Stejná tradice však také v některých příbězích naznačuje, že moudrost a stáří nemusejí jít ruku v ruce. V knize Job například čtvrtý z Jobových přátel, Elíhú, u něhož se zdá, že z nich měl nejvíce rozumu (viz Jb 42,7), dává k dobru své pozorování, že nejsou vždycky moudří ti, kdo mají mnoho let (Jb 32,9). A třeba král Šalamoun, který si moudrost přímo vyžádal od Hospodina (viz 1Kr 3,9–14), se tzv. na stará kolena nechal svést k modlářství (1Kr 11,4).
Ještě příkřeji se ke stáří staví v rámci antické tradice řecký filosof Aristoteles. Ve svém díle Rétorika, Poetika zpochybňuje, že by platila úměra „čím starší, tím lepší“. O starších lidech mluví jako o škarohlídech, kteří žijí více vzpomínkami než nadějí, bývají malodušní, podezíraví, lakomí a nešlechetní. Netouží již po ničem velikém a vynikajícím, nic netvrdí s jistotou a všeho se chápou s příliš slabým zápalem. Stále jen mluví o tom, co bylo, protože se zhlédli ve vzpomínání a postrádají naději do budoucna.[1]
Zdá se, že Aristoteles své hodnocení stáří formuluje příliš jednostranně. Opomíjí jeho pozitivní stránky a zapomíná na dobré příklady těch, kdo důstojně dospěli do zralého věku. Ovšem stejně tak nelze popřít, že někteří lidé v menší či větší míře jeho popisu stáří odpovídají.
Stáří jako volba
Co tedy utváří podobu našeho stáří? Jaké faktory vedou k tomu, aby se mohlo podobat kvalitnímu vyzrálému vínu, a to jak ve fyzickém, tak duchovním smyslu?
Takových faktorů existuje nepochybně mnoho. Tento text však chce zdůraznit jeden z nich, který považuje v rámci „úspěšného“ stárnutí za důležitý. Souvisí s tím, že lidský život nelze vnímat pouze jako kvantitativní veličinu. Sestává také z různých kvalitativně specifických období a situací, které nelze jen tak přejít, nýbrž se k nim musí nějakým aktivním způsobem přistoupit.
V odborné literatuře se jim říká mezní či stěžejní životní situace[2]. Lze k nim zařadit například už okamžik narození, moment prvního vstupu do školky či školy, vstup do společného partnerského života, ale také i zkušenost s život ohrožující nemocí, se smrtí blízké osoby či ztroskotání důležitého vztahu. Každá taková situace nás staví před otázku či uvědomění si, co to znamená být člověkem, a nutí nás k nějaké interpretaci toho, co prožíváme. Obvykle nás také vede k nějakému rozhodnutí, jehož součástí může být výzva k překročení osobní komfortní zóny a k odvaze vstoupit do něčeho nového.
Má se za to, že právě schopnost dobře zvládat tyto stěžejní životní situace tvoří základ pro onen typ duševního a duchovního zrání, který vede k úspěšnému stáří. Neznamená to, že musíme zvládnout všechny své životní situace na výbornou – vždyť již výše zmiňované příklady Abrahama, Izáka, Davida a Joba nám ukazují, že i tito hrdinové víry v určitých životních okamžicích selhali. Jde však o to, abychom převážnou většinou z nich prošli se ctí. Tak si budujeme dobrý základ pro to, abychom se ve stáří nezařadili do Aristotelova seznamu neřestí spojených se stářím, ale naopak naplnili pozitivní očekávání židovské, resp. biblické tradice.
(Ne)zvládnutá výzva
Příkladem dobře zvládnutých stěžejních životních situací se nám může stát příběh starozákonního Káleba. Ten patřil mezi dvanáct zvědů, kteří se vydali prozkoumat zaslíbenou zemi (Nu 13). Zároveň to byl on, kdo spolu s Jozuem po návratu z této země přesvědčoval nejen zbylých deset zvědů, ale dokonce i celý tábor Izraelců, aby se do ní nebáli vstoupit a zabrali ji.
Většina biblicky poučených čtenářů ví, jak to dopadlo. I přes veškerou snahu těchto dvou mužů, o nichž Bible praví, že byli jiného ducha (Nu 14,24.30), se jim to nepodařilo. Izrael se svým rozhodnutím odsoudil ke čtyřicetiletému putování pouští a ve své stěžejní životní situaci – kromě těch dvou hrdinů – neobstál.
Jozue a Káleb tento klíčový moment na osobní rovině zvládli. Obstáli. Prokázali jiného ducha. Odvážného. Alternativní chasidský komentář říká, že spíše pracovitého, neboť deseti zvědům se prý do zaslíbené země nechtělo nikoliv kvůli strachu, ale kvůli lenosti. Tvrdili lidu, že na poušti jim nic nechybí. Nemusejí pracovat, orat ani sít a Bůh je zabezpečuje. V zaslíbené zemi by se však museli zdržovat prací.[3]
Ať už tak či onak, očekávali bychom, že před oběma hrdiny bude stát jiný životní úděl než před všemi ostatními Izraelci. V bezprostřední perspektivě to však neplatilo. Oba museli zůstat se svým národem na poušti a nést stejný úděl. Každé ráno se probouzet a každý večer uléhat s tím, že stále chodí bez cíle dokola. Žít ve vědomí, že nejen oni dva, ale dokonce i jejich rodiny a děti žijí a vyrůstají na místě, kde podle Božího plánu neměly být. A v případě Káleba dokonce i ve vědomí, že nese osud národa, který není jeho vlastní – vždyť on sám patřil k příslušníkům kenazejské čeledi blízké Edómcům. Jak lehce se mohlo v této souvislosti vkrást do jeho srdce pokušení neposlušný izraelský národ opustit! Proč by měl pykat za jeho chyby?
Káleb však prokázal nejen statečnost v případě svého svědectví o zaslíbené zemi, ale i věrnost chybujícímu národu, k němuž původně nepatřil. Možná si málokdo z čtenářů jeho příběhu uvědomuje, že později musel prokázat také pokoru v okamžiku, kdy si Mojžíš vybíral svého nástupce.
Nebyli to snad společně Jozue a Káleb, kdo Izraelce motivoval vejít do Kanaánu? Neprokázali pevnost a statečnost oba dva? Přesto si Mojžíš vybral za svého nástupce Jozua. Mohl to Káleb brát jako křivdu? Mohl se snad domnívat, že při této volbě sehrál důležitost právě ten fakt, že Jozue patřil mezi Izraelce a Káleb nikoliv?
Biblický příběh nic z toho nenaznačuje. To ovšem jen svědčí o Kálebově velikosti. Pravděpodobně mu totiž podobné myšlenky na mysl ani nepřišly. A to ukazuje na jeho velkorysý charakter, jejž tato stěžejní životní situace případně jen prověřila.
Naplněná naděje
Zmínili jsme, že v krátkodobé perspektivě se zdánlivě odvaha Jozua a Káleba nevyplatila. Museli nést stejný úděl jako Izrael. V té dlouhodobé perspektivě však ano. Jozue dostal po čtyřiceti letech chození na poušti příležitost uvést lid do zaslíbené země. Káleb šel s ním a požádal jej, aby směl dobýt území, které před pětačtyřiceti lety spatřil, ale pro nevěru Izraelců o ně nemohl bojovat. V osmdesáti pěti letech prohlásil, že „dnes jsem právě tak silný jako tenkrát, když mě Mojžíš vyslal. Moje síla je dnes stejná, jako byla tehdy, abych bojoval... Nuže, dej mi to pohoří, o němž mluvil onoho dne Hospodin!“ (Joz 14,11–12)
Jozue souhlasil, požehnal mu a území mu přidělil. A Káleb odtamtud vyhnal tři obrovské Anákovce, s nimiž se poprvé potkal při výzvědách před téměř půl stoletím (srov. Nu 13,22 a Joz 15,14). A pak že prý „starší lidé už netouží po ničem velkém“! Je vidět, že Aristoteles neznal ani biblické dějiny, ani Kálebův příběh!
Radek Smetana
zástupce biskupa AC pro vzdělávání
a starší sboru AC v Kolíně
[1] ARISTOTELES. Rétorika. Poetika. Praha: Nakladatelství Petr Rezek, 1999. Str. 142n.
[2] Viz MUCHOVÁ L. Úvod do náboženské pedagogiky. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1994. Str. 25n.[3]
[3] DIVECKÝ, J. Příběh Tóry: patnáct biblických zamyšlení. Praha: P3K, 2005. Str. 118.
