Jsou prázdniny a možná jste čekali nějaké odlehčenější téma. Něco jako: „Díky Pánu za to, kam jsme došli. Eben Ezer, až dosud byl s námi Hospodin…“  Ale toto téma jsem nevybral já, dal ho Duch svatý Matouši. Naše dva verše patří do širšího kontextu Matouše 12,22–50, který nás přivádí k zamyšlení, může způsobovat obavy, zmatek…

Klademe si otázku, kde jsou hranice Boží milosti. Může být člověku odpuštěno cizoložství? Asi ano, protože Davidovi odpuštěno bylo. Může být člověku odpuštěna vražda? Davidovi odpuštěna byla. Může být člověku odpuštěno lhaní, krádež, závist a žádostivost? Ano, Davidovi odpuštěny byly. V Bibli máme příklady odpuštění modloslužby, podvádění, porušení smlouvy, rouhání, falešného svědectví, pomluv, samospravedlnosti a dalších, někdy dost nepředstavitelných, hříchů.

Pojďme se podívat do Božího slova, že to je pravda: „Což nevíte, že nespravedliví nedostanou do dědictví Boží království? Nemylte se! Ani smilníci ani modláři, cizoložníci, rozkošníci ani lidé praktikující homosexualitu, zloději ani chamtivci, opilci, utrhači ani lupiči nebudou dědici Božího království. Takoví jste někteří byli. Ale dali jste se omýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu našeho Pána Ježíše Krista a v Duchu našeho Boha.“ (1K 6,9–11)

Každý křesťan zná příběh Davida. Jeho hříchy byly asi těmi nejhnusnějšími, jaké si dokážeme představit. Ta vražda nebyla jen „takovou“ vraždou. David poslal dopis po věrném služebníkovi veliteli vojska, který měl zařídit jeho likvidaci, předal mu rozsudek své smrti. I to bylo Davidovi odpuštěno.

Jednou jsem četl svědectví evangelického pastora, který v Norimberku mluvil o Bohu s odsouzenými nacisty, největšími zločinci 20. století. Někteří z nich prosili o Boží milost. Některá jména jsem znal, a když jsem dočetl do bodu, kde se s tím člověkem modlil a věřil, že mu byla udělena Boží milost, knihu jsem odložil: „Ne! To je příliš!“ Ovšem Boží milost nemá hranic. I tomu nejhoršímu hříšníkovi může být odpuštěno, to je poselství evangelia.

Co pak ale uděláme s naším textem? První věc, kterou bych chtěl zdůraznit, je, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno. Ježíš zemřel na kříži za každý hřích. Boží milost nemá hranice, je schopná odpustit každou špatnost, každý hřích, i ten tvůj, jakkoli by byl velký. To je ta dobrá zpráva –Ježíš přišel, zemřel a byl vzkříšen, abychom všichni mohli dostat milost, mohli být smíření s Bohem, s ostatními lidmi i sami se sebou. Ale pak přichází šok. „Ale“ je ošemetné slovo. Když něco platí, ale…, pak se většinou dovíme, že to vlastně až tak moc neplatí. U Boha to tak ale není, a přesto je zde slovo: „… ale rouhání proti Duchu odpuštěno nebude.“

Jakkoli se snažíme jako kazatelé povzbuzovat lidi, že skutečně není situace, ve které by Bůh nemohl dát řešení, vysvobození a odpuštění, přesto nám zde Pán Ježíš říká, že byla určitá situace, do které se lidé v tom kontextu dostali, ze které už nebylo východisko. Nejednalo se o zavrženíhodnost nebo odpudivost jejich hříchu, jednalo se o úplně něco jiného a my musíme přijít na to, o co šlo.

Rouhání proti Duchu odpuštěno nebude. Aby někdo nedostal pocit, že možná jen tady na zemi nebude odpuštěno (jako např. Pavel řekl, že některé lidi předává satanu, aby se odnaučili rouhat; k zničení těla na zemi, aby jejich duch mohl být zachráněn), proto Pán Ježíš dodává, aby bylo jasno, jak to myslí: „… nebude odpuštěno ani v tomto věku ani v budoucím.“

Skutečně existuje něco jako neodpustitelný hřích?

Lidé mají různé názory na různé hříchy a jejich odpustitelnost. Lidé vám řeknou cokoli a my můžeme jejich zajímavé názory poslouchat, ale nejsou až tak směrodatné. To, co si lidé myslí, je někdy hezké, někdy zajímavé, někdy učené, někdy vzdělané, ale je to jen lidský názor. Velmi podstatné je ovšem to, co si o dané situaci myslí Ježíš. On je ten, kterému je dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jemu byl dán soud nad každým člověkem, a i tebe bude Ježíš soudit. Proto je podstatné a důležité, jaký názor má On. Když říká, že je hřích, který nebude odpuštěn, tak to tak je!

Pro židy je samozřejmě současný věk ten, který žijeme v těle, a když se v době Ježíše mluvilo o příštím věku, znamenalo to buď Mesiánské tisícileté království nebo věčnost. Pán Ježíš tedy řekl, že tento hřích nebude odpuštěn zde v těle ani v Mesiánském království ani ve věčnosti.

Někdo by si mohl položit otázku, zda některé hříchy je možné odpustit v tomto věku a některé možná i v příštím věku. Je to legitimní otázka a jsou místa v Bibli, která nám ukazují, že nelze dogmaticky tvrdit, že zde na zemi se všechno rozhoduje a v příštím věku se už nic rozhodnout nemůže. On je soudce, On ví, jak to je. Bůh je ten, kdo rozhoduje a dává člověku šanci. My máme kázat Krista a jeho milost, máme předkládat lidem svědectví o spáse, která je v Kristu, ale jak to nakonec bude, ví On a není na nás, abychom to posuzovali.

Někdy máme pocit, že vždy by se měla najít nějaká cesta, vždy by se mělo najít nějaké řešení. Jsou však okamžiky, kdy překročíme bod, ze kterého už není návratu. Samozřejmě Boží milost je i nadále k dispozici, ale jsou věci, které se nedají vrátit. Třeba člověk, který má nemanželské dítě, by rád zapomněl na pošetilost, které se v alkoholovém opojení dopustil, a chtěl by resetovat svůj život jako počítač. Bůh ví, proč to není možné, vneslo by to do stvoření absolutní chaos.

Když tedy Ježíš říká, že rouhání proti Duchu nebude odpuštěno ani v tomto ani v příštím věku, pak je to tak a není k tomu co dodat. Také to znamená, že člověk, který se tohoto hříchu dopustil, bude vinen navěky. Navždy, konec, vymalováno. Není nic, co bychom mohli my nebo ten člověk v té věci udělat. To ukazuje na závažnost hříchu, na závažnost našeho jednání. Není jedno, co dneska po shromáždění uděláš. Půjdeš, naobědváš se a pak budeš dělat věci, které jsou buď pro život nebo pro smrt. Mohou přinést požehnání nebo opak požehnání. Záleží na tom, jak jednáme a co děláme se svým životem.

Co je ten neodpustitelný hřích? A někteří lidé si položí otázku: „Nespáchal jsem tento hřích? Snažím se žít křesťanský život a možná je všechno zbytečně, protože jsem spáchal neodpustitelný hřích.“

Asi každý pastor se setkal s lidmi, kteří mají tyto obavy. Někteří lidé prošli ve svém životě velice špatnými věcmi. Někteří udělali špatné věci, někteří řekli špatná, rouhavá slova a pak je ďábel trápí tím, že i když stokrát činili pokání, není možné tyto věci odpustit, protože zhřešili proti Duchu svatému.

Ale jen pro to, že existuje nezdravý přístup k tomuto místu Písma, nebudeme se ho snažit nějak uhladit, nějak se mu vyhnout. Evangelium Matouše je Boží slovo a evangelia byla napsaná k tomu, aby byla čtena ve shromážděních Božího lidu. Je to apoštolské svědectví, které nám bylo předáno v písemné formě, abychom ho ve svých shromážděních četli, vysvětlovali a porozuměli mu. Tak i dvanáctá kapitola Matouše je Božím slovem.

Co je tím zvláštním hříchem? Četli jsme o rouhání Duchu svatému. Co to je rouhání? Jak se dá rouhat? Rouhání je vždycky projevem slova. Rouhání na člověka nepřijde jen tak „Jé, co jsem to řekl?“ Ježíš upozorňuje, že to, co říkáme, vychází ze srdce, z nitra člověka. Je třeba si uvědomit, že čím přetéká naše srdce, to tu a tam proskočí i našimi ústy.

Pokud je v Bibli řeč o rouhání, jde vždy o hřích slova. Je spáchán tím, co vyjde z úst člověka, a to je velice vážná věc. Člověka neznečišťuje to, co vchází do úst, ale co z nich vychází. Podle svých slov budeme ospravedlněni a podle svých slov odsouzeni. Slovo, které vyslovujeme, má moc.

Dnešní doba je dobou inflace slova, absolutní neopatrnosti v tom, jak slova používáme.

Bible si neodporuje. Každý hřích je možné odpustit, včetně rouhání se. V nebi bude mnoho těch, kteří se posmívali Ježíši a rouhavě mluvili o Bohu. A pak, když poznali Boží milost a činili pokání, bylo jim odpuštěno. Když by tato možnost neexistovala, tak jeden z největších apoštolů a autor větší poloviny Nového zákona, Saul z Tarsu, Pavel, by nebyl apoštolem, ale byl by rouhačem proti Duchu svatému, kterému by nebylo odpuštěno.

Hřích, který bude odpuštěn, je hřích, ze kterého je činěno pokání. Nezáleží na hrozivosti a odpudivosti hříchu, ale na tom, jestli jsme schopni z něj činit pokání, nebo ne. Hřích rouhání proti Duchu svatému je neodpustitelný proto, protože tě dostane mimo možnost činit pokání.

Pokud se odvrátíš od slávy neviditelného Boha, pochybuješ o jeho stvořitelském díle a jeho moci. Třeba máš problém uvěřit tomu, že svět byl stvořen v šesti dnech, studuješ geologii a zdá se ti všechno takové zvláštní a najednou přijde satan a řekne: „Vidíš, nevěříš v to, že svět byl stvořen v šesti dnech, zhřešil jsi proti Bohu, rouhal ses a už ti není pomoci.“ Díky Bohu, že je zde Duch svatý, který nás přivádí k pokání. Ne, že by učení o stvoření nebylo důležité, nebo naopak by mělo spasitelnou váhu. I Job se dostal do situací, kdy vyčítal věci Bohu. Díky Bohu za Ducha Božího, který v nás působí milost k pokání.

Pokud jsi říkal hloupé a hříšné věci o Kristu a odmítal jsi jeho podanou ruku, stále je naděje. Je zde Duch svatý, který tě může přivést k pokání, je to jeho role, jeho služba. Duch svatý má tisíc cest, jak se k tobě dostat a přivést tě ke Kristu. Najednou můžeš v pokání vyznat své hloupé řeči, že ses choval jako malé dítě, které tluče hlavou o zem a křičí tak dlouho, až dostane na zadek.

Ale co se stane, když odmítáš stále znovu a znovu působení toho, kdo má moc tě přivést k pokání, kdo tě přivádí ke kříži, kde můžeš přijmout vírou dar spásy? Co když odmítneš? Pak ti není pomoci! Odmítl jsi jediný zdroj, odkud přichází pomoc.

Pokud bys byl na poušti, měl jedinou láhev s vodou a nechal by sis namluvit, že je v tom jed, nebo bys ve zlobě vodu vylil do písku, tak v tom není ničí zlomyslnost – zbavil ses sám jediné věci, která tě mohla zachránit. Tento příklad je nedokonalý, ale alespoň trochu ilustruje, v čem je jádro problému.

Věřím, že epištolu k Židům napsal Lukáš jako pokračování svého evangelia o životě Ježíše Krista na zemi a o tom, jak jsme chrámem Božím a jak jsou ty věci tam v nebi. Tento názor mám podložený dosti důkladným studiem. Píše se zde: „Pro ty, kdo byli už jednou osvíceni, kdo okusili ten nebeský dar, získali podíl na Duchu svatém, okusili dobrotu Božího slova i moc budoucího věku, a přesto odpadli, pro ty je nemožné znovu se vrátit k pokání. Znovu by tak pro sebe křižovali Božího Syna, znovu by ho vydávali potupě!“ (Žd 6,4–6) Neříkejte mi, že vám toto slovo nenahání strach. „Neboť jestliže dobrovolně hřešíme poté, co jsme přijali jasné poznání pravdy, nezůstává již více oběť za hříchy, nýbrž jakési hrozné očekávání soudu a žár ohně, který bude stravovat odpůrce. Kdo pohrdl Mojžíšovým zákonem, umírá bez slitování na základě svědectví dvou nebo tří svědků. Uvažte, oč horšího trestu bude hoden ten, kdo pošlapal Syna Božího, a krev smlouvy, jíž byl posvěcen, měl za nečistou, a Ducha milosti potupil? Neboť známe toho, kdo řekl: ,Mně náleží pomsta, já odplatím.‘ A opět: ,Pán bude soudit svůj lid.‘ Je hrozné upadnout do rukou živého Boha.“ (Žd 10,26–31) Toto je Nový zákon, to je evangelium, to je ta varovná strana evangelia, abychom si s Bohem nějakou hru, že ještě to zkusím a uvidím, co to udělá.

Jedno z nejstrašnějších míst v Bibli je starozákonní kniha Soudců a příběh Samsona, který se v tom tzv. naučil chodit. Zjistil, že má obrovský dar od Boha, že může udělat cokoli a vždy se z toho otřepe a zas je v pořádku, zas je hrdina. Došlo to až tak daleko, že se dostal do náruče kněžky pohanského kultu a stále si takto hrál. Zdálo se, že mu to Bůh toleruje. Abych to zkrátil, Samson se jednou vzbudil, vyskočil a jako jindy si myslel, že je vše v pořádku. Je zde však napsáno: „… ale nevěděl, že Bůh od něj odstoupil.“ Hrál svou hru, až už to dál nešlo. Díky Bohu za to, že Samson ještě dostal milost od Boha skrze svou smrt. Díky Bohu za Ježíše Krista, který zaplatil svým životem za naše pošetilosti. Ale to nám jen ukazuje, že pohrávat si s Bohem nelze. Myslet si, že Bůh mi bude nabízet milost, tak jak mi ji nabízí dnes, i zítra, myslet si, že když hřeším, že to mám pod kontrolou, že to pořeším… Pošetilý člověče, odkud víš, že zítra bude tvůj den? Jak víš, že zítra budeš dýchat, že bude zítra tvé srdce bít, jako by se nic nestalo? Odkud bereme pošetilou jistotu, když nemáme věci v pořádku, že se probudíme, dáme si kafe a život půjde dál? Samson si také myslel, že se vzbudí, zmlátí pár Pelištejců a dá si kafe. Nedal si kafe a ani nezmlátil pár Pelištejců. Skončil ožebračen, s vyloupnutýma očima a jako vůl mlel pšenici pro nepřítele.

Nyní velice důležitá poznámka: Pokud máš obavy a v modlitbě si říkáš: „Pane, nespáchal jsem hřích proti Duchu svatému?“ s největší pravděpodobností tento hřích nespáchal. Problém lidí, kteří tento hřích spáchali, je, že si nikdy tuto otázku nepoloží. V tom je hrůza toho hříchu. Ve své pýše pak pokračují dál, celý svět poučují. Minuli bod, odkud se ještě mohli vrátit.

Pokud máš obavy, že jsi spáchal tento hřích, a ptáš se, zda je ještě možné, aby ti bylo odpuštěno, existuje jen jedna odpověď: „Ano, je to možné a je ti odpuštěno, když činíš pokání a vyznáváš své hříchy Bohu.“ Protože milost Boží je bez hranic. I rouhání, které jsi vyřkl ve své pošetilosti, ti může být odpuštěno.

Ovšem rouhání farizeů, kteří přišli z Jeruzaléma speciálně kvůli tomu, aby lidem vyvrátili jejich názor na Ježíše, nebude odpuštěn. Tito farizeové to dělali s pečlivě promyšlenou strategií. Už v deváté kapitole Matouše, když Ježíš vyhnal démona z němého člověka, přispěchali rychle s vysvětlením, že to dělá v moci knížete démonů. Nyní to řekli naplno, zcela otevřeně a oficiálně.

Farizeové věděli přesně, co by měl Mesiáš činit, a tudíž měli potvrdit, že se jedná o Mesiáše, když tato znamení viděli. Jejich poznání jim to říkalo, ale všechno v nich se tomu vzpíralo, protože by to znamenalo, že by museli přijmout Ježíše jako Mesiáše i s důsledky, které z toho plynou. Museli by vzít na vědomí, že má pravdu, když velice přísně promlouvá do jejich nitra a kárá jejich pokrytectví, jejich okázalé náboženství.

Lidé si říkali: „Copak to není syn Davidův?“ Tito neučení lidé věděli, že jedním ze znaků, že je zde Mesiáš, bude jeho schopnost vymítat démony, které nikdo jiný vymést nedokázal. Tehdejší židé také vymítali démony a Ježíš správně klade otázku: „Jakou mocí to pak činí jejich synové? Copak je také obviníte z toho, že to činí z moci Belzebula?“ (což byl hanlivý výraz používaný pro satana.) Ne, oni věřili, že to činí z moci Boží, teď jen účelově použili tzv. velkou lež. Nevím, kdo první přišel s nápadem, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou, ale lidé jako Hitler, Goebbels, komunisté a další používali tyto praktiky velice zdatně.

Ve Skutcích se Pavel setkává s podobným postojem: Když Židé uviděli ty davy, naplnila je závist a začali rouhavě popírat, cokoli Pavel řekl. (Sk 13,45) Nešlo o to, zda Pavel mluví pravdu nebo ne, nešlo o to, zda se projevuje Boží moc nebo ne, zda si skutečně uvědomujeme, že je zde vážná věc a Bůh jedná, ale závist a jiné postoje způsobily, že vše začali rouhavě popírat. Je to stejný princip, jaký uplatnili farizeové vůči Ježíši.

Když mu však odporovali a rouhali se, setřásl si prach z pláště se slovy: „Vaše krev na vaši hlavu, já jsem od ní čistý! Od této chvíle půjdu k pohanům.“ (Sk 18,6) Pavel to sice takto řekl, ale v dalším městě už zase šel do synagogy a zase rozmlouval s židy. To, že šel k pohanům byla sice pravda, ale neznamenalo to, že zanevřel na židy.

William Hendriksen říká, že Ježíš ve verších 25–37 dokazuje, že obvinění farizeů vůči němu bylo absurdní (25–26), nedůsledné a nekonzistentní (27), zamlžující pravdu (28–30), neodpustitelné (31–32) a odhalující hříšnost a zlo těch, kteří s tím obviněním přicházejí (33–37).

Přivádí nás to zpět ke kontextu dvanácté kapitoly, která je důležitá pro pochopení celého zbytku evangelia Matouše, protože se zde odehrává zásadní předěl v jednání Ježíše a souvisí to s rouháním proti Duchu svatému ze strany farizeů a vůdců Izraele. Stala se totiž závažnější věc než rouhání těchto zlých a úskočných lidí proti Duchu svatému, čímž si sami zavřeli dveře milosti. Jednalo se o odmítnutí Mesiáše přes jasné vědomí, že je to On.

Jak žít ve světle toho, o čem jsme dnes mluvili? Máme se obávat a dávat si pozor na jazyk? Doufám, že jsme pochopili, že to je velmi závažná věc a že nejde jeden den děkovat Pánu za jeho milost a druhý den popírat jeho kříž a šlapat po Duchu milosti, jako by se nechumelilo. To je móda dnešního dne. Není možné, když poznáme, jak velkou cenu zaplatil Ježíš za naše vysvobození, abychom se zase vraceli ke starým věcem. Pisatel k Židům nám říká, že to není možné. To jen dokazuje, že jsme Boží milost vůbec nepochopili, že jsme Boha na nebi vůbec neuviděli, že jsme si neuvědomili, kým On je, a tak řešení pro vědomí tohoto slova je bázeň Boží. Brát Boha vážně, to je bázeň Boží. Nemít Boha v ústech a svými skutky ho popírat. Když prosím Boha o milost, pak ji mám s vděčností přijímat a tou milostí žít. Na každý den se jí těšit. Ano, ještě budeme hřešit, ano, ještě uděláme chyby, ale ty chyby mají být i přes to, že se snažíme z Boží milosti žít život podle Boží vůle. Ne, že budeme vypočítaví. Bůh jedná s upřímným upřímně a s úskočným úskočně. Pokud máš pocit, že Bůh s tebou jedná úskočně, pak se podívej na své jednání vůči Bohu.

Bohuslav Wojnar,

AC KC Český Těšín