Popis toho, jak jsme jako sbor reagovali na koronavirovou karanténu, začnu trochu ze široka. Před časem jsem od jednoho amerického pastora dostal knihu skvělého novináře a historika Philipa Jenkinse The Lost History of Christianity: The Thousand-Year Golden Age of the Church in the Middle East, Africa, and Asia – and How It Died (v překladu: Ztracené dějiny křesťanství: Tisíc let zlatého věku církve na Středním východě, v Africe a Asii – a jak zemřela). Je to výborná kniha, ve které jsem se mj. poprvé seznámil s na Západě přehlíženým hnutím nestoriánské církve východu a jejím fenomenálním misijním působením v prvním tisíciletí církve. Je tam mnoho věcí, kvůli kterým kniha stojí za přečtení, ale já bych zde zmínil jednu, která mě obzvlášť oslovila. Autor se zamýšlí nad příčinami, proč se někde církev pod tlakem pronásledování zhroutila téměř v jedné generaci, a jinde odolala celá staletí, často až dodnes. Například v severní Africe. Tam, kde bylo hlavní těžiště života církve v propracované latinské bohoslužbě, teologické debaty vedli významní teologové – samozřejmě také latinsky, běžní lidé do ní pochopitelně neměli možnost vstoupit, ani jí rozumět. Vše se točilo kolem velkých okázalých shromáždění v nádherných chrámech. Pak přišli muslimští džihádisté, dali danému městu ultimátum k přijetí islámu, po odmítnutí většinou biskupa popravili, mnichy vyhnali a dezorientovaní věřící, kteří rázem ztratili to, na čem stál jejich duchovní život, se pod tlakem strachu poddali (často jen naoko) islámskému diktátu, avšak druhá generace už většinou byla muslimská nejen naoko. Samozřejmě to pro stručnost silně zjednodušuji. Tam, kde byl život církve pěstován hlouběji, až na úroveň rodiny, kde měli Bibli přeloženou do svého rodného jazyka, tam se církev při ztrátě velkých shromáždění pouze stáhla do rodin a přežila z generace na generaci. Příkladem v severní Africe může být Egypt. Uvědomil jsem si tehdy, že to je stejný princip, který pomohl přežít Židům v rozptýlení a dobách pronásledování – a nejinak tomu bylo i v dobách rekatolizace a pronásledování tajných evangelíků u nás. Historie našeho sboru i hnutí v době komunistického pronásledování jen potvrzuje stejný princip.

Bible je Boží slovo. Jak k ní přistupovat, abychom jí správně rozuměli? V současné době s novými důrazy na některé morální a etické otázky je porozumění tomu, co pro nás Bible jako Boží slovo znamená, znovu velmi aktuální. Dnes se k tomu tématu vyjadřují snad všichni, od teologů a biblistů až po běžné křesťany. Ba, dokonce lidé, kteří nevěří, nás rádi poučují, srovnávají Bibli s Koránem, poměřují míru násilí v Koránu a v Bibli (samozřejmě v neprospěch Bible) a je kolem toho hodně zmatků. O to více je důležité, abychom si my, kteří bereme Bibli vážně, udělali v těch věcech jasno.

„Proto vám pravím: Každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu odpuštěno nebude. A tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale tomu, kdo by promluvil proti Duchu Svatému, nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím.“ (Mt 12,31–32)

Zemřel Ježíš za všechny hříchy? Vyjma jednoho? Co všechno může být člověku odpuštěno? Jak ještě hříšný člověk může mít naději, že dostane Boží milost? Jsou nějaké hranice Boží milosti?

Jak nám prorok oznámil, jsme svatý lid, vykoupení Hospodinovi. A přitom, kdo z nás si zaslouží být nazván svatým? Kdo z nás si zaslouží, aby místo něj zemřel nejvzácnější člověk, který kdy chodil po této planetě? Když Ježíš umíral na tom morbidním popravčím nástroji, který my dnes máme ve sborech jako dekoraci, byl popliván, zbičován, posmíván, jeho nejvěrnější se rozutekli, a ti, co neutekli, ho zapřeli.

Dovolím si začít trochu osobně. Narodil jsem se do prostředí, kde na mě letniční způsob zbožnosti dýchal s celou samozřejmostí na každém kroku. Ve sboru, který v 60. letech 20. století měl určitou míru svobody, bylo běžné vidět různé projevy duchovních darů, prorokování, výklad jazyků, dokonce kázání bylo ponecháno na tom, jak Duch v danou chvíli dá, nebylo předem připraveno. Když jsme na nedělní školce četli některé pasáže Nového zákona, třeba knihu Skutků, přišlo mi zcela samozřejmé, že se mezi námi dějí obdobné věci, jako v době, o které jsme četli. Stejně tak to bylo i v naší rodině. Pamatuji si na dlouhé večery, kdy se rodina sešla u dědy Pavla Wojnara a dospělí tak trochu zapomněli na nás děti a pustili se do rozhovorů o všem, co Bůh konal, koná i bude konat. Mělo to na mě obrovský vliv. Děda mi vůbec nepřipadal méně pomazaným Božím mužem než všichni bibličtí apoštolové. Mohl jsem do nekonečna poslouchat jeho svědectví o Boží ochraně, o Božím zaopatření i o Božím vedení. Vzpomínám na takový častý legrační detail, kdy všichni byli tak pohlceni těmi debatami, že domácí zapomněli rozsvítit světlo, a tak jsme se postupně propadali do tmy obýváku, zatímco nám jasně svítilo světlo Božího působení, které vyznívalo ze všech rozhovorů. Často se mluvilo i o problémech a doktrinálních sporech, byla to přece doba branhamistického rozkolu, který ve společenství našich sborů tehdy propukl. Asi jsme jako děti poslouchali věci, které jsme slyšet neměli, ale ve mně to všechno působilo obrovskou realitu jednání Božího ducha. Viděl jsem, že Bůh zasahuje, odpovídá na otázky, dává své prorocké zjevení i korekci. Viděl jsem důležitost, jakou mělo Boží slovo. Jak všichni Boží slovo citovali jako konečnou autoritu, jak samozřejmě očekávali, že se biblické věci budou dít i mezi námi.

Sůl a světlo

„Když vás budou tupit a pronásledovat a mluvit proti vám lživě všecko zlé kvůli mně, jste blahoslavení. Radujte se a jásejte, neboť hojná je vaše odplata v nebesích; vždyť takto pronásledovali proroky, kteří byli před vámi. Vy jste sůl země. Jestliže sůl ztratí chuť, čím bude osolena? Nehodí se již k ničemu, než aby ji vyhodili a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže být ukryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nekladou ji pod nádobu, ale na stojan; a svítí všem, kteří jsou v domě. Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby uviděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích.“ (Mt 5,11–16)

„Stezka spravedlivých je jako záře úsvitu, září víc a víc, až do bílého dne.“ (Př 4,18)

„Kdysi jste byli tmou, ale nyní jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla — ovoce světla je ve veškeré dobrotě, spravedlnosti a pravdě — zkoumejte, co se líbí Pánu, a nemějte žádnou účast na neplodných skutcích tmy, spíše je usvědčujte. Neboť o tom, co se u nich vskrytu děje, je hanba i mluvit. Ale všechno, co je světlem usvědčováno, je zjevováno, neboť všechno, co je zjevováno, je světlo. Proto praví: Probuď se ty, kdo spíš, a vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.‘“ (Ef 5,8–14)

„… abyste byli bezúhonní a bezelstní, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného, v němž záříte jako světla ve světě.“ (Fp 2,15)

„Vaše řeč ať je vždy laskavá, okořeněná solí, abyste věděli, jak máte každému odpovědět.“ (Ko 4,6)

„Všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, budou pronásledováni.“ (2Tm 3,12)

Kniha rodu, evangelium v rodokmenu

„Kniha rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova: Abraham zplodil Izáka, Izák zplodil Jákoba, Jákob zplodil Judu a jeho bratry, Juda zplodil Perese a Zeracha z Támar, Peres zplodil Checrona, Checron zplodil Rama, Ram zplodil Aminadaba, Aminadab zplodil Nachšona, Nachšon zplodil Salmona, Salmon zplodil Boáze z Rachab, Boáz zplodil Obéda z Rút, Obéd zplodil Jišaje, Jišaj pak zplodil krále Davida. David zplodil Šalomouna z manželky Uriášovy, Šalomoun zplodil Rechoboáma, Rechoboám zplodil Abiáše, Abiáš zplodil Asu, Asa zplodil Jošafata, Jošafat zplodil Jehorama, Jehoram zplodil Uziáše, Uziáš zplodil Jotama, Jotam zplodil Achaze, Achaz zplodil Ezechiáše, Ezechiáš zplodil Menašeho, Menaše zplodil Amona, Amon zplodil Jošiáše, Jošiáš zplodil Jekoniáše a jeho bratry a pak přišlo babylonské zajetí. Po odvlečení do Babylonu Jekoniáš zplodil Šealtiela, Šealtiel zplodil Zerubábela, Zerubábel zplodil Abihuda, Abihud zplodil Eliakima, Eliakim zplodil Azora, Azor zplodil Sádoka, Sádok zplodil Achima, Achim zplodil Eliuda, Eliud zplodil Eleazara, Eleazar zplodil Matana, Matan zplodil Jákoba a Jákob zplodil Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš zvaný Kristus. Celkem tedy bylo čtrnáct pokolení od Abrahama po Davida, čtrnáct pokolení od Davida po babylonské zajetí a čtrnáct pokolení od babylonského zajetí po Krista.“ (Mt 1,1–17)

„Když ještě mluvil, hle, zastínil je zářivý oblak a z oblaku se ozval hlas: ‚Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení; toho poslouchejte.'" (Mt 17,5)

„Vždyť jsme nenásledovali vymyšlené báje, když jsme vás seznámili s mocí a příchodem našeho Pána Ježíše Krista, ale sami jsme se stali očitými svědky jeho velebnosti." (2P 1,16)

„Kdo však zachovává jeho slovo, v tom se skutečně Boží láska stala dokonalou. Podle toho poznáváme, že jsme v něm. Kdo říká, že v něm zůstává, musí sám také žít tak, jak žil on." (1J 2,5-6)

Desáté přikázání - Nezáviď

„Nezáviď svému bližnímu jeho dům. Nezáviď svému bližnímu jeho manželku, jeho otroka, jeho děvečku, jeho býka ani osla – nezáviď svému bližnímu vůbec nic." (Ex 20,17)

„Uzdravené srdce je životem tělu, kdežto závist je hnilobou kostí." (Př 14,30)