Základní problém výkladu Bible spočívá v tom, že byla napsána před dvěma tisíciletími, v jazycích, kterými se dnes nemluví, v kultuře, o níž máme jen omezené informace, a byla směřována do specifických situací, o nichž máme jen omezené znalosti. Pokud si tyto skutečnosti čestně nepřiznáme, přistupujeme k Bibli s vlastním předporozuměním: Při jejím výkladu uplatňujeme fantazii, jež byla formována našimi oblíbenými kazateli, knihami, které jsme četli, zkrátka celým naším dosavadním křesťanským životem. Jinými slovy – uplatňujeme hermeneutiku vlastní, spontánní a velmi subjektivní. Duch svatý hraje svou roli v tom, že Boží slovo se pro nás stává živým a oslovuje nás, ale chceme-li Bibli vykládat zodpovědně, je zapotřebí přeci jen trochu víc.
Všichni se shodneme na tom, že Ježíšova slova z Matouše 5,29–30 „Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč…“ vykládáme obrazně. Ježíš použil nadsázku. Jenže… Na základě čeho stanovíme, že jde o nadsázku? Budeme-li sami k sobě upřímní, tak jenom proto, že tento požadavek je prostě příliš krutý na to, aby byl myšlen doslovně a abychom jej vykonali. V tomto případě naštěstí máme pravdu. Je však mnoho míst, kde to tak jasné není. Co třeba Ježíšovo slovo k bohatému mládenci: „Jdi, prodej všechno a rozdej chudým“ (Mt 19,21). Co nás opravňuje určit, zda je Ježíšův příkaz všeobecný či konkrétně mířený oslovenému jedinci, zda jej máme chápat jako varování před chamtivostí, anebo jasnou výzvu k redukci osobního majetku? Zkušený křesťan pravděpodobně nalezne správnou odpověď, jenže to už vlastně koná hermeneutiku.
Hermeneutika bývá označována jako „teorie výkladu, teorie interpretace, v dnešním pojetí pak teorie porozumění“ (prof. Petr Pokorný). Hovoří se o ní jako o dovednosti, která je na pomezí vědy a umění.
Základní hermeneutika, kterou by měl zvládat pro vlastní potřebu každý čtenář Bible, stojí na několika jednoduchých pravidlech:
Boží slovo nemůže znamenat nic jiného, než co znamenalo pro tehdejšího posluchače. Pisatelé Bible byli inteligentní lidé a psali konkrétním čtenářům tak, aby jim rozuměli. Pokud tedy chceme porozumět textu, první otázka hermeneutiky zní „Jak konkrétnímu textu rozuměl tehdejší adresát?“ Konkrétní verš mne může oslovit, inspirovat k nějakému skutku, nově promluvit do života, ale to nemusí být jeho výklad. Výklad Slova se odráží od exegeze, tedy od toho, že se ptáme, jak mu rozuměl původní čtenář.
Boží slovo vykládáme v jeho kontextu. Mezi lidmi je oblíbené čtení jednotlivých veršů – vhodně zvolený verš často má podobu moudrého úsloví, úderného hesla či jednoduché formulace duchovní pravdy. Jenže každý verš autor pronesl (nebo napsal) v určitých konkrétních souvislostech, které pochopíme, pokud si přečteme delší úsek; minimálně celý odstavec, zpravidla více odstavců před a za textem, nejlépe celou biblickou knihu. Příkladem může být text v Mt 16,24: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.“
V rámci verše samotného odpověď nenalezneme – učinit závěr, že někteří nezemřou, dokud Ježíš nepřijde, je evidentně nesmyslný. Odpověď však nalezneme při čtení následující kapitoly, kde se popisuje, jak na tzv. hoře proměnění tři z učedníků viděli Pána Ježíše v nebeské slávě. Velmi často můžeme nalézt význam textu v jeho kontextu.
Uvedený příklad popisoval práci s tzv. literárním kontextem. Kromě něj existuje ještě kontext historický. Zde si již nevystačíme s pouhou Biblí, je dobré sáhnout po pomocné literatuře. Ti, kteří alespoň občas slouží slovem, by měli mít dobrý biblický slovník, úvod ke Starému a Novému zákonu, popřípadě ještě nějaký komentář. V poslední době se na knižních pultech objevuje stále více komentářů zaměřených na konkrétní knihu (třeba na Janovo evangelium), popřípadě na celý Nový a Starý zákon. Historický kontext nám pomůže rozumět době, zvykům, okolnostem a souvislostem, které mohou být pro porozumění Božího slova cenné. Dozvíme se například, co bylo „ucho jehly“ nebo jakou cenu měla láhev nardové masti.
Další pravidlo, které si zde uvedeme, se týká literárního stylu, jenž je v konkrétním případě použit. Víme, že Bible osahuje vyprávění, poezii, mudrosloví, proroctví, věroučné texty. Když čteme evangelia, je dobré vědět, jak se pracuje s podobenstvími – vyhneme se tím nesprávným závěrům. Každý literární styl má svá pravidla: Například věroučný text formuluje duchovní pravdy jinak než třeba poezie v Žalmech.
Hermeneutika hledá aplikaci původního významu pro dnešní dobu. Například list Římanům ve 14. kapitole rozebírá, jak se stavět k různým pokrmům. Tyto otázky jsou (alespoň v naší společnosti) dnes neaktuální, ale neznamená to, že by toto slovo bylo pro nás zbytečné. Je zapotřebí objevit, co je zde základním principem, a pak nalézt vhodnou analogii pro současnou situaci. Jádrem textu je tvrzení „nebýt kamenem úrazu pro svého bratra“ – a to se dá aplikovat do řady rozličných situací i dnes.
Na závěr uvedu, jak můžeme Bibli používat chybně: Jestliže základem správné hermeneutiky je exegeze, pak jejím opakem je eisegeze. Předpona exe- znamená „směrem ven“, teprve skutečným porozuměním textu učiníme závěr. Předpona eise- znamená naopak „směrem dovnitř“. Eisegeze charakterizuje takový přístup k Bibli, kdy vím, co chci říci, a hledám pro to v Bibli zdůvodnění. Oblékám své myšlenky do biblických veršů. To je ale falešné použití Božího slova!
Hermeneutika rozhodně není žádný přepych – pokud by se Bible psala v dnešní kultuře, tak naši potomci za pár tisíc let budou potřebovat hermeneutiku stejně jako dnes my, protože kultura a myšlení se mění. Někdy máme problém porozumět světu našich dětí – jak chceme porozumět kultuře staré více než 2000 let?
Pro hlubší porozumění otázkám hermeneutiky Vám doporučuji knihu Jak číst Bibli s porozuměním, kterou napsali Gordon D. Fee a Douglas Stuart. Kniha je na knižních pultech již mnoho let (v současnosti ve třetím vydání), stále je však aktuální a svým způsobem nepřekonaná. Křesťan, který to s Božím slovem myslí vážně, by ji měl mít povinně!
Martin Moldan, biskup
