Co je to spiritualita

V křesťanských kruzích se již po staletí používá výraz „spiritualita“. Pochází z latinského spiritualis (duchovní), překládá se jako „duchovnost“. Toto slovo pochází ze slovesa spirare, což znamená „volně dýchat.“ Obecně spiritualita znamená životní praxi, způsob vnímání a osobního zacházení s tím, co člověka přesahuje, v užším, křesťanském pojetí se dá definovat jako „rozměr života, v němž si uvědomujeme Boží přítomnost.“ V praxi pak jde o soubor nauk a praktik, jak úspěšně vést duchovní život.

Spiritualita byla donedávna chápána jako synonymum náboženství, avšak zvláštností dnešní, postmoderní společnosti je výrazně zvýšený hlad po duchovnu (ve srovnání s modernou), po samotné spiritualitě v protikladu k té organizované, církevní. Vyjadřuje to heslo „I am not religious, I am spiritual,“ volně přeloženo „hlásím se ke spiritualitě, ne k náboženství“. Pravdou je, že každé náboženství představuje určitý typ spirituality, ovšem důraz na individualizaci a současně i určitá krize, kterou procházejí církve jako celek, způsobuje oddělení spirituality od organizovaného náboženství. Zdravá spiritualita však vždy těsně souvisela s životem v církvi.

Všechny typy dobrých křesťanských spiritualit samozřejmě mají svůj vzor v Pánu Ježíši Kristu:

„…až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.“ (Ef 4,13)

Ve spiritualitě tedy jde o proces růstu, a to až do zralosti, kdy v každém z nás bude „zformován Kristus“ a zároveň jako celek budeme jednotní. Spiritualita má tedy rozměr osobní i společenský.

Spiritualita v různých křesťanských tradicích

Je zjevné, že církví, která má různé typy spiritualit nejvíce rozpracované, je Římskokatolická církev. Její jednotlivé řády (např. františkáni, dominikáni, karmelitáni a mnohé další) představují různé typy spiritualit, které mají za cíl zohledňovat různé aspekty Kristovy dokonalosti. Málo se ví o tom, že jsou i řády protestantské – k nejznámějším patří Mariino sesterstvo. Vzniklo po druhé světové válce v německém Darmstadtu a jedna z jejich zakladatelek, matka Basilea Schlinková, je skrze své knihy známá i v České republice. Toto společenství nemá nic společného, jak by se podle názvu mohlo zdát, s uctíváním Marie. Jde o charismaticky laděné společenství s pietistickými kořeny. Komunita klade důraz na pokání, osobní vztah s Kristem a evangelizaci. Zakladatelky vycházejí z dějinné zkušenosti: Po druhé světové válce byly otřeseny, stejně jako spousta jiných křesťanů, z lhostejnosti německé církve k válečným událostem a celkové vlažnosti mezi křesťany. Rozhodly se pro radikální křesťanství. Pokání zde není chápáno jako jednorázová událost, ale jako celoživotní proces, zaujímání rozhodného postoje proti hříchu na každý den.

Za představitele současné české protestantské spirituality by se dal označit Jaro Křivohlavý (…2014). Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc. byl psycholog a spisovatel, zabýval se psychologií zdraví, experimentální psychologií, logoterapií, pozitivní psychologií a problematikou manželského života. Byl věřícím evangelíkem a prošel zkušeností koncentračního tábora. Křivohlavý definoval deset nejdůležitějších spirituálních témat, přičemž s většinou z nich se můžeme ztotožnit i my:

• Být čestný
• Být milosrdný k druhým lidem
• Nacházet vyšší úroveň smyslu života
• Žít v harmonii se světem
• Pomáhat druhým lidem
• Žít tak, aby se to líbilo tomu, kterého považuji za nejvyšší hodnotu (Bohu)
• Angažovat se v oblasti náboženského života
• Zachovávat náboženskou víru a žít podle toho, v co věřím
• Respektovat ve svém jednání své svědomí
• Mít pevnou strukturu a hierarchii nosných hodnot

Polemizovat bychom zde mohli snad jen o „harmonickém soužití se světem.“ V našem chápání je svět pomíjivý, Bohu nepřátelský systém, vůči němuž církev stojí víceméně v trvalé opozici.

Letniční spiritualita

Jaké rysy má letniční spiritualita? Letniční hnutí je ve srovnání s ostatními křesťanskými tradicemi docela mladé, jeho vznik se datuje do začátku 20. století. Nicméně, za období jen o málo delší než jedno sto let se vyprofilovaly rysy, které můžeme nazvat jako charakteristické pro letniční (a tedy i pro nás, Apoštolskou církev). Řadu z nich sdílíme s ostatními evangelikálními křesťany.

Autorita Božího slova. Jsme přesvědčeni nejen teoreticky, že Boží slovo je neomylné, Bohem inspirované, ale vidíme důležitost osobního, každodenního rozjímání nad Biblí. Osobní práce s Božím slovem je jedním ze základů naší spirituality.

Modlitba. Letniční hnutí je modlící se hnutí, a to je jeden z důvodů, proč celosvětově roste. Klademe důraz na chvály a uctívání Boha, modlitby spojujeme s prožitkem intenzivní Boží přítomnosti. Blok chval doprovázený současnou hudbou je nedílnou součástí každých nedělních bohoslužeb.

Osobní duchovní zkušenost. Nejdůležitějšími duchovními zkušenostmi jsou obrácení a křest v Duchu svatém. Obrácení souvisí se spasením, křest v Duchu souvisí se zmocněním k životu a službě. Člověk může během svého života prožívat další silné zkušenosti s Bohem, které jej formují a směrují v jeho životě.

Nadpřirozené Boží působení. Letniční vždy věřili, že Bůh jedná tady a teď. Evangelikální heslo „Co by na mém místě učinil Kristus?“ posunuli dále: „Co Bůh koná nyní? Co chce vykonat skrze mne?“ Víra v nadpřirozené Boží působení se projevuje odvážnými modlitbami za zázraky ve všedním životě i v misii; letniční se modlili a stále modlí za uzdravení z rozličných nemocí.

Evangelizace a misie. Letniční probuzení s sebou neslo silný evangelizační náboj, vznik prvních sborů byl spojován i s počátky misie. Pro letniční byla misie vždy něčím velmi blízkým, například ve Finsku usilují o to, aby na každých 100 věřících připadal 1 misionář. Ztratit zaměření na misii a evangelizaci by znamenalo přestat být letničním.

Služba Bohu. Letniční hnutí vyznává princip všeobecného kněžství, každý je povolán ke službě. Služba se uskutečňuje skrze individuální obdarování, jež Duch svatý bohatě dopřává každému jednotlivci.

Svatost. Letniční spiritualita s sebou vždy přinášela i důraz na svatý život. Přestože různé směry v rámci letničního hnutí byly více či méně striktní v otázce svatosti a navzdory tomu, že dnes je tento požadavek občas relativizován a zpochybňován, všichni letniční se shodnou na tom, že požadavek osobní svatosti a bezúhonnosti je tak či onak klíčový. Křesťanství chápou jako osobní rozhodnutí pro Krista, nikoli jako kulturu či tradici tolerující světskost.

Nadšení. Letniční bohoslužby byly vždy výrazně emocionální. Radost ze spasení je zcela na místě, zvláště pokud se obrací ke Kristu hříšníci. K radosti patřila i horlivost, která je rovněž biblickým požadavkem. Být nadšený, horlivý znamená být silně motivovaný. Opakem je vlažný. Udržet si nadšení v průběhu celého života jednotlivce i církve je jedna z největších výzev, jimž čelíme.

Život v očekávání druhého příchodu Ježíše. Letniční hnutí bylo vždy silně eschatologicky zaměřeno. Přesvědčení, že žijeme v posledních časech je nám vlastní a s radostí očekáváme druhý příchod Pána Ježíše.

Jak spiritualitu pěstovat

Tak jako každá spiritualita, i ta letniční potřebuje nějakou strategii k jejímu uskutečňování. Ponechat ovocné stromy a keře sobě samým znamená nechat je zpustnout. O každou zahradu se stará zahradník – bez jeho péče záhy zplaní. On je ten, který „prořezává vinnou révu“ a stará se o všechny ostatní rostliny. Duchovně růst a prosperovat vyžaduje být zapojen v procesu, kdy se o nás stará zahradník – ten nejvyšší i jeho pomocníci, lidé, které k tomu povolal Bůh.

Jedním z nástrojů spiritualit všeho druhu je i duchovní cvičení. Tento název je převzat z katolického prostředí, avšak základní principy jsou stejné všem tradicím: Člověk potřebuje oddělený čas pro Boha, vhodné nástroje a odborné duchovní vedení. Tím odděleným časem může být týden na chatě, který si oddělím pro osobní modlitby a rozjímání, stejně jako dobrá konference či vícedenní seminář zaměřený na duchovní růst. Nástroji pak jsou nejčastěji Bible, popřípadě jiná, doplňková literatura, modlitba a chvíle samoty, kdy můžu své myšlenky uspořádat a naslouchat Bohu. Vedení pak zosobňuje někdo zkušený, s kým mohu konzultovat své prožitky.

Osobně si čas od času dopřeji takové „duchovní cvičení“. Seberu se a na pár dní odjedu na místo, kde jsem sám. Důležité je pro mne přesné stanovení programu: Rozhodně si s sebou neberu žádnou práci, setkání s druhými lidmi omezím na minimum nebo úplně vyloučím. Stanovím si rovněž modlitební cíl, čeho chci dosáhnout. Je cílem získat jasno v nějaké otázce či rozhodování? Potřebuji se duchovně obnovit a načerpat sílu? Nebo jen toužím být v Boží přítomnosti, abych neztratil inspiraci a pomazání pro službu? To si musím stanovit na začátku a podle toho si vybírám místa v Písmu, nad kterými budu rozjímat. Takovýto čas strávený o samotě s Bohem pro mne znamená posilu na mnoho dalších dnů.

Jistou formou duchovního cvičení, která se v naší církvi těší značné oblibě, je každoroční Duchovní soustředění. Tato aktivita těží zejména z kombinace kázaného Božího slova a následné diskuze nad tématem v malých skupinkách. Snažíme se držet během celého týdne určitou myšlenkovou linii a s tím i předání uceleného poselství. Po celý čas jsou i modlitební setkání a také příležitost k rozhovorům s pastory a dalšími vedoucími. Jen s tou samotou je to složitější, což je při několika stovkách účastníků celkem pochopitelné. Kdo však chce, samotu si najde, třeba ve formě procházky lesem. Svědectví účastníků dokazují, že pořádat tuto akci má stále smysl.

Co očekáváte od svého duchovního života vy? A jak se vám to daří naplňovat? Daří se vám ve víře růst, nebo máte pocit, že stále stojíte na místě? Pamatujte, že vaše duše vyžaduje péči – a to znamená úsilí, čas i strategii.

Martin Moldan, biskup AC