Do dnešní doby usilující o genderovou vyváženost se jedna z nejdůležitějších a nejčtenějších knih historie zdánlivě moc nehodí. Pokud zalistujeme obsahem Bible, zjistíme, že z celkového množství šedesáti šesti knih pouze dvě nesou jména konkrétních žen. Jde o knihy Rút a Ester. Obě patří do Starého zákona a proti nim stojí dvacet osm titulů označených konkrétními mužskými jmény v tom samém starozákonním oddílu Bible (včetně Pláče Jeremjášova a nepočítaje knihy Kazatel a Soudců).

Jedno poměrně známé přísloví říká, že někteří lidé se podobají vínu: čím jsou starší, tím jsou lepší. Podobně na proces stárnutí nahlíží i židovská tradice, která k jednotlivým významným letům života přiřazuje určité schopnosti. Již v pěti letech (!) by měl být člověk připraven na studium Písma. V osmnácti na manželství, ve dvaceti na provoz živobytí, ve třiceti muž dozrává k plné síle, ve čtyřiceti k plnému porozumění věcí a v padesáti letech dorůstá do schopnosti radit druhým (v tomto kontextu by tedy měli pastoři a duchovní poradci začínat svou kariéru až na prahu padesátky :-)). Šedesátka podle hebrejské tradice kvalifikuje člověka vstoupit do úřadu staršího a sedmdesátka by i podle Písma měla vzbuzovat úctu ostatních (Lv 19,32 a Př 16,31). Dlouhověkost pak Bible často přirovnává k sytosti dnů a spojuje ji s kvalitně prožitým životem, jak tomu bylo v případě mnohých významných postav židovské tradice, např. Abrahama (Gn 25,8), Izáka (Gn 35,29), Davida (1Pa 23,1) a Joba (Jb 24,17).

Pozorní čtenáři a příznivci nakladatelství Křesťanský život si možná všimli, že toto nakladatelství začalo v poslední době zavádět tzv. edice. Letos jsme se například mohli nově seznámit s edicí Etické výzvy, v níž vyšly dvě knihy od stejného autora týkající se oblasti homosexuality a genderu (DALLAS J. Hovory o homosexualitě: Jak mluvit o věcech laskavě a srozumitelně a Coming Out v rodině aneb Co dělat, když váš blízký prohlásí: „Jsem gay.“) Podobně se loni objevila edice Revitalizace církve nabízející literaturu vhodnou pro sbory, které chtějí projít nějakou formou obrodného procesu svého praktického či duchovního života. I v této edici vyšly doposud dvě knihy (WILSON S., BATES J. Vykliďte pódium a dejte prostor Bohu a WILSON S. Připravit, pozor, teď aneb Tři rozhovory, které povedou k trvalému růstu vašeho sboru) a připravují se další dvě.

Pár myšlenek k tématu duchovního a teologického vzdělávání v církvi

Vzdělávání ve věcech víry má dlouhou historii jak v židovské, tak v křesťanské tradici. Popsat tuto historii by dalece přesahovalo kapacitu tohoto článku. Je však možné definovat alespoň některé hlavní rysy, které lze v tomto procesu vzdělávání v průběhu času nalézt.

„Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna…“ (Ga 4,4)

Kristovo narození považují mnozí lidé za nejvýznamnější vrchol světových dějin. Však také minimálně naše západní civilizace dělí čas na ten před Kristem (nebo před naším letopočtem) a na ten po Kristu (našeho letopočtu). A byť úvodní slova apoštola Pavla z dopisu Galatským ve svém kontextu nemají za cíl rozebírat to, jak onen Bohem stanovený čas Kristova narození konkrétně vypadal, pojďme se spolu vrátit o těch jednadvacet století zpět a podívat se na to, jak byl svět připraven na příchod svého Mesiáše a jaké faktory ovlivňovaly šíření evangelia v tehdejším světě.

Upravené kázání z Duchovního soustředění na Dlouhých Stráních

Jedním z hlavních teologických důrazů letničního hnutí je, že Bůh i dnes dělá zázraky. A není divu. Když toto hnutí na začátku dvacátého století vznikalo, navazovalo na mnohé další křesťanské tradice, jako například pietismus, puritánství a metodismus, které ve své době reagovaly na velice formalistické pojetí křesťanské víry, ať už v prostředí samotné církve (pietismus a puritánství) nebo ve společnosti (metodismus).

Letniční hnutí je rozmanité, prchavé a nestálé. Harvey Cox

Jak se dozvíte z jiných stránek tohoto čísla našeho časopisu, nedávno proběhla v rámci naší církve pastorální konference, která se zabývala biblickou hermeneutikou. Výraz hermeneutika pochází z řeckého slova herméneuein (= vykládat, překládat, přeložit) a nauka, která nese toto jméno, se obecně zabývá metodami správného chápání a výkladu textů, zejména náboženských, právních a filosofických. V biblické hermeneutice jde o to, jak už sám název napovídá, jak správně vykládat Boží slovo, tedy Bibli.

BROWN, M. Extrémní milost. Albrechtice: Nakladatelství Křesťanský život, 2014. 271 stran.

Michael Brown, mesiánský Žid, který byl důležitou součástí probuzení ve sboru Brownsville v Pensacole v devadesátých letech a nyní vede International Revival and Evangelism School of Ministry, je plodný a ve světě poměrně známý autor. Díky svému židovskému původu dokáže vést rozhovor s touto komunitou ohledně osoby Ježíše Krista (např. v pětidílné sérii Answering Jewish Objections to Jesus), ve svých dílech se však zabývá i jinými teologickými tématy. Extrémní milost představuje jedno z nich a je vlastně prvním dílem, se kterým se čtenář může díky nakladatelství Křesťanský život seznámit v českém jazyce.

Upravený příspěvek pro pastorální konferenci Apoštolské církve na téma Díky Bohu, že je pondělí aneb Angažovanost církve ve společnosti

Před nějakým časem jsem se na stránkách tohoto časopisu zabýval zajímavou statistikou, jejíž výsledky se objevují ve sdělovacích prostředcích s železnou pravidelností.[1] Jejím cílem je důvěryhodnost vybraných institucí veřejného života v očích občanů naší země a organizuje ji Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR. Osobně mne výsledky toho průzkumu zaujaly z několika důvodů. Zmíněné šetření totiž zahrnuje i církev a probíhá poměrně pravidelně již několik let. Kdo si dá práci porovnat výsledky za jednotlivá období, může vysledovat poměrně zajímavé trendy. Konečně mne samozřejmě zaujaly samotné výsledky, které šetření (dlouhodobě) přináší.

Nedávno se ve sdělovacích prostředcích objevila zajímavá statistika o tom, jakým institucím česká veřejnost nejvíce věří. Vyplynulo z ní, že nejvíce lidé věří armádě a policii, nejméně pak církvím. Pro informované čtenáře nebude poslední místo patřící církvím (žel) zase tak překvapivým zjištěním. To, co však překvapuje mě osobně, jsou dlouhodobé trendy, které se v podobných statistikách projevují. Církev se totiž na posledních místech v obdobných průzkumech drží dlouhodobě, a to již od roku 1995. Naopak armáda a policie, které se například v roce 1996 umístily na podobné pozici jako církev, během následujících necelých dvaceti let dokázaly postoupit na žebříčku důvěryhodnosti o více než 30 % (v případě armády)!