Nadpis tohoto článku je parafrází statistického výzkumu, který v naší zemi před několika lety proběhl a jež měl za cíl zkoumat vztah mladých lidí ke křesťanství a duchovním hodnotám vůbec. Výsledek prokázal, že problémem není až tak odmítání duchovna, jako spíše odmítání církve. Cílem tohoto článku je tedy zamyšlení nad tím, zda má členství v církvi smysl a zda vůbec učení Bible myšlenku členství podporuje.
Závazné členství je běžné u naprosté většiny církví. Dokument jisté evangelikální církve o něm hovoří takto: „Členství chápeme jako oboustranný závazek mezi jednotlivcem a konkrétním společenstvím církve. Formální podoba tohoto závazku ani jeho pojmenování nejsou v Písmu řešeny. Struktury církve a vnější podmínky, v nichž se věřící pohybují, procházejí neustálým vývojem a výrazně ovlivňují konkrétní způsob, jakým je princip sounáležitosti s Kristovým tělem naplněn a vyjádřen.“
Dotyčná církev moudře usoudila, že „princip sounáležitosti s tělem Kristovým“ je nadřazen přihláškám, zápisům do matrik, slibům a jiným způsobům, jakým člověk potvrzuje své členství v církvi. Dokázat v Bibli, že první církev měla písemné přihlášky, je obtížné. Koneckonců, většina lidí tenkrát neuměla ani číst a psát. To však nic nemění na tom, že členství ve sboru je závazná záležitost. Známý charismatický vedoucí Dan Drápal píše na svém blogu (článek ze 14. dubna 2015) že „hluboké obecenství, jež je jedním z darů, které nám byly dány, se nevybuduje bez závaznosti.“ Dále poznamenává, že „… za názorem, že členství ve sboru není důležité, nestojí Duch Kristův, ale duch doby.“
Jiný církevní vedoucí, David Novák (kazatel Církve bratrské), uvádí sérii důvodů, proč se někteří lidé členství vyhýbají. Mezi uvedenými důvody figurují například „odpor k čemukoli organizovanému“ či superduchovní jedinci preferující členství v „neviditelné církvi“. Jak autor vtipně poznamenává, tento postoj, přenesený na život v manželství a rodině, by vypadal opravdu bláznivě. Zkrátka, závazné členství je důležitou součástí vyjádření vzájemného přijetí na různých rovinách, manželství a církev nevyjímaje.
Individuální, nezávislé křesťanství či členství v „neviditelné církvi“ je absurdní již ve své podstatě. Doveďme tuto myšlenku do důsledku – dovedete si představit církev, v níž by někdo vyznával „Bratři, já vás miluji, že bych za vás i zemřel – ale písemně to po mně prosím vás nechtějte...“
Podívejme se nyní na některé argumenty Písma ve prospěch členství.
Ve Staré smlouvě byl vztah k Božímu lidu vyjádřen obřízkou. Jak nedemokratické! Člověk se prostě narodil Izraelcem a nikdo se jej neptal, zda chce, nebo nechce. Obřízka představovala nezvratitelný zásah do mužského organismu, na druhou stranu vyjadřovala Boží vyvolení. Byla to milost, nikoli povinnost patřit k Božímu lidu. To představuje základní úhel pohledu na věc: Jsme vyvolení (řecké slovo pro církev, ekklésia, tuto myšlenku vyjadřuje). Vyvolení je Boží záležitostí, kterou rozeznáváme a následnými kroky pouze potvrzujeme. Skutečnost vyvolení již v sobě obsahuje veškeré aspekty oné závažnosti i závaznosti.
Stará smlouva rovněž obsahuje předobrazy církve. Můžeme uvést například Noemovu archu, vyvedení Izraele z egyptského otroctví a jeho následnou cestu pouští. Všechny tři předobrazy operují s myšlenkou závazného společenství: V případě celosvětové potopy to byla archa, která znamenala záchranu. Osamělý plavec neměl šanci. Archa byla Božím nástrojem spásy, byť představovala řadu dočasných omezení (zkuste si představit, co ve skutečnosti obnášel mnohaměsíční pobyt v uzavřených prostorách nepohodlného plavidla). Vyjití z Egypta rovněž nenahrávalo individualisticky pojaté víře. Izrael vyšel ze zajetí jako lid, nikoli jako nezávislí jedinci. Soukromé rozdělení Rudého moře pro každého zvlášť se nekonalo, zázraky zde byly pro národ jako celek. I cesta na poušti byla dobrodružstvím, jež bylo možno zvládnout pouze ve společenství. Mana prostě nepadala jen tak všude, kde by si člověk zamanul – o tom rozhodoval Bůh. Mana byla dána k obživě Božímu lidu. Kdo se oddělil, měl smůlu. To jsou jen některé aspekty těchto předobrazů.
Nová smlouva je daleko výmluvnější. O církvi se zde mluví v obrazech vylučujících anonymně pojatou víru. Církev je lidem, královstvím, domácností, rodinou, společenstvím. Křesťany nacházíme v domech, na společných modlitbách či shromážděních. Povzbuzování, vzájemné budování a napomínání nelze provádět bez toho, aniž by lidé k sobě závazně patřili. Křesťané měli respektovat své vedoucí, milovat bratry a sestry, napravovat bloudící a ve vzájemné úctě si dávat přednost. To není možné, aniž by jedinci žili v závazném společenství s druhými. Nelze uvést všechny biblické verše podporující ideu závazného členství, uvedu pouze dvě místa – obě spolu souvisí: Tím prvním je popis těla, který apoštol Pavel používá jako ilustraci církve. Jde o dvanáctou kapitolu prvního listu Korintským. Jednotlivé údy těla vyjadřují jak vzájemnou různost, tak i závislost jednoho údu na druhém. Představa „hostujících, dočasných ledvin či nezávislých jater“ je absurdní, směšná. Pavel chce zdůraznit, že místo v Těle Kristově je každému dáno Duchem svatým, není věcí naší volby. Podobně píše i v listu Efezským: „Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstá v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.“ (Ef 4,15–16).
Biblické pojetí církve je tedy „tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími.“ To je dokonce víc než členství. To je aktivní angažovanost, vydání se jeden druhému, život ve prospěch celku. Nezávislost? Ani náznakem není zmíněna.
Křesťanským protikladem starozákonní obřízky je křest. Není pouze potvrzením naší víry, jakýmsi prvotním veřejným vyznáním, ale obsahuje v sobě i myšlenku zapojení do církve. Jak ostatně píše Pavel, „všichni jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo.“ (1K 12,13) Tento aspekt bývá opomíjen, a přeci řada církví spojuje křest se členstvím.
Posledním biblickým argumentem ve prospěch členství, který uvedu, je dopis sedmi sborům v knize Zjevení. Jde o první tři kapitoly Zjevení, Pán Ježíš zde zasílá jakýsi vzkaz tehdejší církvi v Malé Asii. Křesťanství je tu představováno místními sbory, v nichž věřící sdílejí silné i slabé stránky, odměny i napomenutí. Důležité je si povšimnout, že Pán církve své poselství adresuje konkrétním sborům, nikoli anonymním věřícím rozesetým po celé oblasti. Víra v Krista je vyjádřena zapojením se ve sboru. „Co vidíš, napiš do svitku a pošli sedmi sborům.“ Nechci být mimo sbor. Pán komunikuje se sbory, ne s nezávislými jedinci.
Poslední řádky této úvahy věnuji myšlence „papírového členství“. Jak jsem napsal v úvodu, nelze je biblicky doložit, ovšem ani vyvrátit. Nepřímé důkazy však hovoří spíše pro, než proti. Prvním důkazem je židovská kultura: Kdo by neznal „nudné“ pasáže některých knih Starého zákona, obsahující nekonečné výčty jmen. Při čtení Bible je mnozí přeskakují. A právě ty jsou dokladem izraelské pečlivosti při dokladování a archivaci toho, co se dělo. Každý člověk byl jmenovitě zahrnut do rodokmenu či jiného seznamu. Církev je dědičkou hebrejského přístupu. Nepochybuji, že tomu tak, alespoň v prvních letech církve, bylo.
Druhým důkazem jsou Pavlovy seznamy vdov (1Tm 5,9). Vdovy, které měly nárok na podporu, byly zahrnuty ve zvláštním seznamu, každá jmenovitě. Nejde o to, zda byly i jiné seznamy, vyjadřující obecné členství. Mohly být, i nemusely. Jde spíše o to, že se tehdejší církev nebránila jmenovité seznamy v případě potřeby vytvářet, a s nimi i definovat podmínky, za jakých se jedinec na seznam dostal.
Konečně třetí důkaz se týká skutečnosti, že naše jména jsou zapsána v Knize života (L 10,20; Zj 20,12.15). Pokud se Všemohoucí Bůh rozhodl zapsat jména svých věrných do knih, jistě není prohřeškem, činí-li tak církev.
Martin Moldan, biskup
