Ještě dříve, než vznikne kterýkoliv překlad, musí být k dispozici původní text, z kterého je možné překládat. Ačkoliv toto samo je naprosto samozřejmé, v případě Bible už tak samozřejmé není, který ten text je původní. Do dnešní doby se nám dochovalo více než pět tisíc úplných či částečných opisů řeckého Nového zákona, avšak žádné dva nejsou stejné – každý rukopis se od všech ostatních nějakým způsobem liší. Většina rozdílů je malých a nepodstatných, přesto není možné na jeden ukázat prstem, prohlásit, že ten konkrétní je ten správný, a všechny ostatní ignorovat. Také není možné si z jednotlivých rukopisů vybrat jen ty verše, které se nám líbí, a těch neoblíbených si nevšímat. Abychom pochopili některé rozdíly, které mezi jednotlivými Biblemi jsou, nevystačíme si ani s povrchními ani se zjednodušujícími odpověďmi, ale musíme se podívat na samotnou podstatu Božího slova a na to, jakým způsobem se k nám dostalo.

Jako letniční křesťané věříme tomu, že Bůh nadpřirozeným způsobem inspiroval k zapsání svého Slova pisatele, kteří pod vedením Ducha svatého věrně a přesně zapsali pravdy, kterých se jim od Boha dostalo. Tyto neomylně a bezchybně zapsané dokumenty se nám ale do dnešních dní nedochovaly. Nemáme k dispozici přímo ten konkrétní papyrus, na který apoštol Jan zapsal svědectví o životě Ježíše Krista, stejně jako se nám nedochovaly dokumenty, které apoštol Pavel posílal z vězení. Ani u jedné z novozákonních knih se nám nedochoval její originál (někdy označovaný jako autograf). Co se nám však zachovalo, je celá řada opisů těchto textů. Opisy vznikaly od samotného zveřejnění originálu až do doby vzniku knihtisku. Jelikož máme oněch rukopisů tolik, máme i velké množství rozdílů mezi nimi. O těchto rozdílech se mluví jako o variantách nebo různočteních. Na první pohled může být znepokojující, že máme tolik možností, jak mohl původní text Nového zákona vypadat (jeden známý kritik Písma a křesťanství rád zdůrazňuje, že variant v textu Nového zákona máme více, než je v samotném Novém zákoně písmen), avšak jen podrobný pohled na celou věc nám umožní pochopit, jak to s tou Biblí vlastně bylo a je.

Poté, co byla napsána kterákoliv z novozákonních knih, začala se mezi věřícími šířit. Kniha, ať už evangelium či epištola, byla opisována a křesťané ji při svých cestách odnášeli do těch míst, kam se ještě nedostala. Proto se jednotlivé části Bible rozšířily v krátkém čase po obrovském území. V oné době však málokterý křesťan byl zkušeným písařem a málokdo by si nějakého profesionála mohl dovolit najmout. Novozákonní opisy tak vznikaly rychle (aby se mohly šířit) a v omezených podmínkách. Někdy je sice možné se setkat s představou toho, že křesťané byli při opisování tak pečliví, že v případě, že by se někdo z opisovačů upsal, pak by byla zničena celá stránka s onou chybou. Tento přístup byl však pro rodící se církev nemožný – křesťané byli převážně chudí a materiál, na který se psalo, velice nákladný. Ani toto ale nebránilo tomu, aby se Boží slovo šířilo. (Velkou měrou přesnosti se vyznačovali židovští opisovači Starého zákona, avšak ti přišli až mnohem později a opisovali texty pro mnohem menší komunitu věřících.)

Při tomto opisování se do textu dostávaly chyby, které se pak šířily při dalším přepisování dál. Většina chyb je zanedbatelných (např. přehozená písmena), některé jsou závažnější, ale snadno odhalitelné a naprosto pochopitelné. Nejednomu písaři se například stalo, že vynechal část textu, protože se v něm vyskytovala dvě stejně končící slova nebo věty (přečetl kus textu, zapsal ho, a když se podíval zpět na to, co má psát dál, našel posloupnost písmen, která vypadala jako to, co právě napsal, a od ní pokračoval, avšak ve skutečnosti kus textu omylem vynechal). Taktéž často docházelo k tzv. rozšiřování titulů, kdy opisující rozšířil něčí titul na základě toho, co měl podvědomě naučené (a tak např. připsal ke slovům „Pán Ježíš“ slovo „Kristus“, neboť na spojení „Pán Ježíš Kristus“ byl zvyklý z jiných míst Písma). Takovéto chyby jsou příkladem neúmyslného zasahování do textu Nového zákona, avšak někdy docházelo k úpravám úmyslným. Jako příklad takovéto úpravy může být Marek 1,2, kde si bystrý opisovač povšiml, že citovaný text je kombinací výroků dvou proroků (Izajáše a Malachiáše), a tak „opravil“ původní znění „jak je psáno u proroka Izajáše“, na „jak je psáno u proroků.“ Dozajista to myslel dobře, možná si dokonce myslel, že opraví dříve vzniklou chybu, avšak ve skutečnosti chybu vytvořil. (I když se jedná opravdu o citáty ze dvou starozákonních prorockých knih, inspirovaný autor, Marek, použil odkaz na toho většího z proroků, což se zdá být židovským způsobem odkazování na jinou literaturu.) Onu „opravenou“ variantu můžeme nalézt např. v Bibli kralické, zatímco z původního (staršího) znění vychází např. Český studijní překlad.

Třetí kategorií změn v textu Nového zákona jsou různé poznámky na okraj, které se časem dostaly do samotného textu Písma. K textu Písma si často ti, kdo je měli k dispozici a studovali je, připisovali poznámky na okraj (upřesňující, výkladové), které však byly při pozdějším opisování jiným člověkem mylně začleněny do hlavního textu. Jako případ něčeho takového je snad možné uvést již zmíněný verš Jan 5,4, který je nejspíš až pozdějším přípiskem, a proto jej mnohé dnešní překlady vynechávají. Do této kategorie by zároveň mohl padnout i případ 1J 5,7–8, kam dřívější překlady Bible vkládají slova „…na nebi: Otec, Slovo, a Duch svatý, a ti tři jedno jsou.“ (např. Bible kralická), avšak tyto verše nacházíme v řeckých rukopisech velice vzdálených od doby sepsání originálu (jde o tři rukopisy z 12., 15. a 16. století). Vkládaná slova se do těchto rukopisů dostala pravděpodobně z latinského překladu Bible, Vulgáty. Původně mohla být poznámkou na okraji textu, která však byla později začleněna do latinského znění Bible a z latinské Bible nakonec také přeložena do řečtiny, odkud se po vlně protestů dostala i do překladů Bible v angličtině, češtině a dalších jazyků.

dy můžeme vědět, jak původně Bible zněla, když se do ní takto dostávaly změny? Odpověď najdeme v tom obrovském množství rukopisů, které se nám dochovaly. Jelikož se Bible ve svých opisech velice rychle rozšířila všemi směry, my dnes můžeme jednotlivé opisy vzít, poskládat vedle sebe a při vzájemném porovnávání dojít k závěru, jaké bylo znění originálu. Kdosi celý tento proces přirovnal ke skládání skládačky, která má tisíc dílků, avšak my jich máme k dispozici tisíc deset. Žádný dílek nám nechybí, jen zjišťujeme, že nám některé přebývají. Ani jedno inspirované Boží slovo se nám nikde v procesu neztratilo, jen určujeme, která slova během opisování přibyla a která se změnila. Nakonec i takoví kritici Písma, jako je Bart Ehrman (autor populárních i odborných textů na téma spolehlivosti Bible), připouštějí, že dnes máme v zásadě k dispozici text Písma tak, jak byl původně napsán.

Asi bychom si přáli, aby Bůh věci zajistil tak, aby to všechno bylo snazší a aby všechny rukopisy byly naprosto stejné, bez sebemenších rozdílů. Avšak toto je cena, kterou platíme za to, že se Bible už od začátku mohla šířit a že ji mohli naši bratři v prvních staletích číst, kázat a předávat dál. Kdyby se Bible neopisovala, nebyly by v ní žádné rozdíly, ale také by ji nikdo nemohl moc číst. Tato otázka však má ještě jeden často opomíjený rozměr, který my opomenout nesmíme. Díky tomu, že se knihy Nového zákona rychle rozšířily a hojně se opisovaly, nikdy nebyl člověk, v jehož moci by bylo text Písma změnit tak, abychom se o tom nedozvěděli. Žádný papež ani císař ani nikdo jiný nemohl přijít a schválně upravit Boží slovo, které se nám dochovalo do dnešních dnů, ke svému obrazu, a to jednoduše proto, že opisů Bible bylo tolik a byly tak rozšířené po Evropě, Africe a Asii, že je žádná lidská moc nemohla všechny postihnout. (Tímto se Bible liší od Koránu, jehož oficiální znění bylo určeno Uthmánem, který nařídil zničit všechny ostatní varianty. Proto, ať už by přinesl Mohamed jakékoliv zjevení, nakonec to byl Uthmán a jeho vojenská moc, co rozhodlo o tom, jaká bude konečná podoba Koránu.) Proto, jsem přesvědčený, že vždy, když se díváme do svých Biblí a všímáme si poznámek pod čarou, kde nalézáme jiné možné varianty, můžeme vzdávat Bohu chválu za jeho moudrost. Ta se totiž ukázala nejen v tom, že jeho Slovo se už od samého počátku mohlo šířit všemi směry, kde mohlo být čteno, ale také v tom, že tím Bůh ochránil text Písma před kýmkoliv, kdo by jím chtěl manipulovat ke svým bezbožným cílům.

Martin Fridrich, DiS., absolvent VOŠMT,
student GU a posluchač bakalářského programu
Historie a Český jazyka na MU Brno