Proč je nová série kázání právě o Evangeliu podle Matouše?

Proč neprojdeme všechna evangelia, abychom popsali Ježíšův život a na nic nezapomněli? Už na začátku církevních dějin, ve druhém století, byly pokusy „zharmonizovat" všechna evangelia a vytvořit jeden souvislý příběh. Nejznámější je Diatessaron, napsaný mezi roky 160 – 180 n.l., který se sice nedochoval, ale máme o něm zmínky v různých zdrojích, které z něho vycházely.

Máme čtyři evangelia, jako jsou čtyři světové strany, jak říkali církevní otcové. Všechna jsou inspirovaná Duchem svatým a jsou nám dána, abychom Ježíšův život mohli vidět ze čtyř různých úhlů pohledu, a je dobré tyto pohledy nemíchat. To, že jsou čtyři, má svůj důvod. Třeba ten, že Duch svatý chtěl, abychom dřív, než přečteme Skutky apoštolů, Epištoly k církvím a Zjevení, přečetli čtyřikrát, čtyřnásobně Ježíšův příběh. Tím to Duch svatý řekl nejdůrazněji.

O Ježíši bychom mohli vršit mnohé příběhy. Jan říká, že by ani celý svět neunesl množství knih, které by mohly být o Ježíšových skutcích a učení napsány. A to tehdy netušil, kolik knih bude napsaných v budoucnosti. Jsou to dnes již desetitisíce a každý rok přibývají další. O Ježíši, o tom, kým On je a co to pro nás znamená...

Každý evangelista, pod vedením Ducha svatého, selektivně vybral to, co bylo třeba zařadit do jeho konkrétního příběhu, aby zdůraznil poselství, které měl za úkol sdělit. Tento záměr je obzvlášť zřejmý u Matouše. Není to jen souhrn všeho, na co si vzpomněl, ale svým příběhem dal úžasné poselství, a je dobré, abychom ho „rozklíčovali" a pochopili, co chtěl Duch svatý skrze Matouše sdělit.

Je jedna věc kázat tematicky a citovat verše z mnohých míst Písma. Dělám to často a je to potřebné. Ale pak je ještě něco jiného, když vezmeme celou biblickou knihu a začneme ji vykládat tak, abychom se dozvěděli Boží slovo tak, jak nám je chtěl Duch svatý skrze toho svého konkrétního proroka nebo apoštola předat – v kontextu a souvislostech.

Touto sérií budeme proto hledět na muže, který přišel, narodil se jako člověk, ale byl víc než člověk, naplnil prorocká Písma, která předpovídala Mesiáše, pak byl zabit jako dokonalá oběť za každého z nás a pak byl vzkříšen. Mezi narozením a obětováním je život toho, kdo byl vyjádřením Boha tělesně, a je na nás, abychom ho poznali. Jeho způsob jednání, učení, důrazy, názory, postoje, a abychom mohli žít tak, jak žil On. Nebude to jen teologické vyučování, bude se dotýkat našeho praktického života. To, co se stalo před dvěma tisíci lety, má praktický dopad na můj každodenní život tady a dnes. Tajemství zbožnosti nejsou různé rady, ale ten, který přišel v těle. Pán a Mesiáš (viz 1Tm 3,16). Tím, že budeme mluvit o Kristu, najdeme správný návod na život. Jedině Ježíš má správný návod na život. Když budeme žít tak, jako žil On, budeme žít správně. V něm je obsaženo vše, co potřebujeme k životu v té správné zbožnosti. Ne v rádoby svatouškovské, náboženské zbožnosti.

Nedávno jsme studovali Desatero a tím i Boží charakter. A obraz, který nám vyšel, nebyly kamenné desky, ale Boží Syn, Mesiáš. Nyní budeme mít možnost vidět Mesiáše, očima jednoho všímavého, Duchem Božím obdarovaného učedníka. Není důležité jen to, co je zde napsáno, ale v jakých souvislostech to je napsáno. Co tam naopak napsáno není, co je vynecháno.

Mnozí říkají, že evangelium není jen vzor k životu, že je o potřebě Spasitele. Ano potřebujeme Spasitele, ale druhá část věty už není tak pravdivá. „Mějte tedy v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši." (Fp 2,5) Máme myslet jak On. Pavel říká na jiném místě, že máme mysl Kristovu. „K tomu jste přece byli povoláni, neboť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám příklad, abyste šli v jeho šlépějích." (1P 2,21) Potřebujeme příklad Mesiáše! „Napodobujte tedy Boha jako milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval nás a vydal sám sebe za nás jako dar a oběť Bohu v příjemnou vůni." (Ef 5,1–2) Protože je naším Spasitelem, následujeme jeho příkladu. „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším." (Mt 11,29) A Jan to říká nejpřesněji: „Moje dítky, toto vám píši, abyste nezhřešili; (Někteří říkají, že když jsem spasen z milosti, pak když hřeším, na to nemá vliv...) a jestliže by někdo zhřešil, (Ano, Bůh ví, i Jan je realista. I když se snažíme v hříchu nezůstávat, stane se, že padneme do hříchu.) máme u Otce Zastánce, Ježíše Krista, toho spravedlivého. On je smírčí obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa. A podle toho víme, že jsme jej poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: , Znám ho,' a jeho přikázání nezachovává, je lhář a pravda v něm není. Kdo však zachovává jeho slovo, v tom se skutečně Boží láska stala dokonalou. Podle toho poznáváme, že jsme v něm. Kdo říká, že v něm zůstává, musí sám také žít tak, jak žil on." (1J 2,1-6) To je přímá výzva: Protože máme záchrance, toho, který za nás položil svůj život, tak nás to zavazuje k tomu, abychom žili tak, jak On.

Zapamatujme si: Říkat, že nezáleží na našem jednání, protože jsme spaseni z milosti, je holý nesmysl. I z kazatelen zaznívají různé věci, ale je dobré se držet Bible. Spasení, odpuštění hříchů a žití svého života podle Ježíšova příkladu jsou spojené nádoby, které nelze oddělit.

Jak se k nám Matoušovo evangelium dostalo?

Někteří se nám snaží namluvit, že Bible byla napsaná po roce 300, kdy Konstantin usedl na trůn a potřeboval nástroj k ovládání mas. Je to velice nepravdivé.

Toto evangelium napsal Matouš, učedník Ježíše Krista. Možná si řekneš, že jsem objevil Ameriku. :-) Vždyť to je přece stejně jasné, jako že patří Český Těšín do Česka, vždyť to má ve svém názvu... Ono s tím Těšínem to není úplně jednoduché, to, že je něco v názvu, nemusí znamenat, že to je úplně tak. Většina učenců by vám řekla, ať zapomenete na to, že Matouš napsal první evangelium. Někteří kazatelé by se nepozastavovali nad těmito „detaily", ale já jsem byl donucen být „šťouravějším" kazatelem, protože kdysi jsem měl rozhovory s mnohými vysokoškolskými studenty, masírovanými marxistickou propagandou, a ti se nespokojili s jednoduchými odpověďmi. Proč tak směle tvrdím, že první evangelium napsal Matouš, si řekneme někdy příště. V evangeliu Matouše máme svědectví očitého svědka, a ne (což se někdy tvrdí) někoho, kdo by napsal spis k řešení církevních problémů křesťanů ve své „matoušovské" komunitě o několik generací později.

Proč Matouš?

Kým byl Matouš, že si ho Bůh zvolil za pisatele prvního evangelia? „Cestou odtud Ježíš uviděl člověka jménem Matouš, jak sedí v celnici. Řekl mu: ‚Pojď za mnou,' a on vstal a šel za ním. Když pak Ježíš stoloval v jeho domě, přišlo tam mnoho výběrčích daní a různých hříšníků a stolovali s Ježíšem a jeho učedníky." (Mt 9,9-10) Někteří říkají, že Bůh měl velký smysl pro humor, když pro svůj nejhonosnější záměr, napsání evangelia, vybral celníka, výběrčího daní a kolaboranta s Římany. Myslím ale, že v tom bylo něco hlubšího než jenom smysl pro humor.

Na Matouši je něco krásného, co bych vám chtěl ukázat.

1) Jeho připravenost.

Jemu stačila jen jiskřička, jen dotek – jeho srdce bylo na té správné straně! Nebylo třeba ho přemlouvat a tlačit na něj. Byl jako zralé jablko, kterého se jen dotknete a spadne vám do dlaně. Zralé, čekající na to stát se požehnáním.

Existuje film Evangelium podle Matouše, který je doslovný, není tam nic přidáno. Je tak důsledný, že vždy vidíte i kapitolu a verš, o který se zrovna jedná. Herec, který hraje Pána Ježíše, se v průběhu natáčení obrátil a vydal svůj život Ježíši. Kdykoli, kdy čtu o Matouši nebo vidím film, mne fascinuje, jak Ježíš řekne Matouši: „Pojď za mnou" a Matouš všeho nechá, postaví se a jde. Tehdy nemohlo Matouše napadnout, že ho to učiní slavným i za 2000 let. Jsou lidé, kteří mají v sobě připravenost říct: „Ano, tady jsem," když Pán zavolá. Bůh miluje takovéto lidi. Matouš ztratil stabilní, i když ne příliš „fotogenické" zaměstnání, a šel za Ježíšem.

Něco podobného bylo i v Simeonovi, starém muži, o kterém je napsáno, že očekával potěšení Izraele. Nikdo ho nemusel přesvědčovat, aby chodil do chrámu se dívat, jestli náhodou se už něco kolem Mesiáše neděje. On tam byl každý den, a když najednou uviděl, jak mu Duch Boží ukazuje na malého chlapečka, který byl přinesen do chrámu, byl připraven. Nepotřeboval si ještě odběhnout a něco si pořešit, aby se mohl setkat s Pánem, Králem a Mesiášem.

Matouš očekával Mesiáše. Vůbec ho nebavilo vybírat daně a clo pro tehdejší Evropskou unii – Řím. Očekával království Boží, kdy Král Mesiáš nastolí spravedlnost a pořádek a nebude trápit své občany nesmyslnými daněmi. Daně jsou v pořádku, ale někdy jsou nesmyslné, a tehdy to bylo více než 40 %. Někteří lidé očekávají, že do jejich života přijde hodina „H", a proto nic kloudného nedělají, protože chtějí být připraveni na ten okamžik. Matouš se mi líbí i v tom, že zatímco očekával ten slavný okamžik příchodu Ježíše, který řekne: „Pojď za mnou," tvrdě pracoval. Ano, možná se jeho zaměstnání nikomu nelíbilo, protože tehdy byl celník synonymem hříšníka, nicméně Matouš pracoval, aby uživil rodinu, zatímco očekával, že ta hodina „H" přijde. To je dobrá rada pro každého z nás.

Matouš pracoval poblíž Kafarnaum a mohl být na dvou místech, buď u cesty „Via maris" (Mořská cesta), která procházela Cesareou, kolem moře, na rozhraní panství Heroda Filipa (jednoho ze tří synů Heroda Velikého), mezi Kafarnaum a Betsaidou, anebo seděl u jezera v Kafarnaum (tehdy tomu říkali u moře), kde vybíral „DPH" od rybářů. Já osobně si myslím, že seděl u jezera, protože jeden z evangelistů říká, že viděl, jak Ježíš přichází od moře (nechal se přepravit přes jezero do svého města, což je Kafarnaum, kde pobýval se svými učedníky). Matouš tam pracoval a asi se zájmem sledoval Ježíšovy aktivity, protože Kafarnaum je malé městečko (kdo jste byli v Izraeli, tak víte, jak maličké území to je). Možná viděl i ty čtyři muže, jak nesou svého ochrnutého kamaráda na nosítkách, a pak viděl toho někoho, jak jde s nosítky na ramenou. Matouš byl všímavý, uvědomil si, že to, co Ježíš koná, je v Písmu psáno. Jeden z nejčastějších obratů u Matouše je „aby se naplnilo Písmo" a „v Písmu je psáno". Zatoužil blíže poznat muže, který je, jak vše nasvědčuje, Mesiášem. Určitě se mu v hlavě objevily myšlenky, že když bude Ježíš potřebovat pomocníky, asi nepůjde za celníkem. Spíše půjde za učenými farizeji, do chrámu za saduceji, kteří mají známosti a vliv, anebo půjde za Zélóty, kteří nemají daleko k meči a to království vybojují. Ale on, celník? Když se snažil vysvětlit lidem, že přišlo nařízení z Říma o nových daních, asi nejásali. Stejně jako my dnes nejsme nadšeni z nových nařízeních EU. Kdo by potřeboval celníka, když potřebuje vybudovat důvěryhodnost, přízeň u lidí? A najednou vidí Mesiáše, který si to zamířil se skupinou svých lidí přímo k jeho stolu.

Na co asi myslel v té chvíli Ježíš? V mých představách viděl celníka, ale toho nejlepšího celníka v Izraeli. Viděl do jeho srdce, jestli krade, nebo ne. Možná to byl jediný celník, který neokrádal lidi, protože celníci se tehdy obohacovali navíc, i když měli dobré procento ze své práce. Víme, že Zacheus musel tuto věc konkrétně řešit. Věřím, že Matouš byl čestný exekutor. Ježíš viděl jeho skromnost a pohotovost, pokud má někdo napsat první evangelium, zde je člověk, který má všech pět P. Kdo jiný mezi učedníky měl k dispozici papír a tužku? :-) Určitě uměl psát a číst v několika jazycích. Kdo ví, jak to bylo s impulzivním Petrem, jestli vůbec ve škole poslouchal? Ondřej je skvělý dohazovač lidí, ale Matouš umí rychle psát a má skvělou paměť.

D. A. Carson píše o skandinávských výzkumech ohledně role paměti v dávném židovském vzdělávacím systému. V před Gutenbergově době paměť, hlavně u Židů, měla zcela jinou roli než nyní. Dnes si všechno najdeme na počítači, na internetu, nejsme zvyklí si vše ukládat do paměti. Dnes lze informaci získat jednoduše. Kdysi si uvědomovali, že to, co si nezapamatují, se už možná nikdy nemusí dovědět. Proto vyučovali své děti, opakovali. V první církvi znali někteří lidé Nový zákon, apoštolské spisy zpaměti, dokázali citovat podle potřeby.

2) Matouš byl ten, kdo měl potřebné znalosti a schopnosti.

Nemusel shánět papyrus, pergameny a psací potřeby, on je jednoduše měl. On s tím pracoval. Uměl psát hebrejsky, aramejsky, řecky a latinsky. Pokud jste chtěli být úředníkem v mnohojazyčné Galileji, museli jste toto ovládat. Byl pohotový, uměl se rozhodnout i za cenu jistého bydlení a dobře placené práce. Pán si vždy použije obdarování, které nám dal, ale jen tehdy, když se mu dáme k dispozici. Mohl klidě zkysnout v té byrokratické eurofunkci až do důchodu.

Po večerech musel nejspíš studovat Tóru, protože projevuje ve svém spisu obrovskou znalost Starého zákona, který cituje nejvíce ze všech evangelistů.

3) Pak ještě jedna vlastnost, která je pro nás příkladem – Nenechal si Ježíše pro sebe.

„Když pak Ježíš stoloval v jeho domě, přišlo tam mnoho výběrčích daní a různých hříšníků a stolovali s Ježíšem a jeho učedníky. Uviděli to farizeové a řekli jeho učedníkům: ‚Jak to, že váš mistr jí s výběrčími daní a hříšníky?' Ježíš to uslyšel a odpověděl jim: ‚Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a přemýšlejte, co znamená: ‚Chci milosrdenství, ne oběti.' Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšníky.'" (Mt 9,10) Bůh používá i hříšníky tím, že je promění a rozbitý Boží obraz v nich poskládá zpátky. Matouš asi neměl moc přátel mezi rabíny a mezi „slušnými" lidmi. Koho znal, toho pozval, aby poznal Mesiáše Izraele. Farizeům se z toho zatočila hlava, ale Ježíši ne.

4) A na závěr ještě jedna nádherná vlastnost: skromnost.

Matouš nebyl sebestředný, nebyl bombastický, když šlo o něj. Byl skromný. Jak to vím? Jak o místě, které jsme už četli, píše Lukáš? „Ježíš šel dál. Když uviděl v celnici sedět výběrčího daní jménem Levi (to je druhé Matoušovo jméno), řekl mu: ‚Pojď za mnou.' A on všechno opustil, vstal a šel za ním. Levi mu pak ve svém domě vystrojil velikou hostinu a byla tam spousta výběrčích daní i jiných hostů." (L 5,27–29) Lukáš si všímá, že všechno opustil, veškeré jistoty. Matouš píše jen: „Vstal a šel." Byl skromný, nedělal ze sebe hrdinu. Dále, Matouš píše jen: „Ježíš stoloval." Lukáš věděl, že to nebyla jen nějaká obyčejná večeře, ale píše, že „vystrojil velikou hostinu". Matouš o sobě píše: „Matouš, ten celník." Jiní to o něm nepíší. To je, jako byste o sobě psali velice neslušnou věc. Mě se Matouš proto velice líbí. Jsou lidé, kteří když chtějí mluvit o Kristu, mluví o sobě. Matouš byl skromný.

Položme si otázku, zda jsme takoví, jako Matouš. Ano, Matouš možná nekradl ve své práci, ale byl hříšný, jako každý jiný člověk. Toužil ale po spravedlnosti, po Bohu, po Mesiáši. Možná cítíš Boží volání už delší dobu: „Pojď za mnou." Dnes je čas, kdy na to můžeš zareagovat, být Bohu k dispozici, vydat mu svůj život.

Bohuslav Wojnar,
AC KC Český Těšín