Zakladatel metodismu John Wesley například vyrůstal v době velmi odosobněných představ o Bohu a křesťanské víře. V Anglii v té době vládl deismus, který sice uznával hlavní postuláty křesťanství, ale kritizoval vše, co přesahovalo lidské chápání – proroctví, zázraky, Boží zjevení apod. Deistická představa Boha by se dala přirovnat k obrazu hodináře, který vytvoří úžasný mechanismus, ten jednou natáhne a nechá jej samovolně běžet. Podobně deisté hovořili o Bohu, který stvořil tento svět, ale nadále již do jeho událostí nezasahuje a o člověka jako takového se nezajímá. Jednoduše řečeno, Bůh se o své stvoření již nestará.
Výsledky takto pojatého chápání Boha byly tristní. Když W. Duewel ve své knize Oheň probuzení[1] popisuje anglickou společnost té doby, mluví o období velké morální i duchovní temnoty, kdy převládala skepse, lhostejnost a bezuzdnost. Křesťanství přišlo o svou duchovnost i moc a církev neměla na většinu lidí téměř žádný vliv. Z Bible se stala sbírka etických nařízení, které však málokdo bral vážně. Vyšší vrstvy se náboženství vysmívaly, obyčejní lidé povětšinou neměli náležité porozumění křesťanské víry. Není divu, že ve společnosti vládla brutalita, násilí a nemorálnost.
A právě do tohoto prostředí vešlo prostřednictvím bratrů Wesleyových, evangelisty George Whitefielda a dalších duchovních poselství o tom, že Bůh se osobně o člověka zajímá a že mu jeho osud není lhostejný. Tito muži překročili hranice kostelů a modliteben, vyšli ven k prostému (i urozenému) lidu a zvěstovali zprávu o tom, že ten Velký hodinář nenechal svět svému osudu, ale nadále do něj aktivně zasahuje a lidé to mohou osobně zažívat. Reakce na toto poselství byly různé – někteří brali do rukou kameny, aby kazatele kamenovali, ale mnohem víc bylo těch, kdo naslouchali a nechali své životy proměnit Boží láskou. Nakonec z toho vzešlo jedno z největších duchovních probuzení v novodobých dějinách.
Na tyto a další teologické, respektive probuzenecké kořeny navazuje i letniční hnutí. Byť se formuje o více než století později než metodismus, reaguje na podobné tendence v podobě liberalismu a tzv. vyšší kritiky Bible, které se snažily obdobným způsobem napadat nadpřirozené prvky, jež tvořily nedílnou součást křesťanské nauky po dlouhá staletí. Dále toto hnutí vyrůstá na pozadí obrovských sociálních změn spojených s industrializací, pohybem velkého množství lidí z venkova do měst a s narůstajícím fenoménem sociální vykořeněnosti a pocitu osamění. Odpověď letničního hnutí na všechny tyto procesy a tendence byla obdobná, jako v metodismu – jasné poselství, že Bůh se zajímá o každého jednotlivého člověka, je mu nablízku a chce pro něj dělat i věci nadpřirozené, tedy zázraky.
Z tohoto poselství pentekostalismus ani po více než sto letech neuhnul, a je to dobře. I v dnešní době je důraz na osobní charakter křesťanské víry klíčový a nadpřirozený prvek v podobě Božích zázračných zásahů do života lidí stejně důležitý, jako před sto lety. Pokroky v oblasti technologií a zdravotní péče nám sice zásadně ovlivňují život k lepšímu, přesto však v našich životech zůstává spousta situací, jež dávají velký prostor pro zázraky. Ono poselství, že Velký hodinář nenechal stroj svého stvoření jen tak běžet, ale neustále nad ním bdí, ba dokonce do něj i zasahuje, přináší povzbuzení do našich životů i dnes.
Na druhou stranu je poměrně známým faktem, že pokud v nějaké (nejen teologické) oblasti dlouhou dobu nějaký důraz chybí, je tendence zvrátit pomyslné kyvadlo z jednoho extrému (v našem případě Bůh je hodinář, který se o svět už nadále nezajímá) do druhého (tedy Bůh dělá zázraky stále jako na běžícím páse). Žít v pomyslném středu obou těchto krajních poloh je obtížné, a ne vždy se to daří i v tom našem letničně-charismatickém světě. Z některých poselství znějících z kazatelny a z některých důrazů, které u letničních nalezneme, se zdá, že někdy se nadmíru upřednostňuje (alespoň teoreticky) nadpřirozená služba v moci a zázracích před tzv. obyčejnou všední službou spojenou s běžnou péčí a zájmem o naše bližní. Písmo nám však nabízí několik příběhů, které obě tyto polohy nádherně propojují.
První je příběh šúnemanské ženy z druhé knihy Královské čtvrté kapitoly. Tato – jak o ní píše Bible – znamenitá žena (2Kr 4,8) si všimla, že přes území Šúnemu, okolo domu, kde žila, prochází Boží služebník Elíša. Nenechala jej jen tak projít kolem, ale podle příběhu jej doslova přinutila, aby u ní pojedl. On se pak, kdykoliv procházel kolem, zastavil v domě Šúnemanky a pobyl tam i se svým služebníkem Géchazím.
Po několika takových návštěvách se Boží služebník Elíša obrátil na tuto ženu a zeptal se jí, co pro ni může udělat. Byť v prvním okamžiku ona sama nevěděla, Elíšův služebník podotkl, že Šúnemanka nemá žádné děti, a prorok Elíša jí v této souvislosti zaslíbil syna. Byť tomu zpočátku nemohla uvěřit, nakonec se tak stalo. Na svět přišel zázračným způsobem chlapec.
Tento zázrak by se pravděpodobně nikdy neudál, kdyby na počátku nestála všímavá žena se srdcem připraveným k obětavé službě Božímu muži. Nejen, že jej přiměla pojíst u ní v domě, ale po nějakém čase, když ji prorok navštívil opakovaně, navrhla svému manželovi, aby mu na střeše jejich domu udělali malý zděný pokojík, kde by si mohl odpočinout. Podle příběhu mu tam dali „lůžko, stůl, stoličku a svícen“ (2Kr 4,10) a nabídli mu, že kdykoliv přijde, může si tam odpočinout. K občasnému vaření tedy přibyly jednorázové zednické práce, náklady na zařízení pokoje a následně jeho pravidelný úklid. Na této službě nebylo nic nadpřirozeného, přesto se dočkala nadpřirozené odměny, o kterou však Šúnemanka vůbec nežádala a ani ji neočekávala. Když se jí totiž Elíša zeptal, co by pro ni mohl udělat, odpověděla, že „bydlí spokojeně uprostřed svého lidu“ (2Kr 4,13), tedy že vlastně nic nepotřebuje.
Mnoho by se dalo ještě o tomto příběhu napsat. Neskončil totiž jen zázrakem narození syna. Syn po čase zemřel. Pro Šúnemanku to ovšem nebyl impulz k rezignaci, ale k zápasu o jeho vzkříšení, k čemuž nakonec došlo (2Kr 4,34–37). Všední služba prorokovi z úvodu biblického příběhu tedy přinesla nakonec zázraky dva – zázračné narození a zázračné vzkříšení. A protože se říká, do třetice všeho dobrého, v osmé kapitole druhé knihy Královské se odehrává třetí zázrak. Elíša zde Šúnemanku varuje, že do země přichází sedm let hladu a vybízí ji, aby si našla místo k bydlení na takovém území, jemuž se hlad vyhne. Po sedmi letech se pak žena vrací do své rodné země a král jí vrací veškerý majetek, o který přišla, a znovu jí dává k dispozici místo k bydlení. Třetí zázrak je na světě. Všední, běžná, obětavá služba Božímu prorokovi nakonec přinesla trojí nadpřirozený užitek.
V Novém zákoně nalezneme podobný příběh. Odehrává se v domě Marie a Marty, u nichž Ježíš často se svými učedníky přebýval. Při svých cestách z Galileje do Judska totiž nezůstával na noc v Jeruzalémě, ale využíval pohostinství domu těchto dvou znamenitých žen v Betanii. Marta jako paní domu byla zodpovědná za to, aby bylo o hosty postaráno. Její starostlivost byla sice někdy až taková, že ji sám Ježíš musel napomenout (L 10,42), ale jinak se v Betanii cítil moc dobře a obě sestry miloval (J 11,5). A i zde vidíme podobný princip jako v příběhu o šúnemanské ženě. Nezištná, obětavá služba vedla k zázraku vzkříšení, když jejich bratr Lazar zemřel. V první chvíli se sice zdálo, že Pán Ježíš se svou pomocí nemocnému bratru obou sester prodlévá, ale příběh nám prozrazuje, že to bylo jen proto, aby se na Lazarovi zjevila Boží sláva (J 11,4). A tak se také stalo.
Kdyby se vám zdálo, že jsou oba dva zmíněné příběhy genderově nevyvážené, protože v nich vystupují převážně ženy (ačkoliv minimálně v případě Šúnemanky vidíme spolupráci s manželem), přidám ještě jeden. Ve třetí kapitole knihy Skutků nalezneme příběh chromého muže, který byl zázračně uzdraven poté, co se za něj apoštolové Petr a Jan modlili (Sk 3,1–11). Většina kázání, které jsem na toto téma slyšel, vyzdvihuje právě onen nadpřirozený akt uzdravení prostřednictvím pouhého slova. A to je opravdu hodno zdůraznění! Nicméně tento zázrak by se pravděpodobně nikdy nestal, kdyby neexistovali ochotní lidé, kteří chromého pravidelně přinášeli každý den k chrámové bráně (Sk 3,2), tedy na místo, kudy později prošli Petr s Janem. Tato každodenní nelehká a obětavá služba (jen ten, kdo někdy nesl bezvládného člověka, dovede skutečně docenit, o jakou námahu šlo) připravila prostor pro nadpřirozené Boží působení. Hrdinové tohoto příběhu nejsou tedy jen Petr a Jan (a Boží moc, která je doprovázela), ale i bezejmenní muži (podle toho, kolik chromý vážil, předpokládám, že to byli muži), kteří neváhali každý den nasadit své fyzické síly a pomoci chromému dostat se ke Krásné bráně, kde původně asi nečekal žádné uzdravení, nýbrž finanční zabezpečení v podobě milosrdné almužny.[2]
Je fantastické, že letniční navazují na své kořeny a stále zdůrazňují, že Bůh se nadále o člověka zajímá, a i dnes činí nadpřirozené věci pro mnoho z nás. A je také dobré zdůrazňovat, že i my se stále zajímáme o své bližní a jsme ochotni jim nabídnout přirozenou, obětavou pomoc a péči, která však mnohdy může přinést nadpřirozené výsledky. To proto, že nespoléháme jen sami na sebe, ale důvěřujeme tomu, že i v těch všedních službách je s námi nevšední Bůh…
Radek Smetana, zástupce biskupa pro vzdělávání
[1] W. L. DUEWEL. Oheň probuzení (Praha: EIRËNË, 1997). ISBN 80-901318-4-0.
[2] Podobné příběhy se dějí i dnes. Pro povzbuzení doporučuji přečíst si například svědectví Careyho Reamse nazvané Pohleď vzhůru a choď! z knihy Kathryn Kuhlmanové Věřím v zázraky. Viz KUHLMANOVÁ, K. Věřím v zázraky. (Albrechtice, Křesťanský život, 1997), str. 13–20.
