Už jsme si tak zvykli na Ježíše na kříži jako na náboženský symbol, že zapomínáme na to, co se na kříži skutečně stalo, a skutečný Ježíš nám někdy zůstane za dveřmi. Ale to skutečně silné poselství spočívá v tom, že to, co se stalo na kříži, nebyl náboženský symbol, ale realita smrti Beránka bez viny, který je naší paschou.

Naším úkolem je uvidět Ježíše takového, jakým skutečně v 33. roce byl (33. rok je nejpravděpodobnějším rokem jeho ukřižování). Musíme ho vidět takového, jaký byl, abychom ho mohli uctívat takového, jaký je dnes. Abychom ho mohli dnes vidět jako Pána, musíme ho vidět jako tehdy trpícího Mesiáše, Beránka Božího bez viny na kříži. Abychom pochopili, jak zvláštním společenstvím lidí jsme, je třeba pochopit Ježíšovo ukřižování a zmrtvýchvstání.

Jsi-li součástí lidu vykoupeného Hospodinem, jsi součástí takového „nevšedního“ lidu, se kterým si svět neví rady, a proto to někteří řeší zkratkovitě – Hospodinovy vykoupené vraždí.

Ironie kříže

V kříži je obrovská ironie – zamýšlená tímto světem jako výsměch Ježíši Kristu, který o sobě řekl, že je Mesiáš, Syn člověka, Syn Boží. Ta lidská ironie však byla překryta Boží ironií. Nemylme se, dříve, než se kříž stal tím vznešeným náboženským symbolem, byl jednoduše velmi odpudivým popravčím nástrojem. Snad nekrutějším, jaký kdy člověk vymyslel. Třeba Cicero napsal, že je to ten nejkrutější a nejpříšernější způsob mučení lidí. Věděl, o čem píše, protože v jeho době se křižovalo hodně často. Popisoval, že svázat římského občana je zločin, zmrskat jej bičem je ohavnost, zabít jej je vražda, ale ukřižovat ho? Cože? Není vhodných slov, která by popsala tento strašlivý skutek, říkal Cicero. Ukřižovaný člověk byl ponížen, bičován. Římské bičování bylo zcela na zvůli vojáků, často u toho vězni vydechli naposled. Římské bičování znamenalo absolutně rozbitá záda, až vykrvácení bičovaného. Byly mu strhnuty šaty, většinou byl nahý (Židé měli výjimku, nechávali jim něco kolem pasu), pak byl přibit ke kříži a ponechán napospas mouchám, slunci, lidskému posměchu až do skonání.

Evangelisté jsou v popisu toho, co přesně se s Ježíšem na kříži dělo, jakým způsobem probíhalo bičování a ukřižování, spíše zdrženliví. Možná i proto, že v jejich době ukřižování ještě stále bylo až příliš častým způsobem popravy. V roce 70, v době jeruzalémského povstání, byly kolem města postaveny tisíce křížů a Židé byli denně křižováni, někdy až 500 lidí. Římský císař později ukřižování zakázal, od té doby už nikdo tento způsob popravy nepoužíval, s výjimkou muslimů, kteří křižují i dnes.

Matouš nám na několika situacích ukazuje onu zvláštní ironii kříže. Když římští vojáci provolávali Ježíše králem, řekli si, že přece pravý král musí mít korunu. Rychle popadli nějaké trní… Když jsem sám trnovou korunu zkoušel vyrobit, hodně jsem se popíchal. Tedy i ten voják, který ji vyráběl, musel mít pevné rukavice, jinak se také poranil, ale říkal si: „To je skvělá koruna, ha ha.“

Ježíši nasadili trnovou korunu, místo žezla mu dali do ruky klacek, pak mu ho vzali a bili ho jím. Netušili však, co věděl Bůh i Matouš (decentně to vypichoval) a co víme i my, když čteme evangelium, že Bůh jejich ironii obrátil v ironii ještě větší. Oni si neuvědomovali, že Ježíš byl skutečným králem nejen na Davidově trůně, ale dokonce i na trůně nebeském. I v Pilátově otázce zaznívá stejná ironie. V Mt 27,11 je napsáno, že se Pilát Ježíše otázal: „Tak ty jsi král Židů?“ a Ježíš mu řekl: „Ano, ty to říkáš,“ což byla v tehdejší době zdvořilá forma odpovědi „Ano, tak jest“.

Dokonce i na cedulce na jeho kříži bylo napsáno hebrejsky, řecky a latinsky: „Ježíš Nazaretský, král židovský“. Samozřejmě to Pilát nemyslel vážně. Byl to skvělý nápad – ironicky napsat, že je to král Židů. Dal tím najevo, za koho se Ježíš měl a proč musel být popraven – přece nemůžeme tolerovat takovou troufalost a rebelii vůči autoritě Říma! Pilát ten nápis myslel ironicky. Ale Boží ironií bylo, že ta ironie byla pravdivá. A to Pilát netušil. Nenapadlo by ho, že pokud jednou bude v dějinách zmiňován, pak jen proto, že dal ukřižovat Krále králů. Ze stejného důvodu je dokonce uveden i v křesťanském vyznání víry. Jinak by v dějinách tento zbabělý úředník vůbec nefiguroval.

Další ironií, kterou v příběhu vidíme, je, že ten absolutně bezmocný, visící na kříži, byl vlastně všemocný Pán. Nemohl pohnout ani rukou, ani nohou. Přibitý ke kříži se s vypětím všech sil nadzvedával na svých přibitých rukou, aby se alespoň trochu mohl nadechnout. Byl absolutně bezmocný, ale přitom to byl Pán života a smrti. Když jeden z těch ukřižovaných vězňů vedle něho volal, aby si na něj vzpomněl, On mezi výdechy dokázal říct: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Byl Pánem života a smrti, ale když jste se na něj podívali, byl zbičován, popliván, krvácející, bezmocně přibitý ke kříži a nemohl ani hnout prstem. Zvláštní ironie. Ale ta Boží ironie, že to je Pán pánů, který i na tom kříži, bezmocný, uděloval věčný život, je fascinující.

Další ironie je zapsána v Mt 27,39–43: „Kolemjdoucí ho uráželi; potřásali hlavou a říkali: ‚Když chceš zbořit chrám… ha ha ha… a ve třech dnech jej znovu postavit, … ještě větší ha ha ha… zachraň sám sebe; jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!‘ Podobně se mu posmívali i velekněží spolu se zákoníky a staršími. Říkali: ‚Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je-li král izraelský – ať nyní sestoupí s kříže a uvěříme v něho… Cha cha cha … Spolehl se na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: ‚Jsem Boží Syn!‘“ Stojí-li o něj – jaká ironie! Nejenže o něho stál, ale byl to On sám, Pán pánů a Král králů ve vlastní osobě. Ten Jahve, který z věčné slávy sestoupil jen kvůli záchraně lidí, kteří se mu posmívali. Pochybovali, jestli o něj Bůh stojí, když ho nechal přibít ke kříži. Ironií ale bylo, že On stál o ně, posmívající se lidi, a proto visel na kříži. Mohl zasáhnout, sestoupit z kříže, zavolat andělské legie, ale byl opuštěný, Bohem zkroušený, protože stál o ty, kteří jej tupili. Jak strašná ironie!

Slibovali mu stejné, co satan. Nevím, jak se kněží a všichni, co soudili a posmívali se Pánu Ježíši, vypořádali s tím, že mu nabízeli stejné věci jako satan při pokušení na poušti. Že mu uvěří, jen ať z toho vynechá kříž. Jen ať z toho vynechá Otcovu vůli, ať spektakulárně sestoupí z kříže, za zvuků fanfár andělských legií. On se ale tomu všemu poddal, aby lidé jako vojáci, kněží a zákoníci i ustrašení učedníci, kteří se do jednoho vytratili, mohli dojít spásy. V tom ponížení zůstal úplně sám. On se stal vyjádřením dokonalého Izraele. On se stal vyjádřením Božího království zde na zemi, na kříži mezi nebem a zemí.

Matouš píše o Šimonovi z Kyrény, to je dnešní Kyrenaika v Libyi. Byl donucen nést kříž. Ale proč to byl nějaký Afričan z Kyrény? Protože učedníci, kteří mohli být k dispozici, se tak nějak rozutekli. Pomohl mu cizí člověk, protože jeho vlastní ho opustili.

Ironie byla i v tom, že po jeho pravé i levé ruce byli ukřižovaní zločinci. A v tom je obrovský paradox – On byl jako Král na trůnu, ovšem tím trůnem byl kříž. Uctíváme Krále, jehož trůnem je kříž. To naznačuje hodně o tom, co pro nás znamená Boží království tady a teď. Korunu měl trnovou, na místech po pravici a po levici, po kterých kdysi tolik toužili synové Zebedeovi a za která se jejich matka přimlouvala, byli zločinci. Matouš nám v 56. verši decentně naznačuje, že matka Zebedeových synů viděla ty dva ukřižované po levici a po pravici a že asi myslela na to, co vlastně žádala, když pro své syny chtěla nejbližší místa vedle krále sedícího na trůnu kříže.

Bezmocný a slabý, avšak všemohoucí Pán. Potřeboval pomoc, a neměl nikoho při sobě, všichni se rozutekli. Trpěl za všechny, a přitom byl opuštěný. A v tom je vlastně další ironie kříže. Ten, který zdánlivě nedokáže zachránit ani sebe, zachránil celý svět, všechny, kteří v něj věří.

A ještě jedna ironie. Ten, který v hrůze opuštěnosti volá k Bohu a umírá (verš 50), má absolutní jistotu, že je v ruce Otcově. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ volá ten, který ani na vteřinu nepochyboval o tom, že naplňuje Otcovu vůli. V tom je paradox. Lidé, kterým je všechno jasné, všechno vědí, o ničem nepochybují, jsou většinou velice nebezpeční. Ale lidé zlomení, kteří pochybují především o sobě, kteří volají: „Bože můj, co se to se mnou děje?“ (i když někdy musí být napomenuti: „Kde je tvoje víra?“), ti jsou v bezpečí, protože prožívají podobnou věc jako Král na trůnu kříže, když volal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ a přitom naplňoval Otcovu vůli.

Ježíš umírá přesně ve správný okamžik podle Otcovy vůle. Je napsáno, že odevzdal svého ducha, ne že prostě najednou jeho srdce přestalo bít. On se rozhodl, kdy ukončí svůj život na téhle zemi. A v té tmě, která nastala, volal: „Eli, Eli, lema sabachthani?“ Lidé, kteří mluvili víc aramejsky než hebrejsky, si mysleli, že volá Eliáše. Ale On volal „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“, protože chtěl ukázat, že nyní se naplňuje každé slovo Žalmu 22. David, který prožíval podobné věci, mluvil o něčem, co přesahovalo jeho život, mluvil o této chvíli. A Pán volal „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“ proto, aby nikdo z lidí už více nemusel v zoufalství, opuštěnosti a ztracenosti volat tuto větu. Vrcholným paradoxem a Boží ironií vůči všem mocným tohoto světa je právě ta bezmocnost kříže, ve které se zjevuje vrcholná moc Boží, moc kříže. Příliš často toužíme po moci, po spektakulárních věcech, ale být vydán Bohu není mít vždycky úspěch a všechno pevně v rukou, ale to, že rozumíš, co znamená žít v moci kříže.

Je to zvláštní, ale bezmocnost kříže zjevuje vrcholnou Boží moc, moc kříže. Bohu k vítězství na celé čáře totiž stačí zdánlivě potupně prohrát. Rozhodne se, že prohra je výhrou, a je to tak. Není to úžasné? Můžeš prohrávat jako největší „looser“, ale když Bůh rozhodne, že je tvoje prohra výhrou, bude to výhra. A všichni vítězové tohoto světa nezmůžou nic proti tomu, aby věčná hodnota tvé zdánlivé prohry byla vítězstvím. Tohle je tajemství kříže.

Ďábel se v tom ztratil, nerozumí tomu, protože toužil být jako Bůh, uzurpoval si místo vedle Boha, chtěl ho převýšit a vůbec nechápal, že cesta k slávě je skrze kříž. To mu nemohlo dojít. Ježíš proto přišel a proto trpěl, abychom tomuto principu království porozuměli. Mocní tohoto světa to nepochopili. Pavel říká: „Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy.“ (1K 2,8) Mysleli si, že ukřižovali jednoho bezvýznamného rebela. Ukřižovali Pána slávy. Moudrým a mocným tehdejšího římského politického establishmentu i řecké kulturní společnosti to připadalo jako naprosté šílenství a bláznovství. Ve Skutcích 26,22–25 Pavel před Festem a dalšími vznešenými lidmi říká: „…Ale Bůh mi pomáhal až do dnešního dne, a tak zde stojím jako svědek před velkými i malými. Neříkám nic než to, co předpověděli proroci i Mojžíš: Mesiáš má trpět (tady Festovi vysvětluje tajemství izraelského Mesiáše), jako prvý vstane z mrtvých a bude zvěstovat světlo lidu izraelskému i pohanům.“ Když se Pavel takto hájil, zvolal Festus: „Jsi blázen, Pavle, mnoho vědomostí tě připravuje o rozum!“ Pavel odpověděl: „Nejsem blázen, vznešený Feste, nýbrž mluvím slova pravdivá a rozumná.“ Pro tento svět to bylo bláznovství. Ale pro ty, kdo vědí, že vědí, to jsou slova pravdivá a rozumná. Hluboká moudrost.

Pavel neohlašoval nějakého kosmického spasitele, který každého miluje, každému žehná naprosto skvělým životem, štěstím, zdravím a plnou peněženkou, ale ohlašoval alternativní společenství. Alternativní vůči zbytku světa. Vyvolené, vykoupené společenství Ježíše Mesiáše, onoho Davidovského krále. Pro všechny Římany, kteří ho přijali, to byl Pán, pro Řeky to byl Kyrios, Pán. Když první křesťané volali „Ježíš je Pán“, tak to bylo zvolání naprosto protichůdné k tehdejšímu světu, který volal Caesar je pán. A mysleli tím, že je božský, Augustus, vznešený. Naopak dobře rozuměli, co se tím myslí, když se řekne Mesiáš, protože to byl vrchol jejich nadějí, jejich tužeb. Židé každým rokem zakončují svátek Pesach zvoláním: „A příští rok v Jeruzalémě.“ Tím nemyslí, že příští rok možná Bůh dá, že budeme požehnáni dostatkem peněz, abychom si koupili letenky a zajeli do Jeruzaléma na prohlídku toho vzácného města, ale vyjadřují to, že možná už příštím rokem přijde Mesiáš a všichni budeme shromážděni k němu do Jeruzaléma. To je touha každého žida, oni tomu rozumí. A tehdy v té době byla teologie očekávaného Mesiáše Krále velmi rozvinutá, ovšem představa Mesiáše, ukřižovaného římskou rukou, to bylo obrovské pohoršení, to bylo absolutně nepřijatelné…

Pokračování kázání o pohoršení na kříži si můžete poslechnout na www.kctesin.cz/kazani/9

Bohuslav Wojnar

AC KC Český Těšín

(přepis kázání z 25. 3. 2016, zkráceno, upraveno)