Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Boží time management v praxi

Napsal(a)   pátek, 14. prosinec 2018 13.45

Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna…“ (Ga 4,4)

Kristovo narození považují mnozí lidé za nejvýznamnější vrchol světových dějin. Však také minimálně naše západní civilizace dělí čas na ten před Kristem (nebo před naším letopočtem) a na ten po Kristu (našeho letopočtu). A byť úvodní slova apoštola Pavla z dopisu Galatským ve svém kontextu nemají za cíl rozebírat to, jak onen Bohem stanovený čas Kristova narození konkrétně vypadal, pojďme se spolu vrátit o těch jednadvacet století zpět a podívat se na to, jak byl svět připraven na příchod svého Mesiáše a jaké faktory ovlivňovaly šíření evangelia v tehdejším světě.

Relativní klid v jedné velké říši

Celá oblast Středomoří spolu s Palestinou, kde se narodil Ježíš, severní částí Afriky a značnou částí Evropy byla součástí Římské říše. Když vládu v tomto státním útvaru přebíral v roce 27 před Kristem Gaius Julius Caesar Octavianus Augustus, země byla vyčerpaná neustálými konflikty a válkami a lidé toužili po míru. Nový vládce toto volání po míru a bezpečí do značné míry vyslyšel. Nastolil spíše defenzivní zahraniční politiku (ačkoliv ve skutečnosti žádný jiný císař nepřipojil k říši tak rozsáhlá území jako on), demobilizoval větší část armády a vytvořil pravidelnou profesionální armádu. Svými reformami, včetně daňové, jež měla podpořit nově zavedené pořádky, zahájil dlouhou etapu míru a prosperity dodnes známou jako tzv. Pax Romana (římský mír). Když se historik Velleius Paterculus později ohlédl ve svých Římských dějinách za Augustovou více než čtyřicetiletou vládou, neváhal napsat, že pole byla opět obdělávána, bohové uctíváni, lidé se těšili klidu a míru a byli si jisti držbou svého majetku. Tento obraz je pravděpodobně příliš idylický, něco však přeci jen o poměrech v říši vypovídá. Souvisí i s tím, že Augustus do značné míry obnovil právní jistotu a poměrně účinně bránil praxi drancování provincií bývalými úředníky.

Relativní pohoda a svoboda pro cestování

Velká rozlehlost říše rozkládající se na třech kontinentech (Evropa, Afrika a Asie) spolu se zmíněným poměrným klidem a mírem přispěly k tomu, že se obyvatelstvo mohlo do značné míry volně pohybovat na relativně velkém území. Mohli bychom říct, že tehdejší stav v tomto směru vzdáleně připomínal situaci v dnešní Evropské unii, kde také překračujeme území jednotlivých států bez nutnosti hraničních kontrol. Cesty se staly poměrně bezpečným, a hlavně kvalitním nástrojem propojení říše – vždyť až do nedávné doby platily za nejlepší silnice světa! Byl to právě výše zmíněný Octavianus Augustus, kdo je dal rozšířit a zmodernizovat. Tehdejší síť silnic vedoucí z Říma do všech stran zabezpečovala pohyb obchodních karavan, vojsk, císařských kurýrů s poštou i poslů soukromých společností (například Via Appia spojující Řím s jihem Itálie nebo Via Flaminia vedoucí z hlavního města říše na sever). Lidé se na nich pohybovali buď pěšky (v případě chudých vrstev obyvatelstva), na oslech, koních či mulách nebo (v případě těch nejbohatších) v kočárech. Spolu s institutem římského občanství, na něž se Pavel v knize Skutků několikrát odvolával (např. Sk 16,37; 22,27–29; 23,27) a které bylo postupně udělováno i těm, kdo se nenarodili jako Římané, a spolu s faktem, že nejméně polovina říše mluvila stejným jazykem (řecky, případně latinsky, přičemž řečtina představovala nejběžnější obchodní a vzdělávací jazyk impéria), se cestování stalo poměrně pohodlnou záležitostí. Není divu, že tuto možnost bohatě využívali první apoštolové a zvěstovatelé evangelia k tomu, aby zprávu o Ježíši Kristu rozšířili po celé tehdejší říši.

Relativní náboženská tolerance

Čtenáře alespoň trochu znalého církevních dějin v souvislosti s četnými pronásledováními církve v prvních staletích její existence možná překvapí, že v rámci Římské říše vládla poměrně značná náboženská tolerance. Římané se poučili z minulosti, kdy některé velké říše nutily obyvatele dobytých území změnit svoje náboženství (viz například příběh Daniela alias Beltšasara a jeho tří přátel ve stejnojmenné biblické knize), a vedli v tomto směru jinou náboženskou politiku. Byli schopni a ochotni tolerovat různé náboženské a filosofické směry do té míry, dokud se neprotivily státu a jeho zájmům. Rozumný a obezřetný člověk mohl se svými názory v říši nejen přežít, ale i prospívat a rozšiřovat náboženské či filosofické myšlenky, jež považoval za důležité. Jak pravil jeden autor, všechny druhy bohoslužeb považoval lid za stejně oprávněné, filosofové za stejně klamné a úřady za stejně užitečné. Zbožný polyteista věřil, že jsou pravdivá různá náboženství světa, třebaže byl upřímně oddaný svému kultu. Říman, který modlitbami tišil zlobu Tibery, se přece nemohl posmívat Egypťanovi přinášejícímu oběti dobrotivému géniu Nilu. Tak tehdejší situace do jisté míry připomínala život v dnešní pluralitní společnosti.

Židé se v říši těšili jedinečnému postavení, mimo jiné z toho důvodu, že Římané si vážili starých náboženství a judaismus mezi ně počítali. Bylo jim povoleno, aby na místo uctívání císaře (které se ovšem prosazovalo velmi pozvolně a až Domicián začal nutit poddané, aby jej ctili jako boha) prokazovali svou úctu ke státu tím, že v chrámu přinášeli svému Bohu oběti v císařově jménu. Byť vztah Římanů k Židům lze charakterizovat jako problematický, judaismus požíval jejich vážnosti minimálně díky své dlouhé a pevné tradici, svým vysokým morálním nárokům a své dobročinnosti. V mnoha městech říše vznikly silné židovské komunity. Počet těch, kdo žili v diaspoře, vysoce převyšoval ty, kdo patřili ke komunitě usídlené v Palestině (poměrem zhruba čtyři a půl miliónu ku jednomu miliónu). Jen v Egyptě žil zhruba jeden milión Židů. Filón Alexandrijský k tomu uvádí, že neexistuje jedno jediné řecké či barbarské město, jeden jediný národ, kam by se zvyk zachování šabatu ještě nerozšířil...

Relativní připravenost na příchod Mesiáše

Mohli bychom dále pokračovat v popisu toho, jak vypadala ona plnost času, o níž hovořil Pavel v listu Galatským, a diskutovat, jak byl tehdejší svět připraven na příchod Mesiáše. Z výše uvedených řádků vyplývá, že Ježíš přišel do světa, který z určité perspektivy dával velký prostor příchodu Mesiáše. Vládla v něm (na tehdejší poměry) docela velká stabilita, prosperita a náboženská svoboda. Volný pohyb obyvatelstva umožňoval poměrně rychlé šíření náboženských a filosofických myšlenek, tudíž zpráva o Mesiáši měla potenciál roznést se bez problémů do celého tehdejšího světa. Po celé říši byly rozesety silné a často prosperující komunity Židů, které tomu mohly napomoci. Ty diasporní bývaly bohaté, velkorysé, vzdělané a přizpůsobivé okolní kultuře. V těch palestinských zase panovalo poměrně velké očekávání příchodu Mesiáše (jak nám dosvědčuje i Písmo na postavách Simeona a Anny – Lk 2,25-38). Obě tedy mohly přijmout Mesiáše s otevřenou náručí a informovat o něm celou říši.

Přesto, když Mesiáš skutečně přišel, jeho vlastní lid jej nepřijal (J 1,11). Zpráva o Ježíši se sice šířila, ale často za cenu bolestí a pronásledování. Přes veškerou náboženskou svobodu zažily první generace následovníků Krista pronásledování, mnohdy kruté. Prosperita a pokoj se pro ty, kdo Ježíše vyznávali, často dramaticky proměnily na chudobu a útlak. Autor listu Židům nám o tom zanechává svědectví, když popisuje dramatické okamžiky obrácení této komunity slovy: „Sotva jste byli osvíceni, už jste museli podstoupit mnohý zápas s utrpením; někteří tím, že byli před očima všech uráženi a utiskováni, jiní tím, že stáli při postižených. Vždyť jste trpěli spolu s uvězněnými a s radostí jste snesli i to, že jste byli připraveni o majetek…“ (Žd 10,32–34a).

Že by nakonec Boží time management v praxi selhal? Že by přes veškeré zdání svět na příchod Mesiáše nebyl připraven? A pokud ano, že by se Bohu věci vymkly z rukou a On svou misi zpackal? Anebo to vše šlo podle jeho plánu a jím stanovený čas ve skutečnosti vypadá jinak, než my lidé často očekáváme? Co když jeho time management má své vlastní, božské zákonitosti?

Radek Smetana

zástupce biskupa Apoštolské církve pro vzdělávání

_________________

Připraveno na základě následující literatury:

SMEETON, D. D. Dějiny církve od letnic k reformaci. Springfield, MI.: Global University, 2002. ISBN 1-56390-111-0.

JOHNSON, P. Dějiny křesťanství. Brno: CDK, 1999. ISBN 80-85959-41-0.

TENNEY, M. C. O Novém zákoně. Informace o vydavateli neuvedeny.

BIBLE, ekumenický překlad. Praha: Česká biblická společnost, 1993. 3. vydání. ISBN 80-900881-8-X.

Naposledy změněno pátek, 14 prosinec 2018 13:48
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.