Vstup do manželství je (hned po obrácení) tím nejdůležitějším životním rozhodnutím. To, komu dáme své srdce, ovlivní celý náš další život. Věc je o to komplikovanější, že se ženíme a vdáváme zpravidla mladí a že zamilovanost nám často brání vidět věci realisticky.
Celou záležitost si můžeme rozdělit na dvě základní situace: Mladý věřící člověk, dívka nebo chlapec, se zamiluje do nevěřícího a vezmou se. Pak se musí vypořádat s důsledky svého rozhodnutí. Druhou situací je, když z původně nevěřícího páru jeden uvěří a stane se křesťanem. Situace jsou v něčem podobné, a v něčem zase zásadně odlišné.
A kdo je to vlastně ten „nevěřící“? I to je důležité si vyjasnit. Vždyť každý něčemu věří. Kde je hranice mezi tím, že člověka považujeme za „věřícího“ či „nevěřícího“? Vždyť mnozí takzvaně nevěřící žijí velice slušné životy a někteří „věřící“ naopak žijí hůře než nevěřící. (1Tm 5,8)
Jeden starý, zkušený vedoucí radil mladým lidem, aby si za partnera hledali křesťana „učednického typu“. To mnohé vysvětluje: Takový člověk je vnitřně motivován rozvíjet svůj duchovní život, má srovnané priority a svou víru měří skutky, ne slovy. (Jk 2,18)
Manželství je více než jen společný život dvou lidí legalizovaný oddacím listem. Je více než láskyplné vztahy, společné zájmy a výchova dětí. Jistě, z hlediska pohledu světa je toto dostatečným ideálem, ale Bible nám ukazuje, že manželství odráží duchovní princip, který vidíme ve vztahu Krista a církve (Ef 5,21–32). Jinými slovy, základem manželství je model, který je uskutečnitelný pouze v rámci společně sdílené a praktikované křesťanské víry. Takové manželství je pak „provázkem trojpramenným“ (Kaz 4,12), tedy společenstvím dvou lidí s Bohem uprostřed. Manželství, které není budováno na tomto základu, může být pěkné, ale nikdy nebude tím, co Bůh pro člověka připravil. Nikomu bych nedoporučoval, aby se pro pomyslnou „misku čočky“ zřekl Božího zaslíbení jako Ezau. Nový zákon doporučuje, abychom netáhli „společné jho s nevěřícím“. (2K 6,14 )
Kromě toho všeho se člověk, který dobrovolně vstoupí do manželství s nevěřícím, vystavuje spoustě praktických problémů. Většinu z nich nedokáže dopředu odhadnout, neboť láska, kterou prožívá, je tak silná, že jedná jako opilec za volantem (myslí si, že to zvládne). O jaké situace a problémy se jedná?
Na prvním místě uvedu sdílení společných hodnot. Jistě, sport, kultura, cestování a podobné věci jsou hodnoty, které mohou lidé sdílet bez ohledu na víru, ale je-li jeden z manželů nevěřící, ochuzují se o to nejdůležitější: Boží království, jež máme hledat na prvním místě. (L 12,31) Ve smíšeném manželství buď Boží království nebude mou první prioritou, anebo bude takové manželství trvalou agonií. Buď budu ve víře nucen dělat kompromis, anebo ponesu životem bolestné břemeno.
S tím souvisí otázka služby Bohu. I když nevěřící partner bude tolerantní a umožní tomu druhému angažovat se ve sboru, přeci jen bude něco chybět. Služba je i duchovním bojem a čas od času potřebuji povzbuzení a podporu. Sloužit Bohu bez duchovního zázemí ve vlastní rodině může být problematické.
Manželé se musí rovněž shodnout na výchově dětí. Nevěřící nemusí být nadšen tím, že se jeho děti modlí před jídlem a učí se verše z Bible. I v případě, že bude tolerantní, je otázkou, jak se samy děti jednou rozhodnou – rodiče pro ně představují vzor, a v tomto případě vysílají směrem k dětem nejednoznačný signál. To, že se děti rozhodnou následovat Ježíše, není automatické ani v plně křesťanských rodinách – zde to bude ještě těžší.
Peníze jsou další problematickou oblastí. Jak se bude nevěřící partner dívat na to, že jeho věřící manžel nebo manželka dávají desátky, přispívají do sbírky či podporují nějaký projekt? Vždyť často dáváme nikoli z nadbytku (který máme málokdy), ale spíše z nedostatku, takzvaně vírou. Situace se dá ošetřit tím, že peníze budeme dělit na manželovy a manželčiny, a věřící, ať přispívá, kam chce – hlavně že máme oblečení, stravu a střechu nad hlavou. V ideálním případě to jde, ale vždy tomu tak není.
Trávení volného času je další oblastí, kterou musíme řešit. Pojedeme na sborovou dovolenou, nebo do Chorvatska? Pošleme děti se skautem, nebo na křesťanský tábor? Nebo to budeme střídat? S volným časem rovněž souvisí i výběr přátel. Rozdělené manželství bude inklinovat k tomu, že každý z manželů bude mít svůj vlastní okruh přátel.
Praktickou otázkou je také nedělní shromáždění. Tolerantní manžel nebude své ženě bránit, aby v neděli chodila do církve, pro ženu však může zajištění včasného nedělního oběda se vším všudy představovat stres. Další riziko představují děti – program v nedělní besídce bude muset být hodně dobrý, aby dokázal konkurovat televizi, zvláště když budou doma s tatínkem a nebudou muset brzo vstávat.
Řešení problémů představuje další oblast života, kde se křesťanská východiska mohou značně lišit od světských. Křesťan každý problém začíná řešit s modlitbou, a to ještě dříve, než začne jednat. Naproti tomu nevěřící nemusí vždy akceptovat princip odpuštění. Pavlovu radu „raději neste křivdu“ mohou nahradit principem pomsty. Nevěřící člověk bude k problémům přistupovat z pragmatického hlediska, věřící se bude ptát na Boží vůli.
Morální a etické standardy představují rovněž velkou výzvu. Nevěřící může v ideálním případě být čestným a morálním člověkem, ale i tak zbývá spousta otázek: Jaké hranice nastavíme ve výchově svých dětí (například, na co jim dovolíme dívat se v televizi nebo s kým jim dovolíme kamarádit). Nebo jak se zachováme v případě, že manželka nechtěně (nečekaně) otěhotní a manžel si děťátko nebude přát? Rizikových oblastí je více. Manželé pravděpodobně nebudou řešit otázku trestu smrti či situaci na Blízkém východě jako podmínky pro setrvání v manželství, avšak biblická perspektiva, s níž se křesťan dívá na svět, může znamenat nejednotu v mnohých oblastech života. Platí, že co vztah nebuduje, může jej bořit.
Na závěr této části úvahy o manželství s nevěřícím uvedu ducha rozdělení a odpadnutí, jež je aktuálně přítomen v takovém manželství. Nemusíme zde nutně vidět nějakého démona, spíše jde o silný vliv. Každopádně však máme problém. Svůj život neustále přizpůsobujeme potřebám druhého, a to časem vyčerpá. Vždyť i Šalomouna ve stáří odvedly od Hospodina jeho nevěřící manželky.
Zkusme se nyní dívat na celou záležitost ze zcela jiné perspektivy. Až doteď jsem psal z pohledu člověka, který tento měsíc oslaví 29. výročí manželství a je 35 let křesťanem. Jinak se na záležitost dívá mladý člověk, který uvažuje o vstupu do manželství. Slyšel jsem od mladých lidí argumenty typu: „Vždyť znám několik věřících přátel, kterým to v manželství nefunguje.“ Ještě horší je, když mají špatné vzory doma: „Co mi budeš vykládat, já vím, jak se mí rodiče chovají, když se vrátí ze sboru domů a zavřou se za nimi dveře.“ Takové lidi budeme těžko přesvědčovat o tom, jak důležité je mít výhradně věřícího partnera. Obstojí pouze za předpokladu, že sami mají hluboký osobní vztah k Bohu.
Na druhou stranu rozhodně nechci, aby tento článek představoval jenom strašení. Znám manželství, kde jeden je nevěřící, a jejich vztah je moc pěkný. Věřím, že to jde. Zvláště, pokud se vzali jako nevěřící, a až po letech jeden z nich uvěřil – pak nemají na vybranou a musí pracovat na tom, aby manželství udrželi a rodina nebyla místem utrpení. Jde to – ovšem se všemi riziky, která jsem výše uvedl. Pokusím se předložit několik doporučení, která mohou v takové situaci pomoci.
Nesnaž se manžela/manželku obrátit (1K 7,16). Žij tak, aby Duch svatý mohl jednat. Takový život musí být přirozený, ne křečovitý. Nedávej tomu druhému najevo, jak tě trápí to, že dosud neuvěřil. Snáze uvěří, pokud tě uvidí šťastného (šťastnou).
Neříkej příliš často, že je pro tebe Bůh na prvním místě. Nevěřící člověk tomu nebude rozumět, bude to vnímat spíše jako ohrožení jeho osoby než „osvědčení tvých kvalit“. Žij tak, ale nemluv o tom. Pokud bude Bůh ve tvém životě na prvním místě, povede tě k tomu, abys udělal/a pro svého partnera vše, co je ve tvých silách, a buď si jist (jista), že to pozná a ocení.
Zajímej se o jeho svět. Chyba, kterou někteří horliví křesťané často dělají, spočívá v tom, že příliš okatě dávají najevo, jak opovrhují „hříšnými zájmy“ svého protějšku. On tomu nerozumí a často ani nemůže rozumět, ale pozná, že jej odsuzujeme. A kdo by chtěl dlouhodobě udržet vztah s někým, kdo ho nepřijímá takového, jaký je? Vždyť ani Ježíš nepřišel do hříšného světa, aby jej soudil, ale aby jej zachránil. (J 12,47)
Snaž se, abyste měli společné věřící přátele. Nevěřící musí vidět, že křesťané jsou „normální“ (což si často nemyslí). Okruh věřících přátel umožní, aby se ten nevěřící nechal pozvat na nějakou sborovou akci a Bůh se jej mohl dotknout. Současně se snaž respektovat i jeho/její přátele.
Nedívej se na manželství s nevěřícím partnerem z té negativní stránky. Pokud tě miluje a má rád tvé děti, je to obrovský dar. Snaž se vnímat to pozitivní a dávat mu to najevo. Děkuj za něj Bohu. I když v některých případech může být takové manželství velmi těžké (to ovšem může platit i o manželství dvou věřících), snaž se vyhledávat pozitivní aspekty více než ty negativní.
To jsou jen některá doporučení, zabývat se tímto tématem podrobněji by bylo nad rámec článku. V každém případě počítej s tím, že je třeba zvolit strategii „běh na dlouhou trať“. Snaž se spíše vytvořit pěkné manželství za stávajících podmínek, pokud se upneš na partnerovo obrácení jako jediný cíl, po letech neúspěchů prožiješ vyčerpání. Přijmi manžela (manželku) takového, jaký (jaká) je, a současně se modli za zázrak obrácení. Spíše než být horečně aktivní se snaž neškodit a nepřekážet Bohu v jeho působení. Vždyť nevěřící partner je skrze věřícího posvěcen! (1K 7,14)
Důležité je zmínit rovněž otázku hranic, kam až lze s nevěřícím manželem (manželkou) zajít. Nemyslím si, že jsme povinni zůstat s nevěřícím za všech okolností. Jsou extrémní situace, ve kterých je lepším řešením rozvod, zvláště, jde-li o bezpečí dětí. Domácí násilí, drogy, dluhy, kriminalita – to vše mohou být situace, kdy je třeba další čas v manželství zvážit. Zde se však pouštím na příliš tenký led. Každá situace je jedinečná a potřebuje jedinečný přístup, proto nevidím řešení v tom, že se stanoví „pravidla pro křesťanský rozvod“. To pak bývá spíše výmluvou pro neochotu cokoli pro záchranu manželství udělat. Zde je třeba se radit s duchovně zralými lidmi, popřípadě navíc ještě navštívit dobrou manželskou poradnu.
Svou úvahu jsem uvedl dvěma protichůdnými tvrzeními: „manželství s nevěřícím může být pěkné“ a „nikdy si nevěřícího neber.“ První tvrzení je namířeno zvláště tam, kde se dva lidé poznali a vzali jako nevěřící a jeden z nich se v průběhu manželství obrátil. Pokud se to týká právě tebe, chci tě povzbudit, abys to nevzdával(a). Je možné mít pěkné manželství, byť nedosáhne oné plnosti, která je možná pouze v Kristu. Pracuj na tom, aby právě to vaše manželství bylo místem příjemným k životu, a současně neztrácej naději, že se tvůj druh může obrátit.
Pokud jsi svobodný (svobodná), nikdy nevstupuj do manželství s nevěřícím. Pečlivě zvaž i vstup do manželství, pokud máš nad duchovním či morálním životem svého protějšku pochybnosti. Je lépe brát se později než učinit unáhlené rozhodnutí. Vím, že vstup do manželství může představovat pro mladého věřícího člověka nelehký zápas víry. Chci tě však ujistit, že dobré manželství je prioritou i v Božích očích.
Na závěr doporučení všem, kterých se tato problematika přímo netýká. Pamatujme na to, že jsou v církvi lidé, kteří tyto problémy řeší, a snažme se jim pomoci – modlitbou, přátelstvím či jakkoli prakticky. Kde jinde, než v církvi by měli nalézt pomoc!
Martin Moldan, biskup
