poukázat na to, že duchovní dar uvedený v 1K 12,28 (řízení církve; jiné překlady: vedení; anglické překlady uvádí „goverments" nebo „gifts of administrations", což znamená „vláda" a „dary správcovství") se významově kryje s tím, jak chápeme úlohu manažerů. Znovu zdůrazňuji, církev potřebuje jak manažery, tak i vůdce.
Typickým příkladem manažera byl Josef egyptský: Sám nebyl nejvyšší autoritou (měl nad sebou faraona), ale byl něčím, co bychom dnes nazvali „výkonný ředitel". Měl jasné zadání, obtížný úkol a svěřené pravomoci. Je jasné, že i zde do popředí vystupuje moudrost daná Bohem. Dokázal, že celý národ se během sedmi let stal faraonovým otrokem, ale zachránil ho od smrti hladem. To je ukázka geniálního managementu.
Vůdcovství v procesu změn
Kvality vůdcovství se nejlépe osvědčí v situacích, které jsou charakteristické proměnlivostí. Jak bylo již zmíněno, stabilní situace volá spíše po manažerech, kdežto v nestabilních, komplikovaných situacích se lépe osvědčí vůdcové. To je důvodem, proč i v oblasti řízení velkých firem se dnes více preferuje vůdcovství, protože v současnosti není nic jisté. Je zapotřebí více tvořivosti, schopnosti improvizovat, řídit se intuicí více než pravidly.
Výše zmínění bibličtí vůdcové osvědčili své kvality právě v zásadních a dramatických změnách: Mojžíš vedl národ z otroctví do svobody, Nehemjáš dokázal motivovat obyvatele Jeruzaléma navzdory silnému nepřátelství okolních národů, Pavel dokázal církev vymanit ze zajetí myšlenkových stereotypů judaismu. V žádném uvedeném případě by neuspěl manažer: Manažeři, to byli ti, které farao ustanovil, aby dohlíželi na výrobu cihel. V Nehemjášově případě manažersky jednali šlechticové, kteří svým lpěním na dodržování pravidel zapříčinili prodej zadlužených judejců do otroctví (Neh 5,4). V Pavlově případě to byli legalisté, kteří lpěli na dodržování Mojžíšova zákona. Pravidla (domnělá) pro ně znamenala více než skutečná svoboda v Kristu, která je podstatou evangelia.
Doba, ve které žijeme, je rovněž proměnlivá. Postmodernismus je charakteristický rozmělněním tradičních hodnot. Jak kdosi poznamenal: „Pravda člověka osvobozuje, ale jedině tehdy, když pochopí, že pravda se vyskytuje v mnoha formách." To je tvrzení typické pro postmoderní myšlení. Na jedné straně se klade důraz na poznání pravdy, na druhé straně takzvaných „pravd" je mnoho. Postmoderní hledání pravdy není selektivní, nýbrž syntetické. Nevybírá, ale spojuje vše. Toto myšlení se dotýká i církve. Jistě není jen jeden způsob, jak vést církev, vykládat Bibli, jak evangelizovat, vyučovat, pastorovat. Přemíra způsobů ale s sebou přináší zmatek a chaos. Není správný jen jeden způsob, ale současně rozhodně neplatí, že jsou správné všechny. Správně se rozhodovat, reagovat, vést lidi v postmoderní době – to je úkol spíše pro vůdce než manažery.
Manažerský způsob vedení v církvi funguje stále méně. Lidé často nerespektují formální autoritu, protože mají možnost srovnání. Stačí se „podívat na internet" a křesťan zjistí, že to, co předkládá jeho pastor, není jediné správné. Jeden moudrý pastor mnohatisícového letničního sboru řekl: „Prvním úkolem vedoucích je získat si důvěru následovníků." To je úkol pro vůdcovství. Management si s tím hlavu neláme – opírá se o formální autoritu. Kdo nesouhlasí, jde z kola ven. Proto potřebujeme klást větší důraz na správné vůdcovství.
Aplikace v církvi
Zakladatel sborů či nových hnutí bývá člověk obdařený vůdcovskými schopnostmi. Často se stává, že po jeho odchodu se vedení ujímá manažer. To nemusí být na škodu do chvíle, než organizace začne čelit novým, zásadním výzvám. Manažer není schopen zaujímat zcela nová stanoviska a organizace začíná stagnovat.
Co se týká vedení sborů, je ideální, pokud je pastorem muž vůdcovského ražení a druhým pastorem pak manažersky zaměřený člověk. Bude-li tomu obráceně, sbor bude fungovat jen s obtížemi. Budou-li oba vůdcové, může dojít ke krizi a následnému rozdělení. Pokud jsou oba pastoři zaměřeni spíše manažersky, sbor bude mít tendenci stagnovat, bude mu chybět „tah na branku". V tom případě je dobré, pokud má na sbor vliv další osobnost, v našem případě například senior, jiný pastor nebo biskup. Takový sbor bude potřebovat výrazné impulzy zvenčí.
U dalších vedoucích ve sboru je lepší, pokud jsou zaměření manažersky, budou schopni lépe následovat vizi pastora. Typickým manažerem bude pokladník sboru. Důraz na dodržování pravidel je v jeho případě zřejmý. Navíc bude potřebovat silný dar víry. Vedoucí skupinek obecně by rovněž měli mít více manažerské zaměření. Opačně je tomu u vedoucího mládeže. Mladí lidé představují v církvi progresivní prvek, manažer by je brzdil. Potřebují vzor, někoho, koho budou následovat. To však bude klást vysoké nároky na dobrý vztah mezi vedoucím mládeže a pastorem.
Závěrem
Dovedu si přestavit, že jsem použitými termíny (vůdce, manažer) někoho pohoršil. „To nám tak scházelo, manažeři v církvi!" „Vždyť Bible o tom nemluví." Důvod, proč jsem tyto termíny použil, spočívá tom, že i když se zaštiťujeme biblickým termínem „pastýř", ve skutečnosti jednáme buď více manažersky, nebo více vůdcovsky. Není to volba mezi lepším a horším, ale jde o rozdílné přístupy k vedení lidí. Církev potřebuje oba přístupy, ale správně uplatněné a ve správných situacích.
Martin Moldan, biskup
