Může se tedy zdát, že praktický užitek státních svátků spočívá jen v tom, že nám dávají volno k tomu dělat si, co sami uznáme za vhodné. Proto, když se čeští zákonodárci rozhodli zařadit mezi dny pracovního klidu i Velký pátek, dali nám téma k přemýšlení. Co s tímto svátkem uděláme a k čemu je vlastně dobrý?
Boj za prosazení Velkého pátku za den pracovního klidu byl veden pod praporem s dozajista ušlechtilým nápisem: „Více času pro rodinu!“ Zaslechl jsem také něco o tom, jak tento svátek mají v celé řadě jiných evropských států. Odpůrci se naopak mohli šikovat pod prapory hlásajícími něco o ztracených procentních bodech hrubého domácího produktu, který den bez práce způsobí, nebo se mohli zaštiťovat tím, že by naše sekularizovaná společnost neměla propagovat jedno vybrané náboženství skrze zestátnění jednoho z jeho svátků. Debata to tedy byla zapálená a argumentů by se na obou stranách barikády našlo docela dost.
Přiznám se však, že celá debata okolo Velkého pátku mě zanechala podobně nervózním, jako debata ohledně toho, jestli je Evropa vystavěna na křesťanské tradici. Mnohokrát ve svém životě, obzvláště v dětství, jsem zakoušel od svých spolužáků a vrstevníků, jak je víra moje a víra mojí rodiny pro ně směšná. Asi by bylo v pořádku, kdybych jednou poznamenal, že jsem křesťan, a po zbytek života to na sobě nedal nijak znát. Jenomže vždy, když mě víra v Ježíše vedla k tomu, že jsem něco nedělal, co jiní dělali, nebo naopak dělal něco, co jiní nechápali, jsem si uvědomoval, že v českém veřejném prostoru není aktivní křesťanská víra moc vítána. Tenkrát bych asi všem okolo rád ukázal na to, jaký mnohý pozitivní přínos měla skutečná křesťanská víra pro vývoj evropské civilizace. V tomto kontextu si také vzpomínám na učitele dějepisu na kutnohorském gymnáziu, který se v rozpravě na téma křesťanského dědictví Evropy snažil vysvětlit, jak za evropské kořeny považuje především antické Řecko a antický Řím, nikoliv křesťanství.
Když však vidím, jakým způsobem se dnes o vztahu křesťanství a Evropy mluví, cítím se poněkud zrazen. Kolikrát jsem za poslední dobu slyšel z těch nejnepravděpodobnějších úst o tom, že evropská tradice je křesťanská? Nejednou. Ale proč je najednou naše křesťanská tradice takto vítaná? Zdá se, že to má mnoho co do činění se stěhováním národů, které se v poslední době dalo do pohybu. Teď, když by se v Evropě rádi usadili mnozí stoupenci jiného náboženství, křesťanská tradice rázem přijde vhod. Antické Řecko a Řím najednou nemají dnes moc co říct, a tak se křesťanství, jež bylo ještě včera většinovou společností odsouváno do zapomenutí, začíná prosazovat, avšak v naprosto vyprázdněné a bezzubé podobě. Tady zavedeme svátek, tamhle uznáme, jak pozitivní vliv mělo křesťanství na vývoj vědy a vzdělanosti. Ale do škol ho už znovu nepustíme.
Nemám pocit, že by naše země s Velkým pátkem byla byť jen o píď křesťanštější. To, že bude volno, většinu země nepovede k tomu, že vzdá chválu našemu Spasiteli, který za nás v onen den položil svůj život. Země se znovu nezachvěje v životech lidí, aby si připomněli den, kdy Bůh zemřel za jejich hříchy. Přesto jsem za to volno rád. A vůbec mi nevadí o tom svátečním dni přemýšlet ve smyslu sloganu: „Více času pro rodinu.“ I když ještě dnes bez dětí, těším se na ten volný den, kdy budu moct svým potomkům znovu říct vše o Velkém pátku a proč je ten den tak jedinečný v celé historii světa. A třeba to může být někde na rodinném výletě, když už k tomu stát dává to volno a děti budou mít prázdniny. Nebo mohu využít více času pro rodinu tím, že společně s bratry a sestrami budu chválit Boha na velkopáteční bohoslužbě. A pokud jde o zbytek národa, tak tomu můžeme zas a znova říkat, proč je pro nás den víc než pouhou obskurní vzpomínkou na minulost. Protože Bůh Ježíš Kristus v ten den proměnil dějiny způsobem, který má sílu měnit životy i dnes, ať už se pod to pan prezident podepíše či ne.
Martin Fridrich
AC Hustopeče