Eliáš – vzor horlivosti
Jedním z největších vzorů horlivosti v Bibli pro nás může být Eliáš. Po dlouhé a namáhavé cestě jej vidíme, jak stojí na hoře Oréb a hledá Hospodina: „Tam vešel do jeskyně a v ní přenocoval. Tu k němu zaznělo slovo Hospodinovo. Bůh mu řekl: ,Co tu chceš, Elijáši?‘ Odpověděl: ,Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.‘“ (1Kr 19,9–10)
Eliáš zde stojí jako horlitel pro Boha Izraele. Příběh se odehrál v dobách největšího odpadnutí severoizraelských kmenů a prorok bojuje proti Baalově a Ašeřině kultu. Předmětem jeho horlivosti je však sám Hospodin, jak vidíme z jeho výpovědi. Příběh Eliášovy horlivosti zahrnuje jak dramatické vítězství nad falešnými proroky, tak i chvíle největší únavy, deprese a sklíčenosti, kdy si přeje zemřít. Nakonec jej vidíme, jak stojí před Hospodinem, slyší jeho hlas a povzbuzen se vydává na další etapu života a služby.
Horlivost jako kritérium pro výběr služebníků
Pokud se zabýváme horlivostí ze širšího pohledu, nemůžeme si nevšimnout, že jde o jeden z klíčových požadavků pro výběr služebníků v novozákonní církvi. Dokonce i pro tak (zdánlivě) neduchovní službu, jako bylo doručení finanční sbírky do Jeruzaléma, byli vybráni ti nejhorlivější služebníci – ve verších 2K 8,16–22 se požadavek na horlivost opakuje čtyřikrát!
Pokud se podíváme na to, jaké typy lidí si Pán Ježíš vybral za své učedníky, můžeme rovněž shledat, že šlo o horlivce. Alespoň tedy u těch, o kterých víme něco konkrétního. Petr – byl všude první, rozhodný, neváhal (alespoň slovně) za Ježíše položit svůj život. Jakub a Jan – Ježíš tyto dva pojmenoval „Synové hromu“. V jednu chvíli je vidíme, jak chtějí přivolávat oheň z nebes na vesnici, která odmítla Ježíšovu službu. Dalším je Šimon Zelóta. Šimon bylo běžné mužské jméno v tehdejší době, přízvisko Zelóta naznačuje, že šlo o přívržence tehdejší politické skupiny „horlivců“. O ostatních učednících toho tolik nevíme, ale na tomto vzorku je patrno, že šlo o lidi maximálně horlivé, tedy vysoce angažované, motivované, jimž jakákoli lhostejnost byla vzdálená.
Horlivost ale nebyla výsadou vybrané skupiny dvanácti apoštolů, je vyžadována ode všech křesťanů. Můžeme to vidět například ve Zjevení 3,15–16, kde Ježíš kárá křesťany v Laodiceji: „Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.“
Důvodem velikého rozhořčení z Boží strany je vlažnost. Vlažná církev je doslova nesnesitelná, výraz, který zde Pán Ježíš použil, je silný. Taková církev je se vší naléhavostí volána k pokání. (V této souvislosti si dovolím připomenout kořeny naší církve: Pocházíme z „Rozhodných křesťanů“. Byli to lidé, kteří si horlivost dali do názvu svého hnutí, neboť ji považovali za jednu ze svých stěžejních hodnot.)
Podstata horlivosti
Během pátrání po podstatě a významu horlivosti si dále všimneme, že tato vlastnost je připisována samotnému Bohu. Ano, Hospodin je horlivým Bohem, mnohé jeho skutky jsou motivovány jeho vlastní horlivostí. „Horlím pro Sijón velkou horlivostí, horlím pro něj velmi rozhořčeně.“ Jak je Boží horlivost významným rysem jeho osobnosti, můžeme dále vidět na Ježíši, když vyhání kupce z chrámu. Učedníci si tuto příhodu spojili se slovem z Žalmu 69,10: „…neboť horlivost o tvůj dům mě strávila.“
Výraz označující „horlivost“ jak v hebrejštině, tak i v řečtině lze překládat rovněž jako „žárlivost“. Překladatelé se rozhodují podle kontextu, v některých případech je možné použít obě varianty. Hospodin je horlivým Bohem, stejně jako žárlivým Bohem. Když se od něj jeho lid odvrací, žárlí, což se projevuje horlivostí. Boží žárlivost není pasívní emoce, nýbrž probouzí mocné skutky.
Rizika horlivosti
Horlivost s sebou ovšem nese i jistá rizika. Podíváme-li se znovu na Eliáše, vidíme, že prošel velice nelehkým obdobím. V určitém okamžiku života jej nalezneme pod keřem, kdy si již nepřál více žít. Vidíme jej naprosto rezignovaného a na pokraji fyzických a duševních sil. Odborníci podobným stavům říkají vyhoření (burn-out syndrom) a upozorňují, že postiženi bývají právě horliví, vysoce angažovaní jedinci.
Příčinou obvykle bývá to, kdy člověk usilovně pracuje, vydává fyzickou a duševní energii, a jeho úsilí dlouhodobě nepřináší očekávané výsledky. Tak tomu bylo u Eliáše: Na Karmelu se jasně ukázalo, že jedině Hospodin je Bohem. Oheň z nebes sestoupil na Hospodinův oltář, zatímco oběť na Baalově oltáři zůstala nezapálena. Zázrak se stal před zraky početného zástupu. Baalovi i Ašeřini proroci byli pobiti, Eliáš si mohl vzít zaslouženou dovolenou a odpočinout si. Národ jasně uviděl, kdo je Bohem, duchovní situace v zemi se jistě zlepší. Jenže… Místo očekávaného probuzení přichází vzkaz z královského paláce: „Zítra v ten čas naložím s tebou, jako ty jsi naložil s mými proroky!“ Královna Jezábel, která fakticky ovládala dění v zemi, se z duchovního vítězství neradovala. Toto ovšem byla pověstná poslední kapka, která Eliáše málem zlomila. Nebýt Božího zásahu, prorok by skončil.
Jak si udržet zdravou horlivost
Odborníci na syndrom vyhoření poukazují na to, že k vyhoření nedojde po jednorázové události, ale je to výsledek dlouhodobého procesu, trvajícího měsíce až léta. Proto prevencí musí být odpovídající životní styl, který eliminuje rizika. Horliví lidé (zde mám na mysli především křesťany sloužící v církvi jako dobrovolníci i na plný úvazek) bývají nejvíce ohroženi. Ne všechna jejich očekávání budou naplněna. Ve službě druhým lidem se často setkáváme se zklamáním i nepochopením. Abychom si zachovali dostatek sil, potřebujeme vést odpovídající životní styl.
K práci patří přiměřený odpočinek. Vysoce angažovaní lidé málo odpočívají, někdy se to v církevních kruzích dokonce považuje za ctnost. Ne nadarmo Bůh stanovil princip soboty, den odpočinku. Dále jsou to fungující vztahy, zejména jde-li o vlastní rodinu. Každý člověk by měl mít pár opravdu dobrých přátel. Příjemné chvíle strávené s těmi nejbližšími nám pomáhají nabrat novou sílu a kromě toho, ti, co nás nejvíce znají, jako první mohou upozornit, když se s námi něco nedobrého děje. K životnímu stylu patří i správná strava a dostatek pohybu (sport). Obojí bývá velmi zaměstnanými lidmi často zanedbáváno. Důležité je i sebevzdělávání. Všichni potřebujeme stimuly, které nás vedou k dalšímu růstu a osobnímu rozvoji. Nakonec zmíním i záliby. Křesťan, který má své zaměstnání a ještě slouží v církvi, asi nebude mít na záliby mnoho času, ale každý člověk by měl mít něco, u čeho si odpočine. Dobrá kniha, hudba, fotografování, zahradničení – prostě něco, u čeho se mohu odreagovat.
Klíčovým pojmem je ovšem duchovní obnova. Eliáš nalezl nové síly až v okamžiku, kdy anděl nasměroval jeho kroky na horu Oréb, kde se setkal s Bohem. Taková setkání s Hospodinem je luxus, který si rozhodně musíme čas od času dopřávat! Z jistého pohledu musí duchovní obnova probíhat kontinuálně (2K 4,16). To jsou každodenní chvíle u Písma a v modlitbě. Čas od času ovšem potřebujeme delší chvíli, abychom se vnitřně upevnili, nechali Duchem svatým nasměrovat či obnovili své duchovní síly. Může jít o soukromou záležitost (vezmu si pár dní volna a někam odjedu) či kolektivní (dobrá konference, duchovní soustředění). Ideální je kombinovat samotu a pobyt s více křesťany.
Život a služba křesťana je jako běh na dlouhou trať. Běžci, kteří nejsou dobře připraveni nebo to na počátku „přepálí“, do cíle nedoběhnou. Chceme být horliví ve službě našemu Pánu, ale chceme být také rozumní a svůj běh zdárně dokončit.
Martin Moldan, biskup
