„Řekl jim: ,Mějte se na pozoru a střezte se před každou chamtivostí, neboť i když má někdo nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co vlastní.'" (L 12,15)

„Co tedy řekneme? Je Zákon hříchem? Naprosto ne! Ale hřích bych nepoznal jinak než skrze Zákon. Vždyť o žádostivosti bych nevěděl, kdyby Zákon neříkal: ,Nepožádáš.'" (Ř 7,7)

„Ať nikdo, kdo je pokoušen, neříká: ,Jsem pokoušen od Boha.' Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je pokoušen, je strháván a váben svou vlastní žádostivostí. Žádostivost pak počne a rodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt.'" (Jk 1,13–15)

„Neboť všechno, co je ve světě – žádost těla, žádost očí a prázdná chlouba života – není z Otce, ale ze světa." (1J 2,16)

(Čti také Žalm 73)

Nejde o to, co skutečně potřebuji, ale o to, co chci, co vidím, že má ten druhý nebo že je „cool" to mít... Problém naší západní společnosti není v tom, že něco nemáme, ale že ti druzí toho mají víc. Vždy se nám líbí to, co má druhý. Všimli jste si, že tráva u sousedů je vždy zelenější? Štěstí není v tom, že dostaneš to, co chceš. Štěstí je v tom, že si budeš užívat to, co máš.

Jeden bohatý člověk jde po nábřeží a vidí muže, který tam tak posedává u své rybářské loďky: „Proč nelovíte ryby?" ptá se rybáře. „Protože jsem už toho na dnešek ulovil dost." „Proč nechytáte více ryb, než potřebujete?" „Co bych s nimi dělal?" ptá se rybář. „Mohli byste je prodat, koupit si lepší člun, jet na hlubší vodu, ulovit ještě více ryb a vydělat ještě více peněz. Za krátko byste už mohl mít celou rybářskou flotilu a být bohatý jako já." Rybář se na něho podívá a zeptá se: „No, a co bych jako měl dělat potom?" „No, pak byste si sednul a užíval si života." Rybář odpoví: „A co myslíte, že právě dělám?" :-)

Problém je, že většinou to tak není. Většinou se necháme vláčet vidinou toho, až budu mít to, pak budu šťastný. Až dosáhnu tamtoho, pak to bude ono.

Četl jsem příběh z doby, kdy americké firmy expandovaly do zemí s levnější pracovní silou. Jedna firma založila svou montovnu v Panamě, v místě, kde lidé žili velmi skromně. Něco vypěstovali, a pak to vyměnili za něco jiného... a tolik peněz, kolik dostali po měsíci práce, v životě ještě pohromadě neviděli. No a po výplatě nikdo nepřišel do práce, ani druhý den a ani za týden. Když manažeři zjišťovali, proč tomu tak je, zjistili, že už mají peněz dost. Rozdali jim tedy katalogy americké obdoby Quelle a bylo vymalováno. Všichni pak chtěli dělat přesčasy. :-)

Lucius Seneca, římský filosof, který se narodil zhruba ve stejnou dobu jako Pán Ježíš, tvrdíval, že „peníze ještě nikdy nikoho neučinily bohatým". Všichni to víme a jako křesťané tomu můžeme říci: „Amen," protože podobně mluví i Ježíš, ale problém je, že tomu moc nevěříme. Hluboko v nás je přesvědčení, že když bychom měli trochu víc, bylo by po problémech.

Pán Ježíš řekl: „Život není zajištěn tím, co vlastníme." Povídá se, že za multimiliardářem Nelsonem Rockefellerem přišli novináři s otázkou: „Kolik peněz je zapotřebí, aby byl člověk šťastný?" a on odpověděl: „Prostě o trochu víc." To je ta past, fata morgana, za kterou mnozí lidé běží a nikdy ji nedosáhnou.

Většina přikázání funguje tak, že je nám poukázáno na vnější hříšný skutek (třeba „Nezabiješ!"), a potažmo se pak toto přikázání týká i postojů s tímto skutkem spojených. (Třeba postojů nenávisti...) V tomto přikázání to je spíše naopak. Je nám poukázáno na hříšný postoj, ze kterého ovšem většina hříšných skutků vychází. Zde se přikázání dotýká něčeho, co nelze nějak uchopit. Také zde není žádný trest. Nemáme napsáno na čele: „Jsem ten, který závidí." Je to schováno hluboko v nitru a teprve naše skutky to vyplavují na povrch.

Michael Horton mluví o svém rozhovoru s jedním rabínem, který mu řekl: „Víš, jeden z velkých rozdílů mezi našimi dvěma náboženstvími je v tom, že u vás je hříchem už pouhá touha po hříchu nebo hříšné myšlenky. U nás je to tak, že hříchem je, když teprve spácháš fyzický akt toho hříchu. Teprve to je pak hříchem. Jinak bychom totiž hřešili pořád!" Ten rabín měl pravdu. Pokud nás Bůh soudí také podle toho, co je v našem nitru, pak všichni pořád hřešíme. Ovšem přesně tohle nám sděluje závěrečné Desáté přikázání, o kterém Martin Luther řekl: „Toto poslední přikázání není nasměrováno vůči nějakým ničemníkům, ale přesně vůči těm nejslušnějším, vůči těm, kteří si zakládají na tom, že jsou upřímní a ctnostní, protože neporušili žádné z těch předchozích přikázání." Jak to Luther přesně rozeznal, toto přikázání, více než kterékoliv předešlé, nás usvědčuje z toho, že jsme všichni hříšníci, jak říká Nový zákon. Činí tak z velké Boží milosti, protože nám ukazuje na potřebu Spasitele. Nikdo si nemůže fandit, že dodržováním Desatera může být zachráněn. I když dodržíme všech devět přikázání, u desátého je naše srdce odhaleno a musíme padnout na kolena před Pánem a vyznat, že potřebujeme Spasitele. Najednou poznávám, jak se Bůh dívá na mé nitro a mé touhy, a to mě staví do správného světla.

Žádostivost, závist, touha, to není to, co děláme, ale po čem toužíme, co plánujeme, čím se zaměstnává naše mysl, co je náš sen. Z mnoha ohledů je toto přikázání takovým pojítkem všech ostatních, protože všechno hříšné a špatné pramení (jak jsme četli) z žádostí těla, žádostí očí a pýchy života. Jsme lidé, a proto vše začíná v našem myšlení. Kdybychom byli zvířata, jednali bychom pudově. Proto Bible klade takový velký důraz na to, abychom střežili svou mysl: „Myšlení těla znamená smrt, myšlení Ducha život a pokoj." (Ř 8,6) Pokud budeme své myšlenky poddávat pudům, touhám a žádostem našeho těla, pak nám to přinese hřích a hřích přináší smrt. „A nepřipodobňujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli zkoumat, co je Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé." (Ř 12,2) Často si jako duchovní lidé myslíme, že nezáleží na tom, co je v mysli, ale na tom, co je v srdci. Židé chápali srdce jako sídlo intelektu, ducha (ne emocí), proto se ve Starém zákoně mluví o srdci. Nový zákon nám však jednoznačně ukazuje, že myšlení je tím, na čem záleží. Potřebujeme obnovenou mysl, bez zajetí hradeb lidských výmyslů a démonských učení, jak říká 2. Korintským 10. kapitola. Naše duše (myšlení) je tou bitevní zónou mezi tím, co chce Bůh a po čem touží naše tělo. Máme duchem umrtvovat skutky těla, v myšlení se poddáváme Bohu a máme pak myšlení Kristovo. Máme opásanou mysl, jak říká Nový zákon na jiném místě. Tím se odlišujeme od pudem vedených zvířat.

Hebrejské slovo ḥāmad, které je použito v 10. přikázání je velmi zajímavé. Ve Starém zákoně najdeme různé významy slov založené na tomto kořeni HMD: Touha, žádost (silně si přát), něco je potěšením, je to něco příjemného... Ne vždy to má negativní význam. Slovo samo o sobě je neutrální. I v angličtině není původní význam slova „covet" negativní. Ale protože je tolik lidských žádostí negativních, má toto slovo negativní podobu. Asi nejlepším českým překladem je slovo „touha". Toužit po něčem není samo o sobě hříchem. Záleží, co je objektem touhy. „Pak tedy jabloň v lese mezi stromy, to je můj milý mezi mládenci. Po jeho stínu jsem zatoužila. (i zde je kořen HMD) Sedím a na jeho sladkém ovoci pochutnávám si." (Pís 2,3) Zde je to nádherné vyznání lásky. „Hospodinova bázeň je čistá, obstojí navždy. Hospodinova rozhodnutí jsou spolehlivá i spravedlivá. Jsou žádoucnější (znova stejné slovo) než zlato, než množství ryzího zlata. Jsou sladší než med, med tekoucí z plástve." (Ž 19,10–11)

Stejné slovo použité v Novém zákoně je v řečtině (epithumíja) a může být také použito jak pozitivně: „a jako novorozené děti mějte touhu po nefalšovaném mléku Božího slova, abyste jím vyrostli k záchraně," (1P 2,2), tak i negativně: „Ti, kdo chtějí být bohatí, upadají do pokušení a do léčky a do mnoha nerozumných a škodlivých žádostí, které je vtahují do zkázy a záhuby." (1Ti 6,9) Další pozitivní významy: „Toužíme však, aby každý z vás projevoval stejnou horlivost k nabytí plné jistoty naděje, která vytrvá až do konce." (Ž 6,11) nebo „Věrohodné je to slovo: Usiluje-li někdo o biskupství, touží po dobré práci." (1Ti 3,1) Čili máme biblicky potvrzeno, že práce pastora je dobrá práce. :-) Negativním by se tato touha stala, pokud by někdo toužil po této práci ve smyslu závisti někomu jinému: Sbor by měl pastora a někdo by začal toužit po této pozici a závidět mu – pak je to hřích proti Desátému přikázání.

Základem tohoto přikázání tedy není jednoduchá touha po něčem, která je v nás, ale po něčem, co má druhý. Po něčem, co není pro mě.

Čeho se toto přikázání týká

Některé církevní tradice toto přikázání rozdělily na dvě samostatná přikázání a z toho důvodu museli hýbat s Druhým přikázáním... My se držíme židovského rozdělení, což znamená, že celý verš (Ex 20,17) je jedno přikázání, a je to tak i bližší samotnému textu. Některým lidem sice vadí, že je zde manželka vyjmenována mezi věcmi, které člověk vlastní, ale tak to není. Tento verš nelze použít jako důkaz, že žena je vlastnictvím muže, a to ani před 3500 lety (možná to je pro někoho překvapením :-)). Protože hned na počátku je napsáno, že muž opustí svého otce, matku a přilne (to je jiný vztah než vlastnický) ke své ženě. Nejde tady o zařazení ženy do stejné kategorie s oslíky, otroky a otrokyněmi. Jde o to, že pokud se jedná o manželku někoho druhého, pak touha ji mít, je hříšná. Stejně tak je ovšem hříšné chtít mít cokoliv, co není pro mě, co mi nepatří a co si nemohu opatřit legitimním způsobem.

Toto přikázání nám znovu ukazuje (jako i v Osmém přikázání „Nepokradeš"), že je v souladu s Božím plánem pro člověka, že jeden člověk něco má a druhý ne. Někteří s tím ne úplně vnitřně souhlasí. Je v pořádku, že někdo je více bohatý a někdo méně bohatý, někdo ženatý a někdo svobodný, někdo má děti a někdo nemá.

Několik Starozákonních příkladů podstaty a devastační síly Desátého přikázání

Všimněme si, že hned první dva případy závisti v Bibli a hříšné touhy po něčem, se týkalo ne materiální oblasti, ale duchovních věcí. Jsou i více „subtilnější" věci, které lze závidět než auto nebo dům.

Eva, poté co byla silně zmanipulovaná satanovou reklamou, zatoužila po zakázaném ovoci. Zdálo se jí, že vše ostatní ovoce už není „ono". „Žena viděla, že je to strom dobrý k jídlu a lákavý pro oči, strom žádoucí pro získání moudrosti (to je ten duchovní význam). Vzala z jeho ovoce a jedla. Dala také svému muži, který byl s ní, a jedl i on." (Gn 3,6) Manžel většinou sní, co mu žena dá. :-) Dokonce se jí satan snažil namluvit, že budou jako Bůh. Vždyť být více podobný Bohu je duchovní, správná touha. Byla to ovšem duchovní pýcha, která způsobila touhu. Je důležité si uvědomit, že Bůh není nějaký tyran, který si libuje v trápení člověka v ráji. Bůh dal vyrůst v zahradě mnohým stromům „žádoucím na pohled (HMD) a dobrému k jídlu" (Gn 2,9), ale oni zatoužili jen po tom, které jim nepatřilo. Není problém v touze po křupavém, sladkém, a přesto nakyslém, šťavnatém jablku (i když nevíme, zda v ráji šlo zrovna o jablko), špatné je, že se Evě zúžila její touha jen na jednu věc, všechno ostatní se nepočítalo. Je dobré se modlit za moudrost, protože moudrosti není nikdy dostatek, ale touha po moudrosti, abychom jen ukázali svou svrchovanost nebo sobě svou nezávislost na Bohu, je hříšná a špatná a je problémem od rajské zahrady až do dneška.

Každá válka, každé neštěstí má zrod v touze mít zrovna to, co mi nepatří. První vražda byla z důvodu závisti duchovního úspěchu toho druhého. Kain záviděl Ábelovi jeho duchovní úspěch a místo hledání důvodu, proč Bůh nepřijímá jeho oběť, zabil Ábela. Byla to první bratrovražda i první náboženská vražda – když má Bůh někomu žehnat na této zemi, tak jedině mě. Tento princip je vidět ve všech náboženských konfliktech. „Po nějaké době se stalo, že Kain přinesl Hospodinu oběť z plodů země, zatímco Ábel ji přinesl z prvorozených ovcí svého stáda a z jejich tuku. (Ábel pochopil více, o čem je oběť) Hospodin našel zalíbení v Ábelovi a v jeho oběti, ale v Kainovi a jeho oběti zalíbení nenašel. Kaina to rozlítilo, až se mu zkřivila tvář." (Gn 4,3-5) Mnozí křesťané chodí se zkřivenou tváří kvůli závisti duchovního úspěchu druhých. Fakt, že jim Bůh nežehná, je vede ke zkřivené tváři, místo pokání a hledání příčiny.

To samé je řečeno o židovských vůdcích, kteří vydali Pána Ježíše Pilátovi: „Když se tedy lidé shromáždili, řekl jim Pilát: ‚Koho chcete, abych vám propustil, Barabáše, nebo Ježíše, zvaného Kristus?' Věděl totiž, že ho vydali ze závisti." (Mt 27,17–18) Kvůli závisti nechají propustit největšího lotra, jen aby se zbavili toho, který dráždil jejich svědomí, který ukazoval, že život s Bohem je trochu o něčem jiném, než sami zdůrazňovali, který ohrožoval bezpečí světa, který si vytvořili.

Dalším příkladem je touha po manželce někoho jiného, která přivedla Davida k porušení všech ostatních přikázání (snad vyjma čtvrtého o sabatu). „Navečer se stalo, že David vstal z postele a procházel se na střeše královského paláce. Ze střechy uviděl ženu, jak se umývá. Byla to žena velmi hezkého vzhledu. David poslal posla poptat se na tu ženu. Posel řekl: To je přece Bat-šeba, dcera Elíamova, žena Chetejce Urijáše. (Urijáš byl mezi Davidovými bohatýry. David ho znal velice dobře. V tom okamžiku se měl David omluvit a jít pryč!) David poslal posly a nechal ji přivést..." (2S 11,2–4) Zbytek příběhu známe.

Je to snad ten nejhorší příklad z Bible pro hřích závisti, který je základem pro každý další hřích. Oswald Sanders (Bible Men of Faith, Chicago: Moody Press, 1974) to shrnuje takto: David porušil Desáté přikázání tím, že toužil po ženě svého bližního. To vedlo k cizoložství, což je porušením 7. přikázání. Pak, aby mohl ukrást Batšebu (8. př.), porušil 6. přikázání tím, že zavraždil (nechal zavraždit) jejího manžela. Aby to mohl učinit, mnohokrát lhal a podváděl, což je porušení 9. přikázání. Tím, jak se choval, přinesl hanbu a neúctu na hlavu svých rodičů, a tím porušil 5. př. Neměl v té situaci Boha na prvním místě, nedbal na Jeho vůli, čímž porušil 1. a 2. přikázání. Zneuctil Boží jméno, tím jak jednal, protože byl Božím služebníkem: 3. přikázání. Nevíme, jestli porušil i 4. přikázání o sabatu, ale minimálně neměl odpočinutí v Bohu, které David vždycky míval. Víme, že se tehdy začal úplně jinak chovat, už mu vůbec nezáleželo na vojákovi.

Lze závidět úspěch, vzdělání, postavení někoho jinému. Toto může člověka dostat až do démonské obsese. Saul si vzal do své blízkosti Davida, protože viděl, že to je schopný mladý člověk, který si poradil s Goliášem, se kterým si nebyl nikdo, včetně něho samotného, schopen poradit. „David se vydával, kamkoli ho Saul posílal, a na všech taženích si vedl úspěšně. Saul ho proto jmenoval velitelem bojovníků. V celém vojsku i mezi Saulovými dvořany se těšil oblibě. Když se poté, co David zabil Filištína, vojáci vraceli z boje, ženy ze všech izraelských měst vyšly králi Saulovi naproti se zpěvem a tancem. Vesele hrály na tamburíny a drnkačky a při tanci prozpěvovaly: ‚Saul pobil své tisíce, David desetkrát více!' (David tu píseň nevymyslel.) Saula to velmi rozzlobilo, ten popěvek se mu vůbec nelíbil. Říkal si: ‚Davidovi přiznali desetkrát více, a mně jen tisíce. Aby mu tak ještě dali království!' Od toho dne Saul hleděl na Davida už vždycky podezíravě. Druhý den se Saula zmocnil zlý duch od Boha, takže doma blouznil v prorockém vytržení. (U některých lidí se problém projeví tak, že se stanou ještě více duchovními. A je to znamením, že jejich problém se prohloubil.) David hrál tak jako vždycky, ale Saul vzal kopí..." (1S 18,5–10) Jak to dopadlo, víme. Od té chvíle byl David na útěku a musel se rozejít i se svým nejlepším přítelem Jónatanem, protože Saul byl posedlý tím, že musí ukončit Davidův úspěch. David zareagoval jednoduše tak, že konal Boží vůli. Saulova závist je obrovským výstražným znamením pro každého z nás.

Lidé závidí ostatním nejen to, co mají, ale to, jak vypadají, jak jsou chytří, vzdělaní, jaké mají úspěchy, obdarování, mají životní situaci, že jsou ženatí, vdané, že mají děti. Ale také naopak někdy ženatí závidí těm svobodným, že jsou bez závazků a starostí. Lidé závidí duchovní postavení, duchovní požehnání, to, jak jsou přijímání jinými lidmi. Lidé z jednoho sboru můžou závidět lidem z jiného sboru (pastoři můžou závidět třeba růst jinému sboru)...

Pak je zde celá oblast závisti a touhy po věcech někoho druhého. Už napotřetí (po krádeži a falešném svědectví) se vrátíme k příběhu Nábotovy vinice: „Později došlo k následující události: Palác samařského krále Achaba v Jizreelu sousedil s vinicí jistého Nábota Jizreelského. Achab Nábota přemlouval: ‚Dej mi tu svou vinici. Udělám si z ní zelinářskou zahradu – vždyť sousedí s mým palácem! Dám ti místo ní jinou vinici, lepší, anebo jestli chceš, zaplatím ti její cenu ve stříbře.' (Zdá se to jako férová nabídka.) Nábot ale Achabovi odpověděl: ‚Hospodin mě chraň! Nemůžu ti dát své otcovské dědictví.' (Je třeba si ale uvědomit, že nesměli prodávat své dědictví, spáchal by tak hřích.) Achab se vrátil domů mrzutý a nevrlý, protože mu Nábot Jizreelský řekl: ‚Své otcovské dědictví ti nedám!' Lehl si do postele, otočil se ke zdi a nechtěl ani jíst." (1Kr 21,1–4)

Už jste někdy viděli dítě na pískovišti? Může mít desetkrát lepší hračku, ale ono chce tu, kterou má ten druhý. A jen svědomitá a důsledná výchova ukáže, že to není správný postoj. Achab se neuměl zastavit ve správnou chvíli. Najednou ta vinice byla to jediné, co chtěl – Král, který má zodpovědnost za celý národ. Takoví jsme my lidé. A hned se našla velmi vynalézavá osoba, manželka Jezábel, která to slíbila zařídit. Bohabojná žena by mu poradila dobře, díky Bohu za každou zbožnou manželku, která je oporou i napomenutím Božím svému manželovi. (Ne všichni mají to štěstí, Jóbovi manželka poradila, aby proklel Boha a zemřel...) A pak už víme, že to přivedlo Achaba k mnoha dalším hříchům a k definitivní zkáze jeho rodu. Davidův rod je nadějí pro Izrael, i přesto, že zhřešil, protože se pak správně zachoval. Achab je opakem, hrůzou a výstrahou i pro nás.

Jaký je lék na závist? Jaká je ochrana před porušením tohoto přikázání?

Musíme si uvědomit, že zachování Desátého přikázání nám pomáhá zachovávat i ostatních devět, chrání naše manželství, naše rodiny, sbory a pomáhá nám být duchovně zdravými lidmi. „Uzdravené srdce je životem tělu, kdežto závist je hnilobou kostí." (Př 14,30) Pavel nám ukazuje tajemství, že lékem je být spokojený s tím, co mám: „Neříkám to proto, že bych měl nedostatek; vždyť jsem se naučil být spokojen s tím, co mám. Umím se uskromnit a umím mít i nadbytek. Do všeho jsem zasvěcen: být sytý i hladový, mít nadbytek i nedostatek." (Fp 4,11–12) „Žijte bez lásky k penězům, spokojeni s tím, co máte; neboť on sám řekl: ,Nezanechám tě, ani tě neopustím.'" (Žd 13,5)

M. Horton říká, že Desáté přikázání je založené na hodnotě: Být spokojen. Pokud nebudeme tuto hodnotu mít, budeme vláčení duchem tohoto světa.

Dalším lékem, je vytěsnění závisti tím, že budeme toužit po Božích správných věcech. Odvrácení zraku od věcí, za kterými se žene tento svět.

Proč Abraham opustil jedno z nejmodernějších měst své doby? Protože očekával naplnění Božích slibů, toužil po městě nevystavěném lidskou rukou, protože věděl, že Bůh má plán pro jeho život. Nesrovnával tedy svůj život s ostatními a šel a stal se otcem všech věřících.

Proč Mojžíš opustil slávu a třpyt egyptského faraonova dvora i přes to, že byl vychován v Egyptě na dvoře nejmocnějšího muže tehdejšího světa a bylo pro něj samozřejmostí mít vše, nač si vzpomněl. Protože toužil být součástí Božího lidu. Protože toužil vidět Neviditelného. Věděl, že touha po Bohu ho ochrání od touhy po všech věcech, které by ho uvedly na scestí.

„Jestliže jste tedy s Kristem vstali, usilujte o to, co je nahoře, kde Kristus sedí na Boží pravici. Myslete na to, co je nahoře, ne na to, co je na zemi." (Ko 3,1–2)

Bohuslav Wojnar,

AC KC Český Těšín