To je nakonec největší nebezpečí zla: Naše představa, že my jsme ti hodní, že nejsme ti zlí. Jenže, co když je to tak, že pravý stav našeho srdce vlastně už ani nevnímáme? Co když je to přesně, jak to říká Ježíš v téhle pasáži, že ničeho si nevšimli až do potopy? Ukolébaní vlastní „dobrotou“ a sobectvím. Slepí vlastním hříchem a výmluvami. Tohle je svět, ve kterém se ocitá Noe. Celý příběh začíná poněkud zvláštním a ne úplně snadno pochopitelným příběhem o padlých andělech a obrech, ale pak následuje něco, co můžeme považovat za nejsmutnější pasáž Bible jako celku: „Hospodin viděl, jak se na zemi množí lidské zlo a že všechny myšlenky, jež spřádají v srdcích, jsou den co den jen zlé. Hospodin litoval, že vůbec učinil člověka, a trápil se v srdci. Tehdy si řekl: „Člověka, jehož jsem stvořil, smetu z povrchu země a s ním i dobytek, drobnou havěť a nebeské ptactvo! Je mi líto, že jsem je učinil.“ (Gn 6,5–7)
Bohu, který člověka stvořil ke svému obrazu, který mu vdechl život a dal právo nad zemí panovat, je líto, že člověka stvořil! To není snadný a „hezký“ příběh. Je to příběh o hříchu, zlu, trestu, soudu a smrti! V církvi bývá Noemův příběh vyprávěn skoro romanticky, hodně barevnými barvami, je tam lodička s hezkými zvířátky. Noe – hodný vousatý strýček. Příběh byl ale ve skutečnosti mnohem temnější, než si umíme představit. Byl tak temný, že Bohu bylo líto jeho vlastního stvořitelského činu a rozhodl se začít znovu. Úplný restart!
Je Noemův příběh pravdivý? Byla vůbec potopa? Možná budete překvapeni, že existuje více než 250–270 různých příběhů o potopě. Nejvíce jich je v Asii a Americe. Většina příběhů má společné rysy: Svět byl Bohem nebo bohy zničen vodou, několik málo lidí se zachránilo díky varování předem na lodi, kde se zachránila také zvířata, a ta ztroskotala na hoře. Stejný příběh – tolik civilizací. Nabízejí se alternativy, buď byla jedna obří potopa, nebo série velkých potop, které pro tehdejšího člověka musely působit celosvětově, protože postihly celý jeho tehdejší svět. Existují různé teorie, kde se tato potopa odehrála, například v dnešním Černém moři jako kolébce lidstva. Osobně věřím, že historický Noe žil a přežil potopu. Věřím také, že všechny ty záznamy o potopě v různých kulturách odkazují na katastrofu, která zničila starý a hříšný svět. Neumíme si představit, jak moc se hřích rozmohl, protože už ani samotné slovo hřích si neumíme představit. Když čteme různé příběhy o potopě, všímáme si, že vždy to byla lidská zkaženost a celková temnota a zlo, co bylo příčinou soudu nad světem a zničením země. V tom Noemův příběh není výjimkou.
Noemův příběh je ovšem celosvětově nejznámější a nejúspěšnější, a myslím, že to má nějaký důvod. V jeho příběhu totiž není nejdůležitější část zničení světa a trest za zkaženost a temnotu. Nejdůležitější součástí příběhu je jeho konec, kterým je poněkud překvapivě duha. Duha fascinuje, je tajemná, je nekonečná, je nepředvídatelná. Ale hlavně duha v tomto příběhu slouží jako zaslíbení. Duha je symbolem Božího slibu záchrany, milosti a lásky. Duha je symbolem odpuštění. A přesně to je faktor, který žádný jiný příběh o potopě nemá. Hned po nejsmutnější pasáži je totiž napsáno: „Noe však u Hospodina nalezl milost.“ (Gn 6,8) Noe našel milost, a pak po potopě čteme: „Tehdy Bůh řekl: ‚Toto je znamení smlouvy, kterou uzavírám s vámi i s každou živou bytostí, jež je s vámi, pro všechna příští pokolení: Na oblak pokládám duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí. Když bude na oblaku duha, pohlédnu na ni, abych si připomněl věčnou smlouvu mezi Bohem a každou živou bytostí na zemi.‘“ (Gn 9,12–13.16)
Duha je symbol naděje a smlouvy, a to přesto, že se srdce člověka potopou nezměnilo a násilí světu stále vládne. Ale díky smlouvě se Bůh zavázal poutem k člověku. Díky smlouvě se Bůh rozhodl jednou provždy skoncovat s hříchem, zlem a smrtí. Díky smlouvě přišel na zem sám osobně, aby na svém těle odsoudil zlo a nabídl nám milost stejně, jako ji dostal Noe. Díky Noemu tak dnes můžeme slavit Velikonoce!
Noemova spravedlnost spočívala v jeho poslušnosti, ne v jeho dobrotě, přesně jak o tom píše autor Židům 11,7 „Vírou Noe, varován o tom, co ještě nebylo vidět, v Boží bázni postavil archu, v níž se zachránila jeho rodina. Tak zahanbil svět a stal se dědicem spravedlnosti, která je z víry.“ Noeho si Bůh nevybral proto, že je dobrý, ale proto, že věděl, že postaví archu. Vybral si ho proto, že měl Boží bázeň a poslechl Boha. Stal se kazatelem spravedlnosti, ne milosti. Ale nakonec je tu duha a milost. Je tu druhá šance. Tady se vracíme ke Kristu a Velikonocům. Nezáleží na tom, jak moc temný tvůj svět dnes je, Ježíš tě zve do své archy záchrany. Pavel později píše, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Ježíš nečekal, až se staneme dobrými a hodnými záchrany. Ne, zve tě k následování a k povolání tento svět proměnit v naději jeho slávy. A to je výzva pro nás, co s druhou šancí a s Boží milostí na tomto světě uděláme. To je poselství milosti. To je poselství naděje. To je poselství Velikonoc.
Lukáš Targosz
AC Element Hradec Králové
