Jedno ze základních východisek hermeneutiky říká, že každý čtenář Písma je vždy zároveň jeho vykladačem. Pozitivní část tohoto výroku spočívá v tom, že zdůrazňuje obecnou schopnost čtenáře rozumět biblickému textu. V rámci dějinného vývoje nebyl, žel, tento předpoklad vždy v církvi přijímán. Dlouhá staletí určitá část církve zastávala názor, že Bibli může číst a vykládat jen poučený profesionál (duchovní či teolog) a že jiným lidem tento posvátný text do rukou nepatří. Proto se také dlouho obhajovala latina jako základní jazyk, v němž je možné a správné Bibli číst, byť mu ve středověku již mnozí běžní lidé nerozuměli. Překlady biblického textu do jednotlivých národních jazyků nebyly podporovány a úsilí o to, aby tomu tak mohlo být, představovalo jeden ze základních reformačních zápasů církve.
Na druhou stranu ve výroku, že každý čtenář Písma je vždy zároveň jeho vykladačem, tkví i určité nebezpečí. Naznačuje totiž, že všichni, kdo čtou biblický text, do něj vnášejí i určitou dávku svého vlastního předporozumění. Jak říká Gordon Fee, „vnášíme do textu všechno, čím jsme, všechny své prožitky, kulturu a předběžné pochopení slov a myšlenek.“[1] Proto si například spojujeme výraz kříž s představou staletí zaběhlou v křesťanském umění a symbolice spíše než s tvarem skutečného Ježíšova kříže, který byl pravděpodobně ve tvaru písmene „T“.[2] Tento (pro náš duchovní život relativně nepodstatný) příklad nám ilustruje, jak nás naše předporozumění (často nevědomky) může vést ke špatnému pochopení textu a následně k jeho nesprávnému výkladu. Nezřídka se pak stává, že různí lidé vyvozují ze stejného oddílu Písma odlišné, mnohdy dokonce protichůdné, závěry.
Proto je dobré, aby si čtenář tuto zatíženost vlastními představami a východisky uvědomoval a snažil se ji v co největší míře redukovat. Biblická hermeneutika jako nauka o správném výkladu Písma a biblická exegeze jako nástroj k pochopení původního významu textu mu v tom mohou být neocenitelnými pomocníky, a to jak při čtení Písma v rámci osobního budování, tak (a to dokonce o to víc!) při přípravě veřejného výkladu biblického textu. Jedním dechem je však také třeba dodat, že i když se obeznámíme se základními pravidly obou těchto teologických disciplín a budeme je pečlivě uplatňovat, nikdy pravděpodobně nedocílíme toho, abychom všemu v Písmu rozuměli dokonale a shodli se na stejném výkladu všech biblických pasáží.
Jistá rozmanitost při výkladu Písma totiž do církve obecně patří. A můžeme říct, že do té naší, letniční, obzvlášť. Letniční hnutí totiž na počátku dvacátého století nevznikalo z nuly a nerozvíjelo se v teologickém vakuu. Jeho kořeny sahají hluboko až k reformační tradici a jsou mimo jiné dále obohaceny pietismem, puritánstvím, metodismem, americkým probuzenectvím či hnutím svatosti. Mnoho z těch, kdo vykládali Bibli a utvářeli teologické důrazy v prvních letničních skupinách, byli lidé vyučení v různých křesťanských tradicích, kteří vyšli ze svých stávajících církví a připojili se k vznikajícímu dynamicky rostoucímu hnutí. Přinesli s sebou nejen své denominační dědictví a teologii, ale i svůj konkrétní přístup k výkladu Písma a přispěli tak (mnohdy nechtěně) k určité hermeneutické inkonsistenci, jež doprovázela letniční církev poměrně dlouhou dobu.
Běžněji se však setkáváme s tím, že mnozí vedoucí tehdejších mladých společenství byli v Bibli a teologii vzděláni jen velmi povrchně. Jeden z otců letničního hnutí Charles Fox Parham sice působil jako ředitel biblické školy Bethel v kansaské Topece, sám se však považoval za poměrně nevzdělaného člověka. Tvrdil o sobě, že jej v raném životě ovlivnila četba jen několika málo knih a že neměl žádné předběžné porozumění teologických myšlenek, vyznání a doktrín. Naopak, silně jej ovlivnila osobní zkušenost, kdy byl v dětství hodně nemocný a prožil zázračný Boží dotyk.
Parham byl přesvědčen, že do výkladu Bible nevnesl žádné interpretační schéma. Prý jen uvěřil tomu, co Písmo říká. (Je zajímavé srovnat toto prohlášení s výše zmíněným základním hermeneutickým východiskem, že každý čtenář Písma je zároveň jeho vykladačem.) S hermeneutikou se moc nepáral a svá teologická přesvědčení čerpal hlavně z knihy Skutků. Na jejím základě sice správně definoval jedno ze základních letničních učení o daru jazyků jako důkazu křtu v Duchu svatém, ale na druhou stranu také vydedukoval pochybnou myšlenku, že každý věřící řádně pokřtěný v Duchu svatém obdrží schopnost mluvit do určité míry v nějakém pozemsky známém jazyce. U těch, kdo jsou pověřeni k misii, se údajně tento dar rozvine úplně.
Misionáři tedy nemusejí podle Parhama ztrácet čas učením jazyků. Je prý „lepší, když moderní misionáři spoléhají na Ježíšův příkaz čekat na jeho zmocnění, než aby zbytečně utráceli tisíce dolarů a drahocenný čas na to, aby se naučili mluvit téměř nenaučitelnými jazyky, kterými Duch svatý dokáže mluvit zcela jednoduše. Vzhledem k tomu, že on zná všechny jazyky, může skrze nás promlouvat jakýmkoliv z nich…“[3]
Na základě této myšlenkové konstrukce vysílal Charles Parham misionáře do různých míst bez jakékoliv jazykové přípravy s důvěrou, že Bůh je touto schopností v pravý čas vybaví. Jak moc byl tento model funkční, si asi čtenář domyslí sám. Přesto jej tento pionýr letničního hnutí údajně razil až do konce svého života.
Ani další vedoucí spojení s počátky letniční církve a probuzením na Azusa Street v Los Angeles (včetně nejvýznamnější postavy Williama J. Seymoura) se neprofilovali jako velcí milovníci teologie a jejich intepretace Písma byla pravděpodobně rozmanitá. Oficiální časopis spojený s probuzením na Azusa Street zvaný The Apostolic Faith vysvětloval, že letniční poselství nebylo dáno vynikajícím akademikům doby, nýbrž nevzdělaným lidem hledajícím pravdu. V tomto smyslu potvrzovali Parhamova slova, že Bůh nedal lidem dar „vytříbených mozků“, nýbrž dar „jazyků“. Samotný W. Seymour uznával důležitost zdravé doktríny a kvalitního výkladu Písma, ale stavěl se proti těm, kdo chtěli teologicky zdůvodňovat zkušenosti, jež věřící na Azusa Street prožívali.
I přes výše zmíněnou rozmanitost v interpretačních přístupech našich duchovních otců k Písmu je možné rozeznat základní črty rané letniční hermeneutiky. Zaprvé, přistupuje k Písmu jako k autoritativnímu zdroji. Nezpochybňuje, že Bible je Bohem inspirovaná a zdůrazňuje roli Ducha svatého při jejím sepisování i výkladu. Toto je cenné, zvláště když si uvědomíme, že letniční hnutí vznikalo v období silného vlivu liberální teologie a důrazu na tzv. vyšší kritiku Bible.
Za druhé, dává velký důraz na čtení evangelií (především Lukášova) a knihy Skutků. V nich nachází základní principy pro fungování církve. Nevšímá si jen toho, jak věci v první církvi fungovaly, ale na základě čtení biblického textu předepisuje, jak mají fungovat v církvi současné.
Za třetí zdůrazňuje, že výklad Písma má vždy mířit k duchovní obnově věřících a k posílení jejich evangelizačního zápalu. V této souvislosti byla velmi důležitá osobní svědectví, jež představovala nedílnou součást každé tehdejší bohoslužby. Podle A. S. Copleyho je „unce svědectví mnohdy prospěšnější hladovému srdci než libra doktrinálního učení.“ V tomto smyslu hermeneutika prvních letničních tvořivě balancovala mezi Písmem a zkušeností.
Za čtvrté, do tehdejšího letničního výkladu Bible se silně promítal motiv tzv. pozdního deště. Události v druhé kapitole knihy Skutků byly vnímány jako raný (duchovní) déšť a pozdní déšť představoval letniční probuzení na počátku 20. století. Období mezi těmito dvěma událostmi údajně zaujímala doba sucha způsobená velkým odpadlictvím římskokatolické církve. První letniční se pak chápali jako představitelé autentického křesťanství, kdy se apoštolská víra, autorita i praxe vrátily do církve a obnovily ji.
Za páté, raná letniční hermeneutika obsahovala silný eschatologický prvek. Generace Azusa Street věřila, že zažije Kristův příchod. Toto přesvědčení bylo významně posíleno v okamžiku, kdy jen pár dní po propuknutí probuzení v Los Angeles (9. dubna 1906) došlo k jednomu z nejničivějších zemětřesení v sousedním San Francisku, kde zahynuly na tři tisíce lidí (18. dubna 1906). Nejen tato událost povzbudila tehdejší letniční věřící k silné evangelizační a misijní aktivitě.
Za šesté, tehdejší letniční promítali do interpretace Písma silný sociální důraz. Dominantním rysem devatenáctého století, z něhož mladé hnutí vyrůstalo, byl totiž silný sociální chaos. Živá, dynamická a emocionální shromáždění prvních letničních skupin přitahovala (nejen, ale do značné míry) lidi z ekonomicky a sociálně slabého a vyloučeného prostředí. Řešení sociálních problémů doby pak viděli probuzenečtí kazatelé především v individuální obnově jedince skrze osobní spasení v Ježíši Kristu.
Základních črtů rané letniční hermeneutiky by jistě bylo možné uvést ještě víc. Kompletní výčet však není cílem těchto řádků. Záměrem tohoto článku je ukázat, že ačkoliv jsou úvodní slova Harveye Coxe ohledně rozmanitosti, prchavosti a nestálosti letničního hnutí do značné míry pravdivá, přesto (anebo právě proto) z těchto vlastností vyvěrá určitá jednotící síla, která tomuto hnutí pomohla překlenout již více než jedno století existence a stát se nejrychleji rostoucí částí křesťanstva. Určitá rozmanitost a teologická pestrost (včetně té hermeneutické) se nakonec ukázaly jako životodárné. A co se samotné letniční hermeneutiky týče, postupem doby Bůh povolal odborníky, kteří se tímto tématem pečlivě zabývali a pomohli letničním najít i v této oblasti svou jednotnější tvář. Namátkou bychom mohli uvést jména jako Gordon Fee, William W. Menzies, Roger Stronstad či host naší minulé pastorální konference Craig Keener. Rozvést práci těchto skvělých teologů by však vydalo na další článek…
Radek Smetana, M.A.
zástupce biskupa Apoštolské církve pro vzdělávání
Zpracováno na základě následující literatury:
FEE, G. Jak číst Bibli s porozuměním. Praha: Návrat domů, 2012. 3. vydání. ISBN 978-80-7255-270-2
NOEL, B. T. Pentecostal and Postmodern Hermeneutics. Eugene, OR.: Wipf and Stock, 2010. ISBN 13: 978-1-60608-905-7
PURDY, H. G. A Distinct Twenty-first-Century Pentecostal Hermeneutics. Eugene, OR.: Wipf and Stock, 2015. ISBN 13: 978-1-4982-1780-4
[1] FEE, G., STUART, D. Jak číst Bibli s porozuměním, str. 14.
[2] Tamtéž.
[3] NOEL, B. T. Pentecostal and Postmodern Hermeneutics, str. 50.
