„Obraťte se ke mně a zachraňte se, všechny končiny země, protože já jsem Bůh a jiného není. Při sobě jsem přísahal, z mých úst vyšla spravedlnost, slovo, které se neodvrátí, že přede mnou klesne každé koleno, každý jazyk bude přísahat: Jenom v Hospodinu, řekne, mám spravedlnost a sílu. Přijde až k němu, a všichni, kteří proti němu planou hněvem, se budou stydět. V Hospodinu budou ospravedlněni a jím se bude chlubit všechno potomstvo Izraele.“ (Iz 45,22–25)

„Neboť je napsáno: ,Jakože jsem živ, praví Pán, skloní se přede mnou každé koleno a každý jazyk vyzná Bohu chválu.‘ Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu.“ (Ř 14,11–12)

„Proto ho také Bůh povýšil nade vše a dal mu jméno, které je nad každé jméno, aby se ve jménu Ježíše sklonilo každé koleno; ti, kdo jsou na nebi i na zemi i pod zemí, a k slávě Boha Otce aby každý jazyk vyznal, že Ježíš Kristus je Pán.“ (Fp 2,9–11)

Konečně se dostáváme k začátku Matoušova poselství. Možná, že nám to připomíná spíše telefonní seznam než Bibli :-), a přitom si neuvědomujeme, jak obrovská věc je nám řečena knihou rodu Ježíše Krista, syna Abrahamova, syna Davidova. Rodokmeny se často přeskakují, protože nevíme co s nimi, ale my jsme si (v Křesťanském centru) řekli, že z Bible nebudeme vybíratjen jednoduché kousky. :-) Každé slovo je poselstvím evangelia pro jednoho každého z nás.

Když byl Pavel na Areopagu, zakončil svou řeč právě tím, že vzkříšení je tím důkazem: „Když tedy Bůh přehlédl ty doby nevědomosti, nařizuje nyní lidem, aby všichni a všude činili pokání. Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit obydlený svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem o tom poskytl důkaz tím, že jej vzkřísil z mrtvých.“ (Sk 17,30–31) Učedníci byli zmateni, protože všechno, co sliboval, najednou skončilo v tmavém hrobě. Jeho vlastní bratři o něm pochybovali, jeho rodina se mu dokonce posmívala. Po vzkříšení najednou nehleděli na svého bratra, ale na svého vzkříšeného Pána. Jakub, mladší bratr Ježíše, byl jedním z nejnadšenějších následovníků svého Pána. Byl pak biskupem Jeruzalémského sboru a svou věrností až na smrt byl příkladem pro židy i křesťany. Byl popraven velmi ponižujícím způsobem, ale nedbal na to. Kolena měl jak velbloud otlačena od modliteb za izraelský dům, protože viděl přicházející zkázu, která byla Ježíšem prorokována. Když přišla zkáza Jeruzaléma i chrámu v roce 70, někteří židé tvrdili, že se to stalo proto, že zabili spravedlivého Jakuba. Dříve se Jakub posmíval Ježíši, ale když viděl vzkříšení, úplně to změnilo jeho postoj k jeho vlastnímu bratru. A stejně jako mluvíme o vzkříšení jako o konečném důkazu, že Ježíš je slibovaný Mesiáš, tak je Kniha rodu prvním důkazem.

Už jsme si řekli, že Matouš nám nedává jen pouhý popis událostí, ale je poselstvím pro přemýšlivé lidi, kteří dokážou porozumět mnohovrstevnému sdělení. Matouš nám stále znovu a znovu připomíná, že se na Ježíši naplnila Písma Starého zákona. Ježíš není nějaký vynález Petra a Pavla či jiných apoštolů v jejich římském a řeckém prostředí, kde byl každý císař prohlášen za božského. Matouš nás nenechává na pochybách, že Ježíš je oním po tisíce let prorokovaným králem a Mesiášem. Jeho Božství není jen titulem, ale tím, že plnost Božství v něm přebývala tělesně.

Může být rodokmen svědectvím o spáse? F. Dale Bruner řekl: „Matouš proměnil dokonce nudný výčet rodokmenu v evangelizaci a příběh zrození v lexikon Božích jmen.“ Takže dnes máme evangelizaci. J Dr. Robert Lindsey řekl, že začít knihu rodokmenem je velmi jednoznačný židovský způsob začátku a je to důkaz, že pochází z období druhého chrámu.

Pamatuji si, jak jsem četl některá svědectví židovských rabínů nebo jiných zbožných židů, jak vzali poprvé Nový zákon (NZ) do ruky a plní předsudků a nedůvěry začali číst: „Kniha rodu Ješuy Mesiáše…“ A najednou čtou jména, které znají ze svých dějin a čtou dál a dál a uvědomují si, že před nimi bylo zadrženo něco, co je velice izraelským poselstvím pro každého žida, ale nejen pro ně. Třeba svědectví Rabína Cohena z Maďarska, který zemřel před válkou v roce 1937, a proto unikl holokaustu: V Talmudu se dočetl, že prvních 2000 let měl být čas chaosu, potom mělo být dalších 2000 let času Tóry, a pak 2000 let času Mesiáše. A kladl si otázku: „Co jsme udělali, proč Mesiáš nepřišel?“ Pustil se do studia proroka Daniele a zjistil, že tam je vypočítaných 490 let od znamení, kdy mělo dojít k narození Mesiáše a došel k závěru, že se Mesiáš nemohl narodit později než v období před pádem chrámu. Chodil za různými rabíny, kteří ho velice napomínali, a pak se mu dostal do ruky NZ a začal číst Matoušovo evangelium. On nevěděl, že to je ten NZ, na který nesměli ani ruku položit. Bylo pravidlo, že ten, kdo příliš zkoumá čas, kdy se má Mesiáš narodit, na sebe stahuje prokletí a on si toho byl dobře vědom. Přistupoval k tomu s velkou bázní a nakonec zjistil, že to je ten Ježíš, kvůli kterému jsou už 2000 let pronásledováni.

Kniha rodu, jak nám ji podává Matouš, je strukturovaný Ježíšův rodokmen. Není úplný. Je seřazen do tří celků po čtrnácti generacích. Někteří jsou v tom seznamu vynecháni (chybí lidé, kteří měli něco do činění s králem Achabem, nebo krvelačnou uzurpátorkou Atalií), někteří naopak zdůrazněni. To, že tam jsou uvedeny ženy, je porušením pravidel psaní rodokmenu, ale to je právě součástí poselství. Nacházíme tam čtyři ženy: Je tam Támar. Čteme, že Boaz byl zplozen z Rachab. To je ta jerišská Rachab, bývalá prostitutka. Je tam Moábka Rút a Batšeba. O ní by mohlo být napsáno rovnou: „David zplodil Šalomouna z Batšeby“, ale čteme: „z manželky Uriášovy“. Důvodem, proč to je tak napsáno, je poselství. Všechny uvedené ženy byly z jiných národů. Jedna byla Kananejkou, další manželkou Chetejce, třetí Moábkou… Je to židovský Mesiáš, který měl ve svém rodokmenu od počátku národy zakódovány.

Určitě jste si kladli otázku, proč Matouš použil právě sekvence 14 generací, když to není úplně přesné? Hebrejské jméno David má číselnou hodnotu 14 (David – DWD = 4+6+4 = 14), čili to by mohlo znamenat, že celý rodokmen ukazuje, že Ježíš je synem krále Davida. Existuje ještě zajímavější vysvětlení: 3 x 14 je vlastně 6 x 7 – a Ježíšem pak začíná sedmé „sedmí“ – čímž se dostáváme k příchodu Věčného sabatu. Anebo zda tím není zdůrazněno, právě na základě Danielova proroctví, když si spočítáme čtrnáct generací po 35 letech (tak židé tehdy počítali délku generace), dává to 490 let, a to je přesně ten čas, o kterém prorokoval Daniel. A ten čas se naplnil přesně na den, když Ježíš vstoupil v palmovou neděli do Jeruzaléma a chrámu na oslíku.

Obecně je přijato, že rodokmen u Lukáše je odlišný a od Davida jde jinou linií k Ježíši, nejde přes Šalomouna, ale přes Davidova prvorozeného syna Nátana, který ovšem nebyl nástupcem na trůn, protože Bůh řekl jasně, že jím bude Šalomoun. Lukášův rodokmen je Ježíšův skutečný, fyzický rodokmen. Nárok na dědický trůn měl ale přes Šalomouna, protože byl adoptovaným synem Josefa. Matoušův rodokmen je rodokmen královský a poselství je jednoznačné: Ježíš je právoplatný nástupce Davidova trůnu a je jediný, který mohl splnit všechny požadavky.

Davidovi byl zaslíben ten, kdo bude věčně kralovat na jeho trůně: „Hospodin přísahal Davidovi věrnost, neodvrátí se od ní: Dosadím na tvůj trůn z plodu tvých beder.“ (Ž 132,11) „I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů ponese ovoce. A spočine na něm Duch Hospodinův: Duch moudrosti a rozumnosti, Duch rady a udatnosti, Duch poznání a bázně před Hospodinem.“ (Iz 11,1–2) Dále zde v Izajáši čteme o věcech, které se ještě nestaly, které se mohou stát jedině v Mesiánském království, ale které se naplní, tak jak se již naplnila tato první část.

Josef (skrze adopci) předal Ježíši královskou linii legálního práva na Davidův trůn, ale fyzické geny dostal Ježíš po jiné linii, a to po Natanovi. Proč je to tak komplikované?

První důvodem je osoba Šalomouna, který se na konci svého života nezachoval moudře a odpadl. Nevíme, jaký je jeho věčný konec, já věřím, že se s ním v nebi setkáme, nicméně se zachoval velmi pošetile. Naproti chrámu v Jeruzalémě byl vrch, na kterém byly mnohé svatyňky pro modly jeho manželek – Kemoše, Molocha, Aštarty… Kdo vstupoval do chrámu, tomu se stačilo ohlédnout trochu vpravo a viděl tyto svatyňky. Proto je dobré se neohlížet, když dáš ruce k pluhu. :-) Ale Bůh se rozhodl, že fyzicky nebude Ježíš synem z této linie.

Závažnějším důvodem je ale Jekoniáš, kvůli kterému třeba dnešní rabíni tvrdí, že Ježíš nemůže být Mesiášem, protože je v jeho rodokmenu. „Jakože jsem živ, je Hospodinův výrok, i kdyby byl judský král Konjáš (Konjáš = Jekoniáš), syn Jójakímův, pečetním prstenem na mé pravé ruce, přece tě odtamtud strhnu a vydám tě do ruky těch, kdo usilují o tvůj život a do ruky těch, jichž se strachuješ, do ruky babylonského krále Nebúkadnesara a do ruky Chaldejců. Vyvrhnu tebe i tvou matku, která tě porodila, do jiné země, kde jste se nenarodili, a tam zemřete. Do země, kam se jejich duše touží navrátit, tam se nenavrátí. Cožpak je tento muž, Konjáš, opovrženou a rozbitou nádobou? Zdalipak je nádobou, v níž nikdo nemá zalíbení? Proč je on a jeho potomstvo odmrštěno a uvrženo do země, kterou neznali? Země, země, země, slyš Hospodinovo slovo! Toto praví Hospodin: Zapište tohoto muže jako bezdětného, jako muže, který ve svých dnech neuspěje, neboť nikdo z jeho potomstva neuspěje, aby seděl na Davidově trůnu a znovu vládl nad Judou!“ (Jr 22,24–30 ČSP) To byl člověk, který vládl pouze tři měsíce a za tu dobu stihl „nahřešit“ tak, že se Bůh zavázal, že nikdo z jeho potomků nesedne na Davidův trůn. Přečtěte si ten příběh. Vznikl velmi zvláštní problém, kterým se Bůh (slovy rabínů) zavřel do pasti (do vězení). Mesiáš musel přijít skrze Šalomouna, tudíž skrze Jekoniáše, ale Bůh tuto linii proklel. Bylo to, jakoby Jekoniáš svým hříchem definitivně uzavřel možnost narození Spasitele Mesiáše (to byl určitě satanský plán s tím jeho selháním). I když se zdá, že není východisko, že je vše úplně uzavřené, Bůh má vždy řešení. Víme, že se učedníci uzamkli v místnosti, a přesto Ježíš vstoupil a řekl pokoj vám. :-)

Všimněte si, že celý antisemitismus, boj proti Izraeli, neuznání státu Izrael a další věci mají jen jeden cíl, že ďábel nemůže za žádnou cenu dovolit, aby Mesiáš mohl znovu přijít. A stejně tak chtěl zabránit i jeho narození. Satan má jen jednu starost, aby se nenaplnily Boží plány.

Ježíš se však narodil z panny. To, bylo zakryto, na to nepomysleli. Je dědicem trůnu, ale není fyzickým potomkem Jekoniáše.

Je zde ale další, mnohem hlubší a slavnější poselství: Poselství pokání, které rodokmen obsahuje. Ježíš je synem Davida, ale je také Davidovým Pánem. Je přímým synem Božím skrze narození z panny. Ano, je člověkem se vším, co znamená být člověkem, ale je i přímým Synem Božím z Ducha svatého.

Nemáme dnes čas proniknout do detailů, ale v Bibli nalezneme indicie, že Jekoniáš, jakkoli byl strašlivým člověkem, jakkoli strašlivé soudy byly o něm vyřčeny (když Bůh řekne nikdy, tak to znamená nikdy), přesto Jekoniáš činil pokání a na scénu přichází Zerubábel, který byl Bohem vybrán k obnově chrámu po návratu z vyhnanství. Najednou je nám Zerubábel ukazován jako předchůdce, předobraz Mesiáše. A musím vám říct, že byl vnukem Jekoniáše. Toho, který nikdy neměl vidět syna, i když by byl pečetním prstenem, Bůh ho strhne ze své ruky… Najednou se věci změnily a čteme o Zerubábelovi s velikou slávou jako o Božím nástroji, že je jakoby Boží trofejí, kterou staví Bůh do dané situae. „V onen den, je výrok Hospodina zástupů, tě vezmu, můj otroku Zerubábeli, synu Šealtíelův - je Hospodinův výrok - a učiním tě pečetním prstenem, neboť tebe jsem vyvolil, je výrok Hospodina zástupů.“ (Ag 2,23)

Jekoniáš měl být strženým prstenem, a najednou o jeho vnuku čteme toto. Ano, to je síla pokání! To je hlavní poselství dnešního kázání. Jestli vzkříšení a to, co Ježíš vykonal na kříži, má mít smysl, musí to být z naší strany vždy spojeno s tím, že skrze pokání přijímáme svou hříšnost, ale On dal řešení pro náš hřích.

Jméno Šealtiel znamená, že Bůh se poradil. Rabíni na to mají zajímavé vysvětlení. Oni mají na všechno vysvětlení, a proto je Talmud tak obsáhlý. :-) Dr. Michael Brown (byl ředitelem Biblické školy v Pensacole) vysvětluje, že Jekoniáše přejmenovali na Asir, což znamená uvězněný, že Bůh sám sebe uvěznil, ale Šealtiel znamená, že se Bůh poradil. Že předstoupil před nebeské zástupy a radil se, co udělat s Jekoniášem, který činí pokání: „Veliká je moc tešuvy (pokání), která vedla Boha k dání stranou své přísahy a dokonce ke zrušení svého výroku.“ Ano, určitě nám to narušuje teologii, říkáte si, Bůh přece nemůže své slovo odvolat… To nechme na Bohu. Pokání mění vše! Když přicházíme v milosti pokání k Bohu, i když bys byl uzavřen jako do hermetické krabice, ze které nevede cesta ven, Bůh najde cestu! I když bys byl v prokleté linii, i když bys byl sám sedmkrát proklet a všichni by tě utvrzovali v tom, že se toto prokletí naplní, Bůh je ten, který mění situaci! To je poselství rodokmenu!

Vzpomeňme na Ninive, co o něm Bůh prohlásil! Byl to soud, který se musel naplnit. Prorok Jonáš neutekl proto, že byl zbabělec. On tam nešel, protože si říkal, že zná Boha: „Já tam budu pronášet hromy a blesky, a Bůh jim pak dá milost a já budu za hlupáka, to nemohu dopustit.“ :-) Když se nakonec usadil, aby shlédl na toto mocné divadlo, nepočítal s jednou věcí: Ninive od krále až po poslední dobytče leželi v pokání. Na Jonáše to asi dojem neudělalo, ale na Boha ano. Raději se pohádal se svým prorokem, než aby nedal milost těm, kteří činili pokání. To je poselství rodokmenu.

Když se vrátíme k těm ženám z rodokmenu, zjistíme, že to stejné poselství nalezneme i zde. Poselství naděje, že i ti nejopovrhovanější lidé mohou být Bohem obdarováni jeho nejúžasnějšími dary, pokud přijmou jeho milost a dají se mu k dispozici. To neznamená, že Bůh zakrývá hřích, že mu nevadila prostitutka Rachab, že mu nevadilo to, co udělala Támar. Tak to není! Bůh neobchází hřích. Právě proto musel Ježíš zemřít na kříži, aby hřích mohl být vyřešen, ne obejit. Toto je poselství vzkříšení. Kříž nebyl jen tragédií, kde všechno skončilo, ale byl počátkem toho, že můžeme žít v milosti.

Někteří lidé za mnou občas přijdou a říkají, že mají obavy, že zhřešili proti Duchu svatému: „Jak mohu vědět, že jsem nezhřešil?“ Je to častý nástroj, který ďábel používá na člověka, který v bázni hledá Boží tvář, a pak najednou zjistí, že věci, které dělal, byly proti Duchu svatému. A pak si přečte, že hřích proti Synu bude odpuštěn, ale hřích proti Duchu svatému nebude odpuštěn ani v tomto věku ani v příštím. A ďábel řekne: „To jsi ty!“ Téměř každému to řekl, proto bych se nedivil, kdybyste i vy byli jeho adresáty. „Co když to je pravda a ty se tady snažíš a namáháš? Nakonec ti Bůh stejně řekne, že jsi zhřešil proti Duchu svatému a konec.“ Přesně tak funguje ďábel. Moje nejjednodušší odpověď je, že právě proto, že máš tuto obavu, že ti je líto, že bys mohl zhřešit proti Duchu svatému, to je milost k pokání a milost je od Boha a je to důkaz, že jsi proti Duchu svatému nezhřešil. Kdyby někdo zhřešil proti Duchu svatému, tím největším důkazem bude, že bude chodit v pýše a o žádném pokání nebude uvažovat. Pokání není tvůj krok, ale je to milost od Boha, kterou nám dává. A dává ji i pro takového Jekoniáše.

Tak jedná Bůh, proto šel Ježíš na kříž. Pokud ti dává Bůh milost pokání, je to důkaz, že s tebou počítá. A proto se raduj z toho, že ti na něco v životě ukáže. Někteří říkají: „Vy tam mluvíte o hříších a pokání, kdo by k vám chodil? Já vám říkám, že to je ta nejslavnější zpráva!

Někteří plácají po zádech: „Všichni hřeší, nedělej z toho takovou vědu.“ Dokonce jsem slyšel v jednom kázání, že tak jako Pavel měl osten ve svém těle a šel k Bohu a říká: „Tento hřích mě trápí a mám tento osten ve svém životě.“ a Ježíš mu řekl: „Dost máš na mé milosti. Každý má nějaký hřích, ty Pavle máš taky hřích, už ho sice budeš mít do smrti, ale moje milost je větší.“ Tak to není! Pokání je to, co věc hříchu řeší!

Nejen Jekoniáš, ale i Támar (Kananejka z Arama), Rachab (Kananejka z Jericha), Rút (Moábka) i Batšeba (žena Chetejce Uriáše), také David, dokonce i Abraham, by nebyli na tom seznamu, pokud by nebyla Boží milost, která je tak obrovská. Byli zachráněni vírou a ne svou spravedlností, milostí, a ne podle litery Zákona.

Na to pak navazuje i poselství návštěvy mudrců z východu (o tom někdy příště). Národy byly zakódovány nejen v rodokmenu, ale i v tom, kdo Mesiáše krále jako první vítal. Ježíš je nástupcem trůnu Davida, ale je i Spasitelem národů. Všechny národy měly být v Abrahamovi požehnány.

Ježíš je nejen synem Davidovým, ale i synem Abrahamovým. Je nejen dědicem trůnu, ale i svázaným synem Abrahamovým, ležícím na oltáři. Být synem Abrahamovým je úžasná věc, znamená být požehnáním. Ale také to znamenalo nést na sobě utrpení Kristovo. „Ve tvém semeni si budou žehnat všechny národy země, protože jsi mne uposlechl.“ (Gn 22,18) „Zaslíbení byla řečena Abrahamovi a jeho potomku. Písmo neříká: ,a potomkům‘, jako by jich bylo mnoho, ale jedná se jen o jednoho: ,a tvému potomku,‘ a tím potomkem je Kristus.“ (Ga 3,16) Nebylo jednoduché být Izákem. Taktéž nebylo jednoduché být Ježíšem.

Jak velkolepě to zní v pašijové homilii Melitona ze Sard: „Chceš-li tedy spatřit Pánovo tajemství, pohleď na Ábela, který je podobně zabit, na Izáka, který je podobně svázán, na Josefa, který je podobně prodán, na Mojžíše, který je podobně odložen, na Davida, který je podobně pronásledován, na proroky, kteří podobně trpí kvůli Kristu. Pohleď také na ovci obětovanou v egyptské zemi, která bila Egypt a zachránila Izrael skrze svou krev.“

Když Abraham pozvednul obětní nůž na svého syna, Bůh ho zastavil. Měl připraveného zástupného Beránka. Na kříži ovšem nebyl nikdo, kdo by byl onou náhradou. Ježíš byl oním Beránkem. Žádná zástupná oběť nemohla vyřešit to, co mohl vyřešit jedině On. To je důvod, proč mu máme být vděčni.

Když Jan Křtitel uviděl Ježíše – uviděl v něm toho, kdo byl tím Beránkem Božím, který snímá hřích světa.

Jak to řekl Izák Newton: „Jestliže nevěříte evangeliím a Kristus nežil, nic se neděje. Jestliže však jsou evangelia pravdivá a vy v Krista nevěříte, jste ztraceni, avšak já mám věčný život.“

Právě fakt vzkříšení dává Kristovým slovům ten rozměr, který všechny lidi zavazuje. Činí z jeho slov něco, s čím se musí každý člověk vyrovnat, protože se nejedná jen o plané moralizování nějakého snílka, ale o Pána života i smrti!

I ten první důkaz, Ježíšova královská linie z krále Davida a naplnění všech proroctví Starého zákona, tak i to konečné potvrzení skrze vzkříšení nás staví na křižovatku rozhodnutí. Pokání znamená změnu směru svého smyšlení. Uvědomění si toho, že jsme všichni hříšní a potřebujeme Boží milost. Dnes máš možnost, ty i já, padnout před ním na kolena.

Bohuslav Wojnar,
AC KC Český Těšín