Ne, nebudu se zamýšlet nad pozdními příchody na bohoslužbu. Chci se věnovat samotným bohoslužbám v našich sborech a úvodní vyprávění pak později použít jako ilustraci. Každý z nás zná ten pocit, že z nějaké bohoslužby nic nebylo. Že mě zkrátka neoslovila, možná jsem byl unavený, roztěkaný, anebo zafungovaly nějaké rušivé vlivy. Nic se neděje, pokud je to jednou, dvakrát. Ale pokud je to častěji, narůstá znepokojení a potřeba si to objasnit. Jednou z otázek, která se v takových případech doslova vkrádá je, nakolik za to může samotná bohoslužba.
Když jsem vzal do ruky Písmo, zjistil jsem, že Písmo striktně neurčuje, jak by měla bohoslužba vypadat. Na druhou stranu jde však z řady míst vyčíst, co se na obvyklém shromáždění dělo. Jedním z ucelenějších popisů jsou Skutky 2,41–42, které vypravují, že noví věřící vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Je to vyjádření shromážděné církve, která má potřebu být spolu, společně poznávat novým způsobem svého Boha a sloužit mu. Další místa ve Skutcích i epištolách to jen potvrzují. Typické shromáždění církve zahrnovalo modlitby, věnování se Slovu a Večeři Páně (Sk 12,12; 1Tm 4,13; 1K 11). Je zajímavé jít hlouběji a hledat, kde to vše má svůj původ. Písmo totiž popisuje průběh bohoslužeb ne účelově, ale spíše jen „mimochodem“ v rámci jiného vyprávění. To naznačuje, že nově rodící se církev nemusela složitě hledat, co by měli dělat, když se sejdou. Bylo jim to jasné. Evidentně jen navázali na to, co byli zvyklí dělat v synagogách.
Stojí za povšimnutí, jak synagogy vlastně vznikly. Důvod byl velmi praktický. Roku 586 př. n. l. byl Jeruzalém dobyt, chrám byl zbořen a většina židů byla Babylóňany vystěhována. Boží lid byl pokořený, rozptýlený, ale přesto všechno si moc dobře uvědomovali, že jsou jiní, že patří Bohu. A to nechtěli ztratit. Kdekoli byli, i kdyby jich bylo jen pár, začali se v sobotu scházet. A pokud jim to ekonomická situace umožňovala, začali si stavět místa pro scházení – synagogy. Význam slova synagoga je vlastně „sejít se společně“. V důsledku to ale pomáhalo židům udržet si svoji vlastní identitu Božího lidu. Byli sice rozptýleni, ale uctívání Boha, připomínání si jeho činů a služba Bohu byla nedotčena.
Jsem přesvědčen, že úplně stejně i nedělní bohoslužby dnes mají pomáhat udržovat identitu Božího lidu. Mluvím o bohoslužbě, která je místem, kde jsou křesťané spolu, je tu prostor pro kázání Slova, modlitby a další službu Bohu. To všechno dělala i první církev, bylo to přirozené a splňovalo to svůj účel, který se ani v dnešní době nezměnil.
Ale jak už jsem zmínil, bohoslužba ne vždy člověka osloví. Na jednu stranu se není čemu divit, vždyť se spolu schází nejrůznější lidé. Křesťané od dětství spolu s těmi, kdo věří jen pár týdnů, anebo těmi, kdo se zatím jen rozkoukávají. Starší věkem vedle mladých. Lidé s pokojným životem vedle těch, kdo se právě topí v potížích. Pokud bych se díval jen potřeby lidí, nejde najednou uspokojit všechny. Ale pokud na bohoslužbu nahlížím jako na shromáždění lidí, kde jeden vedle druhého potřebuje Krista a vědomí Boží přítomnosti, je to něco jiného. Najednou je tu jedna společná potřeba. A současně je tady ten, kdo tu společnou potřebu chce naplnit a k tomu hledí i na všechny ostatní individuální potřeby. Ano, chci zdůraznit, že v centru zájmu na bohoslužbě musí být ten, komu sloužíme, náš Pán. Z toho přirozeně vychází jak očekávání, tak i atmosféra celé bohoslužby. Když jsem si znovu pročítal, jak vypadaly první týdny a měsíce prvotní církve, jde z toho cítit atmosféra nadšení, opravdové vydanosti, radosti a jednomyslnosti. Právě výraz jednomyslnost se v popisu tehdejšího života církve objevuje opakovaně (Skutky 2,43–47; 4,24,32). Proč tomu tak bylo? Bylo to proto, že Petr tak zajímavě kázal? Nebo že se jich scházelo tak hodně? Určitě i toto sehrálo svou pozitivní roli. Ale v centru pozornosti nových věřících byl jednoznačně Ježíš. Ano, forma bohoslužby, jakým jazykem mluvíme, jací jsou lidé na bohoslužbě a tak dále, to srdce lidí otevírá nebo přivírá. Ale v tom všem musí Kristus zůstat v centru pozornosti.
Všiml jsem si sám na sobě, že pokud jsem ve svých běžných dnech nadšený z Krista, pak i bohoslužby mě více oslovují. Když čerpám z jeho slova v soukromí, pak i kázání jsou více inspirující. Když mu vzdávám chválu doma, je snadnější vstoupit do uctívání na shromáždění. A tady jsem zpátky u ilustrace z úvodu. Jsem přesvědčený, že moje a tvoje bohoslužba nezačíná v okamžiku, kdy nás vedoucí shromáždění v neděli začíná vítat, ale že bohoslužba začala dříve. Začala už doma u mého aktuálního vztahu s Bohem, a to do značné míry ovlivňuje úspěch té viditelné bohoslužby. Nenechme si „ujet vlak“, abychom jen pokrčili rameny a prohlásili, že z dnešní bohoslužby nic nebylo. Skutečná bohoslužba totiž začala dříve.
Petr Špok
pastor AC Havířov
