Jeden seminář o Bibli jsem v Malenovicích v Beskydech začal citátem z Izajáše 13,2 „Zvedněte korouhev na lysé hoře…“ Zeptal jsem se posluchačů, zda už splnili tento příkaz Božího slova. Blahosklonně se usmáli. Jejich pousmání mělo hluboký teologický základ, dali najevo, že neberou Bibli doslovně.

Mnozí křesťané však věří, že pokud nebereme Bibli doslovně, jsme liberálové a liberálové přece v nebi nebudou. Jak to tedy je? Je dobře, že se nad takovým citátem jen pousmějeme, protože víme, že kontext kapitoly mluví o Babylónu, a ne o Lysé hoře v Beskydech? Nebo to je špatně a zlehčili jsme Boží slovo? Když toto nebereme doslovně, jak potom nakládáme s jinými texty? Kdo nám dává právo rozhodovat, co brát doslovně, a co přeneseně, chcete-li, alegoricky? Jsou to závažná témata a je potřebné si tyto věci ujasnit.

Základní předpoklady ke správnému přístupu k Písmu

· Bázeň Boží. „Počátek poznání je bázeň před Hospodinem, moudrostí a kázní pohrdají hlupáci.“ (Př 1,7 ČSP) Projevujeme větší bázeň a respekt před Božím slovem, když Bibli používáme podle toho, co je nám sympatické a blízké? Nebo tak, že máme respekt před tím, co nám je dáno, způsobem, jak nám to bylo dáno, i před druhem knihy, který nám byl dán? Bázeň způsobuje, že budeme respektovat původní Boží záměr – Bohem zvolenou formu komunikace s námi. To znamená, že respektujeme druh knihy, který nám dal. To můžeme dvěma způsoby: 1) Uvědomujeme si různorodost, členitost a charakter vzniku oné knihovny, které říkáme Bible. 2) Uvědomujeme si důležitost jednotícího leitmotivu Bible, kterým je jednoznačně Bůh zjevený v osobě Ježíše, tj. kristocentrické čtení Bible.

· Potřeba porozumění celistvosti biblického příběhu i evangelia. Bible není náboženskou knihou, ale knihou vypravující příběh. Tím se liší od jiných náboženských spisů. Třeba Korán je náboženskou krasomluvou a vůbec nezáleží na tom, kdy a kde byl napsán, protože v něm není příběh. Je uspořádán od nejdelších súr po nejkratší. Ani by se neměl překládat, protože ona náboženská staroarabská krasomluva překladem zanikne.

Bible je ovšem úplně jiná kniha! A dokonce ani typicky náboženské písně, žalmy, není možné používat bez pochopení příběhu, který za nimi stojí, a také účelu, pro který byly určeny. Ještě víc je třeba si uvědomit u Tóry (pět Mojžíšových knih), že není pouhým zákoníkem. Má smysl jen jako součást Božího příběhu a příběhu Bohem povolaného Abrahamova národa, Izraele. Desatero v knize Exodus začíná slovy: „Potom Bůh vyhlásil všechna tato slova. Řekl: Já Hospodin jsem tvůj Bůh, který jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy vedle mne…“ (Ex 20,1–3 ČSP) Desatero mělo smysl jedině v kontextu lidu zachráněného z otroctví Boží milostí. Teprve tehdy mělo smysl, aby poznávali Boží charakter a jeho názory. Dokonce ani knihy moudrosti (Přísloví, Kazatel atd.) nemůžeme číst bez toho, že bychom vzali v úvahu, třeba v případě krále Šalomouna, co se s ním stalo, jak na tom byl v konkrétní době před Bohem… Jinak si z toho nevyvodíme správný závěr.

V roce 1551 Robert Estienne (Robert Stephanus), vydavatel, tiskař a učenec, ve svém vydání Vulgáty poprvé použil rozdělení Nového zákona na verše. Podle jednoho z nejrespektovanějších NZ expertů, autora mnohých komentářů, Gordona Fee, je rozdělení Bible na verše a kapitoly sice velmi praktické, ale zároveň velmi zrádné a zavádějící. Žádný jiný dokument nečteme tímto způsobem. Přece milostný dopis od své manželky nebudeme číst v paragrafovém znění! Vždy podvědomě rozlišujeme žánr daného psaní. Proč to potom u Bible neděláme? Mnozí přistupují ke všem biblickým knihám, kapitolám a veršům úplně stejně. Žel, takto vznikají sekty.

Velmi dobře to zdůrazňuje N. T. Wright: „Mnozí z nás, kdo vyučujeme Bibli, se snažíme Bibli vyladit takovým způsobem, abychom z ní učinili něco jiného, než čím ve skutečnosti je – knihou vyprávějící příběh Boha a jeho jednání s člověkem, a snažíme se z ní udělat knihu náboženských příkazů a zákazů, jiní zase magickou knihu zlatých veršů, které jim pomáhají žít, ještě jiní knihu bizarních náboženských pouček, které platí bez ohledu na kontext. Když se toto snažíme dělat, jako bychom dávali najevo, že Bůh nám dal špatnou verzi knihy. Toto je velmi nízké pojetí inspirovanosti Bible.“^[1]

Asi začínáte vnímat, že to není jen tak říct: „Bible říká to a to…“ Hlavně proto, že takto se vyjadřují lidé s často velmi protichůdnými závěry. Když se někdo tváří, že mu je v Bibli všechno jasné a zřejmé, vím, že o čtení Bible jen teoretizuje. Každý, kdo skutečně Bibli čte a zabývá se jí podrobněji, ví, že to je studium s mnoha otevřenými konci. Mnohé věci nevíme. Mnoho věcí v Bibli se zdá být jasnými, ale hlubším zkoumáním, proč a jak bylo něco napsáno, zjistíme, že to je jinak, než jsme si mysleli. To nás přivádí k otázce potřeby výkladu Písma.

Výklad Písma

Nemůže mě nezajímat, jak dané věci rozumějí ostatní křesťané, nelze mít postoj: „Mně to Pán takto ukázal, a tak to tedy je.“ Je až zarážející, že se všichni odvoláváme na Bibli jako autoritu, ale máme tak protichůdné názory – někdy dokonce i ve velmi zásadních věcech. To by nás mělo vést k pokoře a větší úctě k tomu, jak druzí lidé, kteří přistupují k Bibli zodpovědně, vykládají dané pasáže či témata z Bible.

To, že Bible vůbec není tak jasná a jednoduchá, je snad všem seriózním studentům Bible nad slunce jasné. Reformátoři, kteří přišli s pojmem „Sola Scriptura“, byli sice nadšení z toho, že mohli Bibli dát běžným lidem do rukou, dokonce v jejich vlastním jazyce, ovšem zároveň si velmi dobře uvědomovali potřebu Bibli správně vykládat, a tak dali lidem zároveň i pomůcku k tomu, aby Bibli správně vykládali. ^[2]

Jan Kalvín, francouzský reformátor, napsal pro pastory svou Instituci křesťanského náboženství a komentáře ke všem biblickým knihám (snad vyjma knihy Zjevení). Pro běžné věřící zas připravil katechismus a různé biblické výklady. Martin Luther s nadšením překládal Bibli do němčiny, aby ji mohli číst běžní lidé, ale velmi trval na tom, aby se děti ve škole spolu s Biblí učily i katechismus. Nestačí si Bibli jen tak číst? Ne, samotná povaha Písma je důvodem pro nezbytnost výkladu. Ona knihovna, které říkáme Bible, vyžaduje pochopení mnohých věcí a je třeba vzít v úvahu mnoho faktorů.

K Písmu lze přistupovat chybně, a to často s velmi závažnými důsledky, jak ukazuje Pavlovo varování korintským křesťanům: „On nás také učinil způsobilými k tomu, abychom byli služebníky Nové smlouvy, ne litery, nýbrž Ducha; neboť litera zabíjí, ale Duch obživuje.“ (2K 3,6 ČSP) Podívejme se na debaty farizeů s Pánem Ježíšem. Jejich problémem určitě nebyla věcná neznalost Tóry a celého Tanachu, ale nepochopení hlavního leitmotivu celého Písma. Pro stromy nebyli schopni vidět les. Se svým přístupem se dostali do slepé uličky, ve které nebyl život. „Zkoumáte Písma, protože se domníváte, že v nich máte věčný život, a právě ona svědčí o mně. Ale nechcete přijít ke mně, abyste měli život.“ A pak o pár veršů dále: „Kdybyste totiž věřili Mojžíšovi, věřili byste mně, protože on psal o mně. Nevěříte-li jeho zápisům, jak uvěříte mým výrokům?“ (J 5,39–47 ČSP)

Zvláštní povahu Bible dobře vysvětluje Gordon Fee ve své knize Jak číst Bibli s porozuměním: „Dost významným důvodem, proč Písmo vykládat, je jeho samotná povaha. Z historického hlediska církev chápe povahu Písma v podstatě obdobně, jako chápe Kristovu osobu – Bible je zároveň lidská i božská.“ Jak to jednou formuloval profesor George Ladd: „Bible je Boží slovo, které nám bylo dáno ve slovech (lidí) v dějinách. A právě tato dvojí povaha Bible od nás vyžaduje úkol výkladu. Protože Bible je Boží slovo, má věčný význam; hovoří k celému lidstvu, v každé době a v každé kultuře. Protože je Boží slovo, musíme ho poslouchat – a řídit se jím. Ale protože se Bůh rozhodl sdělovat své slovo skrze lidská slova v dějinách, má každá kniha v Bibli historickou specifičnost, každý dokument je podmíněn jazykem, dobou a kulturou, ve které byl původně napsán (a v některých případech také historií svého ústního podání, než byl sepsán). Po výkladu Bible volá „napětí“, které existuje mezi jejím věčným významem a její historickou specifičností.“^[3]

Jedním z nejdůležitějších objevů pro mě osobně bylo pochopení právě těchto principů. Bible je soubor knih napsaných lidmi, kteří kromě toho, že byli inspirovaní Duchem svatým (viz 2Tm 3,15–17, 2Pt 1,19–21), psali pod vlivem své zkušenosti, své doby, své kultury, tehdejšího vědeckého poznání. Bůh nepřeválcoval jejich kulturu, dobové vědecké poznání ani způsob vyjadřování. Hlavně to vědecké poznání mi dost dlouho unikalo. Myslel jsem si, že např. Mojžíš musel mít stejnou kosmologii jako my. Ani mě nenapadlo, že třeba za 100 let se možná budou lidé smát naší představě o kosmu stejně, jako se my dnes smějeme té středověké... Také velmi záleží na žánru dotyčného textu. Porovnejte si například nádherný poetický popis narození žalmisty Davida s vědeckým, lékařským popisem toho, jak vzniká zárodek v lůně matky. (viz Žalm 139,13–18) A to je jen rozdíl žánru.

Význam exegeze biblického textu

Proto je exegeze biblického textu to nejdůležitější, co mají dělat ti, kteří jakýmkoliv způsobem nakládají s Biblí. Exegeze je proces kladení správných otázek vůči textu. Otázek kontextových a obsahových. Jedná se o poznání autorova záměru s tímto textem. A potažmo poznání záměru toho, kdo je hlavním autorem, tj. Ducha svatého. Exegeze ovšem nesmí být jen čistě intelektuální činnost! Gordon Fee velmi správně upozorňuje na tento závažný nešvar – tzn. čistě intelektuální zkoumání Písma. Příliš často se takový badatel dostane svým technickým přístupem jakoby nad text, pak text analyzuje a zkoumá ho jako něco, co se ho přímo netýká. Zkoumání textu ovšem vždy musí být v kontextu společenství Božího lidu, který byl adresátem těchto textů. Texty byly psány se záměrem v rámci onoho společenství něčeho dosáhnout. Gordon Fee uzavírá téma potřeby exegeze takto: „Pokud naše exegeze a naše duchovnost nejsou spojeny ruku v ruce, pak pochybuji, zda to, co děláme, lze právem nazývat biblickou exegezí. Řečeno trochu jinak a soudobými termíny: Jelikož věříme, že Písmo je Božím slovem, skrze které nás Bůh oslovuje, znamená to, že Písmo je podmětem a my předmětem. V průběhu procesu exegeze na čas pořadí těchto rolí otočíme, takže my, jako podmět, pracujeme s textem jako s předmětem. Dovolím si tvrdit, že proces exegeze není dokončen, dokud se nevrátíme zpět do správné pozice předmětu, který je pak oním podmětem (tj. Písmem) oslovován.“^[4] Exegeze je vlastně formou uctívání Boha skrze poznání jeho vůle a pak jejího uplatnění v našem životě i v životě společenství Božího lidu. Nemá význam krmit jen hlavu. Úkolem učednictví je zakusit Boha. Prožít zkušenost s ním. Gordon Fee tomu říká naslouchání Duchu svatému v textu Písma. Takto také nazval jednu ze svých skvělých knih.[5]

Číst Bibli správně

Číst Bibli správně znamená číst Bibli kristocentricky. Bible (jako kniha, nebo přesněji knihovna) nemá být objektem naší lásky a našeho vztahu. Tím má být Bůh, zjevený v osobě Pána Ježíše! (Já vím, můžete zde citovat některá místa, třeba z Žalmu 119). Když nás (a židy) muslimové nazývají lidem knihy, nepochopili přesně, o čem je křesťanství. Bůh nám totiž nezjevil vrcholným způsobem sebe sama tím, že nám dal svatou knihu, ale že se v Mesiáši stal člověkem. V knize Zjevení na trůně není Bůh spolu s truhlou smlouvy nebo kamennými deskami Desatera, dokonce ani ne s Biblí v ruce. Je tam Bůh a Beránek. Zdroj slávy, autority i moci (Zj 5,13 ČSP). Číst Bibli kristocentricky znamená, že chápeme, že se např. v prvních kapitolách Genesis nejedná o spiklenecké teorie světa, ani ne o to, jakou technikou a za jak dlouho vznikl svět, ale jedná se o Něj. Kniha Zjevení pak (v tomto případě je použit apokalyptický žánr) nepíše to, co včerejší noviny, ani o tom, zda čárový kód je 666, ale o tom, kdo je na trůně a kdo bude mít poslední slovo. A také, jak na tom jsme my, poddaní a vyslanci Ježíše Mesiáše, žijící na světě, kde řádí šelmy všech říší a mocnářů. Jedná se proto o Krista, protože On je Božský Král, protože v něm je završení onoho velkolepého příběhu Boha, skrze příběh Izraele a v nás je psán jako duchovní epištola, ne lidskou rukou, ale Božím Duchem (2K 3,2–3 ČSP).

Logos, Boží věčné Slovo, není kniha, ale osoba Božího syna (Jan 1,1–5). Byl to jeho příchod na tento svět, to byl onen vrcholný způsob komunikace, který Bůh ve své moudrosti zvolil. „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům v prorocích; na konci těchto dnů k nám promluvil v Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož učinil i věky.“ (Žd 1,1–2 ČSP)

A nyní, ve světle všeho, co jsem zmínil, je třeba, abychom se dostali zpět k otázce celistvosti Písma. Co znamená, že „Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku.“? (2Tm 3,16–17, ČSP) Mnozí lidé si sem podvědomě vkládají naši současnou Bibli, hlavně Nový zákon. Hebrejská Písma, kterým říkáme Starý zákon, bereme tak trochu jako zdroj ilustrací, také jako záznam dějin Izraele, a hlavně jejich Zákona, od kterého jsme (díky Bohu) svobodní. Mnozí dnes volají po úplném oddělení se od Starého zákona. To, co Pavel mínil tím „veškeré Písmo“, byla právě ta dnes upozaďovaná hebrejská Písma Starého zákona. To byla jejich Bible. Jinou ani neměli. Bez této Bible by apoštolské spisy Nového zákona visely ve vzduchu a nedávaly by smysl. Zpráva o Ježíši – kým je a co to pro nás znamená, dává smysl jedině tehdy, když je završením onoho příběhu Boha v hebrejských Písmech. Ježíš není nějaký gnostický generický kosmický Kristus. Je to Mesiáš Izraele, Boží Syn, Danielův Syn člověka, se vším, co to znamená pro nás i pro celý svět.

Stejný problém, pod tlakem gnostických učení, řešily už generace prvních křesťanů. Tehdy církev správně rozhodla, že hebrejská Písma (SZ) a apoštolské spisy Nového zákona jsou jeden nedílný celek. A tak to má zůstat. Samozřejmě v kontextu vzetí v úvahu všech principů, o kterých jsme mluvili v první části tohoto textu.

Nedávno u nás kázal můj dlouholetý přítel, člen překladatelského týmu Bible 21 i Studijního překladu, bratr Jiří Hedánek. Jeho kázání se týkalo mj. i otázky celistvosti Písma. Velmi dobře přirovnal Bibli ke štafetě. „Je to štafeta. Boží lidé si předávali zjevení a Bůh zjevení přidával… Když přistupujeme k Bibli, přistupujeme k Božímu jednání v celých dějinách. Ty dějiny nezačaly naším obrácením a nejsme sami. A Bible není jenom Nový zákon. Jádrem Písem je a vždycky bude Tóra. Židům to není třeba připomínat. Některým křesťanům to může znít překvapivě, pokud si myslí, že Zákon má židy hlavně obtěžovat, aby jim došlo, že bez Pána Ježíše to nejde…“^[6] Jiří Hedánek dále pokračoval, že na Tóru navazují prorocké knihy (Nevi'im), a pak tzv. Ostatní spisy (Ktuvim). To je TaNaCh, akronym sdružující tyto tři části hebrejských Písem. Na to pak, jako nějaká pomyslná vrchní „slupka cibule“, navazují apoštolské spisy Nového zákona.

Před pár lety jsme na setkání pastorů řešili věc kontinuity či diskontinuity Zákona. Na otázku jednoho adventistického pastora, zda pro nás platí Desatero, jsem odpověděl, že nejen Desatero, ale celý Zákon. Celé Písmo platí, ale v Kristu. Překvapeně se tehdy zeptal, jak to myslím, ale právě v tom je jádro pochopení Písma! Ježíš neučil učedníky, aby uměli oddělit tzv. „ceremoniální zákon“ od „morálního zákona“ atd., protože to ani nejde. Je to jeden celek. Ježíš platnost celého Písma velmi důrazně potvrdil (viz např. Mt 5,17–19). Učil však učedníky vidět Písmo jeho očima. Dokonce je napsáno, že jim nadpřirozeně otevřel mysl, aby takto Písmu porozuměli (L 24,45 ČSP). Nám zaslíbil, že to bude jedna z rolí Ducha svatého, který osvěcuje Písmo, abychom je taktéž byli schopní vidět Ježíšovýma očima.

Bohuslav Wojnar

pastor AC KC Český Těšín

[1] http://ntwrightpage.com/2016/07/12/how-can-the-bible-be-authoritative/

[2] Strauss, M. L. (2011). How to Read the Bible in Changing Times: Understanding and Applying God’s Word Today (p. 96). Grand Rapids, MI: Baker Books.

[3] Gordon D. Fee, D. S. (n.d.). Jak číst Bibli s porozuměním.

[4] Fee, G. D. (2000). Listening to the Spirit in the Text (p. 14). Grand Rapids, MI; Cambridge, U.K.; Vancouver, BC: William B. Eerdmans Publishing Company; Regent College Publishing.

[5] Fee, G. D. (2000). Listening to the Spirit in the Text. Grand Rapids, MI; Cambridge, U.K.; Vancouver, BC: William B. Eerdmans Publishing Company; Regent College Publishing.

[6] https://youtu.be/tQKDLEVBKvc