Obsah knihy je v zásadě obsáhlejší polemikou s lidmi jako jsou Joseph Prince, Clark Whitten, Steve McVey, Andrew Farley, Rob Rufus, Paul Ellis a další. Že většině z vás tato jména nic neřeknou? Pravděpodobně to bude tím, že představují teologický směr, v originále nazývá Hyper-Grace Gospel (evangelium přílišné, do extrému dovedené milosti), který se našim končinám do určité míry vyhýbá. Ne, že by se některé z jeho důrazů neobjevovaly i v našich křesťanských komunitách, nicméně jsem si doposud nevšiml, že by se k nám toto učení rozšířilo v celé své komplexnosti. A tak se český čtenář možná poprvé setkává s výroky ohledně Boží milosti, jež u něj budí otazníky či dokonce hluboké pochybnosti o tom, zda textu rozumí správně.

Jde například o vyhlášení, že Bůh nám odpustil hříchy minulé, současné i budoucí, a tak v případě, kdy jako křesťané zhřešíme, není nutné hříchy vyznávat, ba se o to ani nemáme pokoušet. Pokud tak činíme, hřešíme nevěrou - nevěrou v dokonané dílo Ježíše Krista na kříži. To jediné, co vyznávat máme, je naše spravedlnost v Kristu (viz pátou kapitolu). Navíc, vzhledem k tomu, že Bůh už nám všechny hříchy odpustil, Duch svatý věřící z hříchu neobviňuje. Bůh totiž na naše hříchy zapomněl a v Ježíši nás vidí jako dokonalé (viz sedmou kapitolu). S tím souvisí i vyhlášení, že Bůh má stále dobrou náladu. Ať už jako věřící lidé uděláme cokoliv, Bůh se na nás dívá skrze Krista a nikdy se již na nás nerozhněvá, v důsledku našich hříchu se již nezarmoutí a bude neustále dobře naladěný (viz desátou kapitolu).

Dále se také dozvíme, že duchovní život nevyžaduje úsilí. Skutečné obrácení nás snadno povede ke šťastnému, svatému životu (viz devátou kapitolu). Je údajně nejvyšší čas, aby církev byla osvobozena od neustálého snažení, kterak se Bohu zalíbit, a má žit ve vědomí toho, že jednou jsme byli prohlášeni za svaté a nemůžeme to již nikterak změnit (viz osmou kapitolu). A pokud bychom snad chtěli citovat některá vyhlášení Ježíše Krista o tom, že své spasení máme upevňovat, musíme si uvědomit, že Ježíšovo učení patří do období Staré smlouvy a je určeno židovským posluchačům. Teprve Pavlovo učení spadá pod období Nové smlouvy. I tomuto učení však musíme správně rozumět, tedy tak, jak nám jej interpretují představitelé extrémní milosti (viz třináctou kapitolu).

V knize Michaela Browna nalezneme podobných tvrzení mnohem víc. Nechám však na čtenářích, aby v případě zájmu do knihy nahlédli a obohatili se její četbou. Na tomto místě chci ocenit, že Michael Brown se s tématem extrémní milosti snaží statečně vyrovnat. Na mnoha místech zdůrazňuje, že nechce a priori bojovat proti všemu, co představitelé tohoto směru tvrdí. Několikrát dokonce ocení jejich myšlenky. Snaží se také jejich prohlášení nevytrhávat z kontextu (ač je z toho někdy obviňován) a na mnoha místech uvádí doslovné citace z děl svých oponentů. Celou svou argumentaci podepírá hojnou citací biblických odkazů a je vidět, že jej téma Boží milosti skutečně zajímá a že je již dlouhou dobu studuje. Podle svých slov mimo jiné i proto, že sám prožil dramatické obrácení a velmi si váží Boží milosti, která mu byla v Kristu darována.

Pro čtenáře, kteří ovládají anglický jazyk a mají o téma hlubší zájem, doporučuji ke čtení odpověď jednoho ze zastánců extrémní milosti Paula Ellise nazvanou The Hyper Grace Gospel: A Response to Michael Brown and Those Opposed to the Modern Grace Message.

Radek Smetana

zástupce biskupa pro vzdělávání