Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Ježíš či Pavel aneb Kdo je vzorem pro naši misii?

Napsal(a)   čtvrtek, 12. květen 2016 13.53

Upravený příspěvek pro pastorální konferenci Apoštolské církve na téma Díky Bohu, že je pondělí aneb Angažovanost církve ve společnosti

Před nějakým časem jsem se na stránkách tohoto časopisu zabýval zajímavou statistikou, jejíž výsledky se objevují ve sdělovacích prostředcích s železnou pravidelností.[1] Jejím cílem je důvěryhodnost vybraných institucí veřejného života v očích občanů naší země a organizuje ji Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR. Osobně mne výsledky toho průzkumu zaujaly z několika důvodů. Zmíněné šetření totiž zahrnuje i církev a probíhá poměrně pravidelně již několik let. Kdo si dá práci porovnat výsledky za jednotlivá období, může vysledovat poměrně zajímavé trendy. Konečně mne samozřejmě zaujaly samotné výsledky, které šetření (dlouhodobě) přináší.

 

Pro informované čtenáře asi nebude překvapením, že církev se na žebříčku důvěryhodnosti veřejných institucí v současné době pohybuje téměř na samém konci. Podle posledního šetření z října 2015 důvěřuje církvi jako celku (bez rozlišení jednotlivých denominací 23 % respondentů; naopak, nedůvěra dosahuje poměrně vysokého čísla 64 % (zbytek spadá do kategorie „nevím“). Naopak, nejvyšší místa žebříčku důvěryhodnosti zaujímají armáda (62 % důvěry, 29 % nedůvěry), policie (61 % důvěry versus 30 % nedůvěry) a soudy (51 % versus 45 %).[2]

Výše zmíněná čísla jsou ještě zajímavější, pokud si všimneme dlouhodobých trendů. Církev se krátce po sametové revoluci těšila 41% důvěře obyvatel (1991). Ke konci devadesátých let už to bylo pouhých 34 % a později už jen těžko překonávala hranici třiceti procent. Naopak armádě, která je dnes na čele žebříčku, důvěřovalo v polovině devadesátých let pouze necelých 30 % lidí. Trend však byl dlouhodobě vzrůstající a vyvrcholil v roce 2014, kdy armádě důvěřovalo 70 % občanů této země. Podobný trend můžeme zaznamenat i u policie.[3]

Dalším zajímavým momentem, který stojí za povšimnutí, je povaha organizací, které se v průzkumu umístily na prvních místech. Povětšinou jde o organizace, které nějakým způsobem pomáhají veřejnosti nebo chrání majetek a životy lidí – kromě výše zmíněných, armády a policie, jde na dalších místech také o hasiče, zdravotníky, odbory apod. Zdá se tedy, že lidé mají tendenci důvěřovat těm organizacím, které nějakým způsobem působí ve prospěch společnosti a přispívají ke kvalitě (a ochraně) lidského života.

Když se vrátíme ke zmíněným dlouhodobým trendům, zjistíme, že armádě a policii, které se vcelku pochopitelně těšily po čtyřiceti letech komunistického režimu nízké důvěře, se za dvacet let podařilo naši společnost přesvědčit, že pracují v její prospěch, a poskočit na žebříčku důvěryhodnosti o čtyřicet procent. Naopak církev svou relativně dobrou pozici ze začátku devadesátých let ztratila a trend posledních dvaceti let je spíše stagnující. Může to mít souvislost s tím, že se církvi ani po dvaceti letech nepodařilo veřejnost přesvědčit, že pracuje v její prospěch, v zájmu lidí?[4]

Odpověď na tuto otázku není samozřejmě jednoduchá a vyžadovala by mnohem komplexnější rozbor nejen zmíněných dat, ale i dalších faktorů a trendů. Přesto si myslím, že výsledky týkající se důvěryhodnosti církve (či církví) alespoň částečně odrážejí určitou dichotomii, která se dlouhodobě projevuje v otázce společenské angažovanosti církve. Pavel Černý mluví o této dichotomii ve svém článku „Holistická misie Johna R. W. Stotta“,[5] kde říká, že „od druhé poloviny dvacátého století není mnoho kontroverznějších otázek a dělících bariér v oblasti pojetí misie, než je tomu v oblasti vztahu evangelizace a sociální služby“ a zaobírá se otázkou, zda „misijní poslání církve v rodícím se globálním světě znamená předně evangelizaci, nebo sociální angažovanost?“ Jinými slovy jde o to, nakolik má být hlásání evangelia propojené s praktickou pomocí bližním. V dějinách moderní misie totiž vidíme dva trendy – v jednom případě má kázání evangelia tendenci vytlačit praktickou pomoc bližnímu, v druhém případě má zase praktická pomoc bližnímu tendenci potlačit kázání evangelia.

V rámci protestantismu se v této souvislosti hovoří o tzv. horizontalismu, jenž zdůrazňuje, že spása se realizuje v sociálních zápasech společnosti, a vertikalismu, který zužuje spektrum misie přednostně na kázání evangelia a vnímá ji jako Boží spasitelnou akci do života jednotlivců. Radikálním příkladem prvého může být v minulém století hlavně v Latinské Americe populární teologie osvobození spojující myšlenku osvobození od hříchu s bojem chudých a utlačovaných za svobodu. Příkladem druhého může být teologie prioritismu, populární v rámci americké křesťanské misie, která rozlišuje mezi primárním posláním církve, tj. kázáním evangelia, a sekundárními, tzv. podpůrnými službami, které zajištují naplňování potřeb jednotlivců a společnosti. Tento přístup dává v konečném důsledku přednost evangelizaci před sociální činností.

Z jiné perspektivy se na stejnou problematiku dívá David Hesselgrave, když se ptá, kdo by měl být naším modelem pro misii a evangelizaci.[6] Tzv. inkarnační model misie zdůrazňuje, že naše misie je přímým pokračováním misie Kristovy. Slova z Janova evangelia „jako mne poslal Otec, tak já posílám vás“ (J 20,21) chápe tak, že bychom se měli co nejvíce ztotožnit s Kristovým příkladem a slovy Henryho Maxwella z Sheldonova románu In His Steps (V jeho šlépějích) se v každé situaci ptát: WWJD? (What Would Jesus Do aneb Co by udělal Ježíš?). Tento přístup zdůrazňuje pokornou, sebeobětující službu, naplňování lidských potřeb, identifikaci s okolní kulturou, podílení se na běžných, každodenních záležitostech dané společnosti a komunikaci evangelia skrze každodenní jazyk, kterému lidé rozumí. Pavel Černý zdůrazňuje, že právě příklady toho přístupu nalezneme v naší vlastní historii, třeba u českých a moravských bratří na panstvích Zinzendorfa, „kdy z vesniček kolem Ochranova během dvaceti let vyšlo dvě stě padesát misionářů do celého světa. A šli do Ameriky, Asie, Afriky, Grónska nebo do Karibiku. Někteří se dali prodat do otroctví, aby se přiblížili k lidem. Proto se dnes hovoří v misiologii o tzv. inkarnační misii, která nemá žádné mocenské opory, ale po vzoru Božího Syna se vtěluje do kontextu lidí, kterým sloužíme.“

Druhý, tzv. reprezentační model, zdůrazňuje, že Ježíšova misie byla jedinečná, bezprecedentní a neopakovatelná a proto musíme hledat vzor pro naši vlastní evangelizaci a misii jinde. Nabízí jako vzor apoštola Pavla, jehož prioritním úkolem bylo svědčit o Ježíši. I tento přístup, podobně jako inkarnační model, zdůrazňuje pokornou a sebeobětující službu, ale více hovoří o tom, že by misie měla být zaměřená na proklamaci evangelia a zakládání autonomních sborů. Neopomíjí sice důraz na naplňování základních lidských potřeb jako součást evangelizace a misie, ovšem zdůrazňuje, že by se tak mělo dít v kontextu zakládaných křesťanských společenství.

Jistě by se našly ještě další perspektivy, jak vnímat vztah mezi proklamací evangelia a praktickou službou bližnímu. Osobně se však přikláním ke slovům Johna Stotta, která ve svém článku cituje P. Černý, o tom, že autentická misie je komplexní aktivitou zahrnující evangelizaci a sociální akci zároveň. Stott v této souvislosti hovoří o tzv. holistické misii. Podle něj provází sociální aktivita evangelizaci jako životní partner a toto partnerství má nerozlučitelný charakter. Jejich rozdělování není jen politováníhodným omylem, ale přímo sterilní polarizací. Řečeno v kategoriích inkarnačního a reprezentativního modelu, potřebujeme jak proklamovat evangelium a zakládat nové sbory, tak se v sebeobětující službě identifikovat s okolní kulturou, vnímat potřeby, které daná společnost má a v rámci možností je pomáhat naplňovat. Pokud se nám to bude dlouhodobě dařit, je zde naděje, že výsledky statistiky uvedené na začátku tohoto zamyšlení budou pro církev mnohem příznivější než doposud. Je důležité si uvědomit, že ve zmíněné statistice nejde o popularitu církve, ale o její důvěryhodnost. A té by se církev v odpovídající míře těšit měla.

Radek Smetana

zástupce biskupa pro vzdělávání

Zdroje:

SOCIOLOGICKÝ ÚSTAV AV ČR, Centrum pro výzkum veřejného mínění: Důvěra některým institucím veřejného života. (Březen 2014, září 2014, březen 2015, listopad 2015).

SOCIOLOGICKÝ ÚSTAV AV ČR, Centrum pro výzkum veřejného mínění: Názor veřejnosti na roli církví ve společnosti a na navrácení církevního majetku. Říjen 2012.

ČERNÝ, P. Holistická misie Johna R. W. Stotta.

ČERNÝ, P. Hledání podoby misijní církve pro 21. století.

HESSELGRAVE, D. J. Paradigms in Conflict: 10 Key Questions on Christian Missions Today. Grand Rapids, MI: Kregel Academics and Proffesional, 2005. ISBN 978-0-8254-2770-1

HIEBERT, P. G. Incarnational Ministry: Planting Churches in Band, Tribal, Peasant, and Urban Societes. Grand Rapids, MI.: Baker Books, 1995. Kindle Ed.

STOTT, J. Christian Mission in the Modern World. Downers Grove, Il.: InterVarsity Press, 2008. Kindle ed.

___________________________________

[1]Porovnej např. http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/a7374/f3/po150417.pdf

a http://cvvm.soc.cas.cz/politicke-ostatni/duvera-nekterym-institucim-verejneho-zivota-v-rijnu-2015

a http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/a7205/f3/po140328.pdf

[2] http://cvvm.soc.cas.cz/politicke-ostatni/duvera-nekterym-institucim-verejneho-zivota-v-rijnu-2015

[3] Viz http://www.christnet.cz/zpravy/26719/cvvm_cirkve_jsou_zdaleka_nejmene_duveryhodnou_instituci_mirne_si_pohorsily.url (dostupný dne 17. dubna 2016)

[4] V této souvislosti je zajímavé si všimnout, že podle jiného průzkumu stejné organizace si sedmdesát osm procent dotázaných myslí, že úkolem církve je hlavně poskytovat duchovní oporu lidem a vykonávat charitativní činnost. Viz http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/a6901/f3/pi121023b.pdf

[5] http://evangelikalni-teologie.cz/system/blobs/13/original/Holistick%C3%A1%20misie%20Johna%20Stotta_PC.pdf?1327166621

[6]HESSELGRAVE, D. J. Paradigms in Conflict: 10 Key Questions on Christian Missions Today. Grand Rapids, MI: Kregel Academics and Proffesional, 2005. ISBN 978-0-8254-2770-1. Hlavně kapitola Holism and Prioritism, (str. 117 – 140) a Incarnationalism and Representationalism (str. 141 – 166).

Naposledy změněno úterý, 17 květen 2016 07:55
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.