Ve 14 letech jsem prožil své konečné rozhodnutí podřídit svůj život Pánu Ježíši, byl to vlastně takový zázračný Boží zásah v průběhu večerního rozhovoru s mým otcem. Přišlo to najednou, jako blesk z nebe. Uviděl jsem svoji hříšnost, trapnost a hloupost, klesl jsem na kolena a přijal odpuštění hříchů. Chápání tohoto dne jako den mého obrácení přišlo až s vysvětlením od lidí, kteří dbali na to, aby každý měl to své datum. I když jsem se vnímal jako Boží dítě prakticky od začátku, co si pamatuji, někdy více marnotratné, někdy méně, na nedělní besídce jsem pak často činil pokání ze svých hříchů, avšak 7. leden 1973 byl pro mě dnem, kdy jsem se s konečnou platností poddal Kristu.
Asi za rok, na setkání, které zorganizoval bratr Rudek Bubik, jsem prožil naplnění překypující mocí a slávou přítomnosti Ducha svatého. Nevěděl jsem, že se to má prožít s počátečním důkazem, totiž mluvením jazyky. To mi nějak asi nestihli říct, ale jak na mě Boží přítomnost a sláva vzkříšeného Krista sestoupila, cítil jsem se tak plný Boží chvály, že jsem tomu nějak musel dát průchod, a modlitba chvály byla tím, co ze mě vycházelo zcela spontánně. Po nějaké době jsem si všimnul, že mluvím jinak, nějak svobodněji, než polsky (což je moje mateřština). Šlo to ze mě jako proud vody z pramene. Byl to nádherný čas. Po nějaké době, když jsme vstali z kolen, jsem věděl, že už nikdy nebudu stejný. Po týdnu jsem si všimnul, že míra nadšení a radosti je stále stejná, což při mé povaze skeptika bylo jasným důkazem, že se stalo něco velmi zásadního. Bylo mi vysvětleno, že to byl křest Duchem svatým s počátečním průvodním znamením mluvení v jiných jazycích. Sice jsem si uvědomoval, že jsem nějaký důkaz potřeboval stejně, jako byste v poledne s jasnou oblohou potřebovali důkaz, že slunce svítí a je na svém místě. Ale čtením knihy Skutků jsem dospěl k závěru, že to bylo přesně to, i stejným způsobem, co učedníci prožili o Letnicích, a přišlo mi to v pořádku a v souladu s oním biblickým příběhem.
Když jsem se setkával s křesťany, kteří měli poněkud jinou zkušenost, zázračnost naší zkušenosti zpochybňovali či dokonce označovali za podezřelou, připadali mi zcela „mimo mísu“. Většinou nebyli součástí tehdejšího podzemního pronásledovaného společenství, tak jsem to bral, že jejich kompromis ohledně pronásledování se projevuje i v jejich přístupu k působení Boží moci. Chápal jsem to tak, že my věci bereme tak jednoduše, jak v Bibli jsou, ostatní křesťané spíš hledají všelijaké výmluvy. Když se mě někdo ptal, co jsem za křesťana, často jsem říkal, že jsem vlastně katolík, protože jsem součástí obecné církve, jsem evangelík, protože Reformace se nás velmi týkala. Byl to přece Boží korigující zásah do života církve, no a byl jsem i letniční, protože letniční berou Bibli tak, jak byla napsána. Vnímal jsem to ale velmi inklusivně (jako součást celku – pozn. red.). Nebyla v tom ani špetka sektářské výjimečnosti. Spíše jsem tomu rozuměl tak, že na nás ostatní křesťané ukazují prsty, že jako nejsme jejich součástí, ale my jsme ve skutečnosti více jejich součástí než oni sami. Přece žijeme biblický způsob novozákonního křesťanství, a tudíž nejsme zde od počátku 20. století, ale od počátku letopočtu, a přesněji spíše od dob Abraháma. J Stejně jako apoštolové, na které mnozí židé ukazovali prstem a pronásledovali je, a přitom oni byli více židy než ti, co je kritizovali, stejně tak ani my nejsme nějaké nově vzniklé hnutí, ale jednoduše jsme pokračováním oné rozhodné části obecného křesťanství, které tady bylo odjakživa.
Pak jsem začal ve svém poznání „dospívat“. Přišly všechny ty knihy a vyučování o počátcích letničního hnutí, často podávané způsobem téměř jako by to byl počátek křesťanství vůbec. Přišlo učení o tom, jak je naše teologie jiná, jaká jsou naše letniční specifika, důrazy. Jak nemáme nic společného s ostatními, hlavně historickými církvemi. Postupně jsem všechna ta učení o naší letniční výlučnosti přijal a začal možná i vyučovat. Ale tam někde uvnitř jsem cítil, že něco není úplně v pořádku. Při setkání s mnohými bratry a sestrami z jiných společenství jsem vnímal jejich upřímnost a nadšení pro Krista, které nemohl způsobit nikdo jiný než Boží duch.
Na druhé straně jsem začal vidět problémy, a to jak v biblickém učení mnohých letničních vůdců, kdy jejich práce s Písmem byla někdy, řekněme, dost svérázná, jejich fascinace vším nadpřirozeným fanatická a nezaměřená na Krista, jejich spory a konflikty nevyzařovaly ovoce Ducha. Někteří dokonce vykazovali větší míru hříšnosti a pokrytectví než mnozí, které jsem znal z jiných křesťanských tradic. Některé tělesné projevy, např. při pomáhání lidem prožít křest v Duchu svatém byly silně manipulativní. (Někdy jsem byl svědkem, jak určití fanatičtí křesťané napovídali modlitbu v jazycích a nechávali dotyčného opakovat po sobě, a pak mu vysvětlovali, že to byl křest v Duchu svatém). Dostal jsem se do takové situace, že jsem začal o svém letničním křesťanství pochybovat, dostal jsem vážné obavy, že jsem součástí nějakého sektářského systému a začal jsem před Pánem velmi upřímně hledat křesťanství, které je svým učením i projevem zbožnosti co nejblíže novozákonnímu pojetí křesťanství. To byl můj začátek biblického a teologického hledání. Řekl jsem tehdy Bohu, že jen z toho důvodu, že můj děda byl letniční, můj otec je letniční, to pro mě není dostatečným důvodem, abych byl letniční i já. Potřebuji mít jistotu, že jsem součástí biblického novozákonního křesťanství.
Začal jsem studovat mnohé biblické materiály různých autorů, zvláště u baptistů mě fascinovala jejich snaha o biblickou preciznost. Ovšem často, když šlo o otázky prožívání působení Ducha svatého, pozoroval jsem v těchto knihách snahu věci vysvětlit (někdy dost složitě), jako by bylo třeba za každou cenu odůvodnit to, že novozákonní vzor byl jen pro novozákonní dobu. Pak jsem se začal vracet k letničnímu pojetí věci Ducha. V úplných počátcích mi hodně pomohlo vyvážené vyučování bratra Veikko Manninena, také jsme tehdy četli Dereka Prince, později jsem se dostal ke knihám Stanley Hortona, Gordona Fee, ještě později Michaela Browna, Craiga Keenera a dalších. Uviděl jsem něco, co ve mně už zůstalo navždy. Letniční vysvětlení se neuchylovalo od oné „baptistické“ biblické preciznosti, ale ve věcech působení Ducha svatého v prvotní církvi i době dnešní, se nemuselo uchylovat ke složitým snahám věci nějak vysvětlit. Jednoduše sledovalo logiku novozákonního příběhu a ono Petrovo „...padl na ně Duch Svatý, jako i na nás na počátku.“ (Sk 11,15) se zdálo znít ze všech příkladů i svědectví. Velmi důležité pro mě bylo, že v těchto teologických pojetích nebylo místo pro fanatismus, sektářství a zaměření na jiné věci než Krista. Polemika s jinými názory se děje velmi kultivovaným a zralým způsobem, bez logických zkratek a přemetů. A to mě dostalo. Zjistil jsem, že biblický novozákonní křesťan je velmi podobný zdravému biblicky zakořeněnému křesťanovi s letniční zkušeností.
Toto poznání bylo pro mě velmi cenné. Vždy jsem proto byl velmi citlivý na přílišné zdůrazňování našich letničních odlišujících znaků a důrazů. Jako by se mi v té chvíli chtělo křičet: „To nejsou žádné letniční důrazy a specifika. To je jednoduše novozákonní křesťanství.“ Vždy, když vidím, jak se letniční křesťané snaží vyčlenit z obecného proudu křesťanství, a kdy se zdá, že nevidí onu perspektivu celistvého Božího díla v průběhu staletí, někdy i dost pošramocené církve, ale vždy církve Kristovy, jsem z toho velice smutný. Dnes už vím, kolik tělesnosti, biblické nepřesnosti, neopodstatněných lidských tradic a všelijakých jiných bizarností dokáže existovat jak v našem letničním pojetí křesťanství, tak ve všech ostatních proudech křesťanské církve. A už mě to neznervózňuje. Bůh nezavrhl Izrael po tom, co sešel na různá scestí, ale svůj velkolepý plán, který měl na začátku už s Abrahamem, slavně dokončí. K tomu dokončení dokonce přibral i nás všechny, lidi z jiných národů. Bůh není jako nějaký politik po padesátce, který by svou, už ne tak atraktivní a možná i dost protivnou, manželku vyměnil za mladou a hezkou. On je věrný i tehdy, když my jsme nevěrní. On má svůj lid (někdy třeba jen věrný ostatek) v každé křesťanské tradici. Trhání koukolu a soudy můžeme klidně ponechat na něm. On se v tom všem dost dobře vyzná, na rozdíl od nás. Na nás je, abychom se snažili učit a žít takový druh křesťanské zbožnosti, která je co nejbližší novozákonnímu vzoru. K tomu ovšem je třeba pochopit apoštolské spisy Nového zákona jako pokračování Božího příběhu od stvoření, přes Abrahama, Izrael, završený v Mesiáši a Králi, Pánu Ježíši. Dále ten příběh pokračoval v novozákonní církvi, v době předkonstantinovské, ale i (světe div se!) době pokonstantinovské, přes středověk i novověk, dobu moderní i postmoderní. Jsme součástí velkolepého Božího příběhu, který bude završen nastolením Ježíšova věčného Království.
V posledních letech jsem se hodně zabýval právě otázkou, co Pán Ježíš myslel tím, když celou dobu mluvil o Božím království. Jeho příchodem bylo Království ohlášeno, inaugurováno. Evangelia tuto slavnostní událost velmi zdůrazňují. A pak přichází pokračování, kniha Skutků, kde se už tolik o Božím království nemluví, a v Pavlových listech ještě méně, většinou v eschatologickém významu budoucího Království. O čem se ale mluví, a to hodně, je působení Ducha svatého. Izraeli zaslíbené Mesiánské Království Boží bylo započato Ježíšovým narozením, životem i smrtí na kříži. Bylo potvrzeno v moci jeho vzkříšením. Pak ovšem odešel na nebesa a posadil se na nebeský trůn. A jeho započaté Království od té chvíle spravuje jeho svatý Duch, který působí skrze své lidské údy jeho těla, zmocněného a naplněného stejnou mocí, svatostí i rozmanitostí jeho působení. Vše, co Ježíš, Mesiáš a Král v současnosti koná, koná skrze Božího svatého Ducha. Působení Ducha, dary Ducha, projevy Ducha, ovoce Ducha – to vše jsou prvotiny a závdavek onoho příštího věku Boží vlády. Jak řekl Gordon Fee, žijeme už nyní život své budoucnosti. Ta moc, sláva a svatost, jichž bude plný příští věk vlády Božího Mesiáše, který přijde v slávě a v moci, působí už nyní v nás jako prvotina, jako závdavek a zároveň i jako pečeť Ducha potvrzující, že jsme jeho.
Myslím, že je velmi dobré, že se celá debata o následné zkušenosti (naplnění Duchem svatým) dostává do roviny, kdy se mnozí přední biblisté znovu dívají do knihy Skutků, už nejen jako na historický záznam o tom, jak to bylo v době apoštolské, ale začínají vnímat Lukáše jako teologa, který nám má co říct o tom, jak to Bůh se svou církví zamýšlel. Zdá se, že na obou stranách pomyslné teologické barikády měknou ledy a mnozí začínají vidět onu celistvost Božího příběhu, který se v současné době odvíjí působením Božího ducha, který je vyjádřením nejen Boží přítomností, jakožto Boží osoby, ale také Boží mesiánské královské vlády v onom světě, který ještě stále leží v moci toho Zlého.
Konec konců i reformovaný pastor John Piper upozorňuje na určitou evangelikální zvláštnost. Pro běžného evangelikálního křesťana je zkušenost, když daný člověk uvěřil, svědectvím, jak to prožíval ve svém srdci, ve svých emocích – ale vždy se neopomene zdůraznit, že o emoce nejde – je to přece krok víry! A tak z toho pro ně vyplývá, že mají Ducha svatého. Ví to ovšem pouze deduktivně, tím, že mu je vysvětleno, že ti, kteří uvěří, mají Ducha svatého. Je to logická dedukce – ne zkušenost, ne prožitek.
V knize Skutků i v Pavlových listech to ovšem vidíme zcela obráceně. Přijetí odpuštění a spásy je spolehnutí se na Boží slovo, kterým jsme ujištěni o odpuštění. Je to poddání se, podřízení svého života Králi Mesiáši. Je to náš logický krok na základě poznané zvěsti evangelia o tom, kým je Mesiáš a co to pro nás znamená.
Zkušenost přijetí Ducha svatého v Písmu, hlavně v knize Skutků, ať už ji nazýváme křtem, naplněním, zapečetěním, přijetím daru Ducha atd., je vždy zkušenost prožitá, nejen dedukcí přijatá pravda na základě Písma. Je to vždy vědomě prožitá zkušenost, jejímž výsledkem byly velmi konkrétní poznatelné věci, hlavně radost v Duchu svatém – radost ze vztahu s Bohem (často doprovázená chválením Boha a modlitbou v jazycích). Dále nově nabytá odvaha vydávat svědectví o Kristu, schopnost opustit i hluboce zakořeněný hřích (někdy třeba i závislost na drogách – svědectví ze služby Teen Challenge je v té věci velmi jednoznačné).
Pro Petra i apoštoly v Jeruzalémě bylo potvrzením, že i pohanům bylo dáno pokání k životu, že viděli, jak přijali Dar Ducha svatého – stejně jako oni na počátku. (Sk 11,17–18) Duch svatý nebyl jen někdo, v koho se věřilo, ale jehož přijetí a přítomnost v prvotní církvi byla mocným způsobem prožívána.
Gordon Fee, jeden z nejrespektovanějších novozákonních biblistů ve svém velmi citovaném článku, a později kapitole v knize Gospel and Spirit vysvětluje, že sice některé pojmy a koncepty v letniční teologii jsou problematické, ale jedno je jisté, a to, že: „samotnou letniční zkušenost, kterou prožívají, lze na exegetickém základě obhájit jako naprosto biblický fenomén.“
„Myslím, že je správné podotknout, že pokud je jedna věc, která odlišuje ranou církev od jejího protějšku z 20. století, je to úroveň vědomí a zakoušení přítomnosti a moci Ducha svatého. Zeptejte se dnes jakéhokoliv množství lidí z různých sektorů Křesťanské církve, aby definovali křesťanské obrácení nebo křesťanský život, a jedním z nejvýraznějších znaků definice bude obecná absence důrazu na aktivní, dynamickou roli Ducha. Je to přesný opak Nového zákona. Duch tam není jen pouhým dodatkem. Ve skutečnosti, On je sine qua non, onou nepostradatelnou složkou křesťanského života. Není ani jen pouhým teologickým pojmem, spíše je prožíván jako vskutku mocná přítomnost v jejich životě. Cokoliv bychom mohli o prvotní církvi říct, pak především to, že byla složena z lidí Ducha.“ [1]
Dále na jiném místě Gordon Fee píše:
„Musíme pochopit, že Duch svatý je hlavní prvek, je hlavní složkou oné nové existence. Pro rané věřící se nejednalo především o obdržení spásy, odpuštění a připravenost pro Nebe. Nade vše ostatní šlo o přijetí Ducha, v jehož moci by mohli chodit v nadcházejícím věku. Jen ztěžka by rozuměli letniční terminologii – „Duchem naplněný křesťan“ (Spirit-filled Christian). To by pro ně bylo jako říct „skandinávský Švéd“. Oni jednoduše nepomýšleli na vstup do křesťanství (křesťanskou iniciaci) jako na dvoustupňový proces. Pro ně být křesťan znamenalo mít Ducha, být „člověkem Ducha“. Být „duchovní“ proto neznamenalo nějaký speciální druh křesťana, nějakého elitního křesťana.“
Vnímám, že tudy někudy se má ubírat chápání naší letniční zbožnosti. V oné nedílné a samozřejmé křesťanské zkušenosti vzkříšeného Krista, uplatněné v nás skrze toho Ducha, jímž jsme zapečetěni pro naše budoucí dědictví v Božím království, ve kterém budeme prožívat plnost toho, co nyní máme v „prozařování příštího věku“ do toho našeho věku, ve kterém ještě stále spolu se zbytkem stvoření sténáme – jak píše Pavel v Listu římským křesťanům: „Víme přece, že celé tvorstvo až dodnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to, ale i my, kteří máme prvotiny Ducha, sami v sobě sténáme, očekávajíce synovství, to jest vykoupení svého těla.“ (Ř 8,22–23 ČSP)
Toto je ve zkratce ono celistvé pojetí letničního křesťanství oběma nohama zakořeněného v novozákonní teologii i praxi a s rukama plnýma práce na díle Božího království, kdy se Mesiášův život v nás projevuje rozmanitým působením Božího Ducha. Letniční křesťan proto bude vždy zaměřený na Krista. Kristocentrickým způsobem bude vidět nejen Bibli, ale i svůj život. Bude si vědom toho, že před námi je stále ještě slavnější a mocnější budoucnost než to, co jsme doposud prožili a poznali, ale na druhou stranu, přítomnost Božího království nyní tady a teď vyjádřena působením Ducha svatého, bude něco, bez čeho si takový křesťan nedokáže představit svůj život, a už vůbec ne svou službu.
Závěrem se přiznám, že jsem se v tomto postupném poznání souvislostí – jak to je s Božím královstvím, s rolí Ducha svatého v tom všem, s tím, jak to všechno zapadá do velikého Božího příběhu, jehož završení očekáváme při Ježíšově druhém příchodu, a jak to všechno vychází z celistvého pohledu na Písmo – tak trochu vrátil ke své dětské víře v obecné novozákonní křesťanství. Mrzí mě proto, když stále ještě tu a tam slyším onen letniční žargon klišovitých vychozených chodníčků, jako bychom byli nějakou zvláštní separovanou sortou křesťanů, kteří musí upevňovat své odlišující znaky, své zvláštní důrazy. Jako bychom nevěřili tomu, že to, co prožíváme, je prostě a jednoduše novozákonní křesťanskou zkušeností prožívanou v 21. století. Boží příběh pokračuje. A my máme tu čest být jeho součástí. Nenechme se proto zahnat do nějakého speciálního letničního kouta, kam by nás mnozí rádi uklidili. Celá Boží rodina je naše rodina. Jsme součástí hlavního proudu křesťanské teologie i praxe. A tak to má zůstat. Kéž nás Pán v tom pro svou obrovskou milost zachová.
Bohuslav Wojnar
pastor AC KC Český Těšín
_________________________________
[1] (g-fee-gospel-and-spirit-issues-in-hermeneutics.pdf) Fee, Gordon D., GOSPEL and SPIRIT Issues in New Testament Hermeneutics
