Chybné vnímání zodpovědnosti se mimo jiné odráží v modlitbách; někdo třeba přijde a řekne: „Modli se za mne, abych nebyl líný.“ Nic proti tomu, rád se budu modlit, ale pokud dotyčný nevezme zodpovědnost do svých rukou a nezačne se svou leností bojovat, bude pobíhat od jednoho služebníka k druhému a čekat na tu „správnou“ modlitbu. Potřebujeme Boží požehnání, ale potřebujeme se v určitých oblastech života rovněž přičinit.

Pojmu zodpovědnost (nebo odpovědnost) rozumím ve dvojím smyslu: za prvé jde o morální postoj, který určuje naše chování vzhledem k někomu nebo něčemu, za druhé jde o ochotu přijmout důsledky svých činů. V životě se obojí prolíná, proto dále mluvím obecně o zodpovědnosti.

Počátek celého příběhu o zodpovědnosti nalezneme již v knize Genesis, ve třetí kapitole, kde je popisován pád do hříchu. Je až úsměvné číst, jak nejprve Adam přehazuje vinu na Evu („Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“), potom Eva na hada („Had mě podvedl a já jsem jedla.“). Chudák had už to neměl na koho svést! Ani muž, ani žena nejsou schopni uznat svou vinu a říci: „Já jsem to zbabral.“ Vždy je vinen ten druhý.

Tragické na tom je, že tento způsob jednání je nám bližší víc, než si dokážeme připustit. Snad každý z nás s oblibou používá občas následující výmluvy: „Ono se to nepovedlo“ (namísto „já jsem to pokazil), „připálilo se mi jídlo (namísto „připálil jsem jídlo“), „uschly mi kytky“ (namísto „zapomněl jsem je zalévat“). Gramatická forma středního rodu alespoň zdánlivě mírní skutečnost, že jsme v něčem selhali. Lidé raději volí výraz „rozpadlo se nám manželství“, než prostě přiznat „selhali jsme“, „nezvládli jsme to.“ Jsme jako Adam s Evou.

Podobně jako tyto běžné výroky se neschopnost nést zodpovědnost projevuje i v různých chybných postojích: sebelítost nás staví do role oběti. Budeme se raději litovat, než abychom přijali svůj díl odpovědnosti a hledali cestu ven z problému. Podobné je sebeobviňování. Tím, že odsoudím sebe, chráním se před tím, aby mne soudili druzí. Slovně svou vinu sice přiznávám, ale to je tak všechno, obvykle zůstane u slov. Další formou jsou výmluvy. Zde jde o přímý způsob odmítnutí zodpovědnosti. Do tohoto seznamu postojů můžeme zařadit ještě i prokrastinaci – návykové odkládání povinností na později. Přesto, že je dnes moderní v ní vidět psychologickou poruchu (což bezesporu může být), v jádru jde o neschopnost jednat zodpovědně.

Neschopnost nést zodpovědnost vidíme v politice i v historii. Není moderní veřejně přiznávat chyby. Ani současné, ani minulé. Jsou témata, jako například poválečný odsun německého obyvatelstva, kterým se jako národ raději vyhýbáme.

Nyní, když jsem problém popsal, podívejme se na to, jak jej řešit. Již jsem naznačil, že to nebude jednoduché. Jednat zodpovědně představuje zápas. Dokonce si myslím, že jde o celoživotní zápas, protože jsme vnitřně slabí a rádi se vyhýbáme. Pro každého z nás je důležité rozeznat, v jaké oblasti života potřebujeme zlepšení. Budu se věnovat třem základním životním oblastem (prostorům).

První prostor představuje rodina. Křesťanský autor knih o rodině Ross Campbell napsal: „Ještě jsem se nesetkal s opravdu šťastnou a vřelou rodinou, za kterou by manžel a otec nenesl plnou zodpovědnost.“ Campbell nikterak nepodceňuje a nesnižuje roli ženy, ale muž je iniciátor. Je zodpovědný za vyvolání lásky ve vztahu.

Občas potkávám muže, kteří této zodpovědnosti neporozuměli; na první pohled se jim nedá co vytknout. Mají své ženy a děti rádi, nosí domů peníze, nechodí do hospody a nejsou na rodinu hrubí. Problém je v tom, že jsou pasívní. Žena ovšem potřebuje více než jen hodného muže. Potřebuje iniciátora, někoho, na koho se může spolehnout, o koho se může opřít. Potřebuje muže, který ji vede, ne někoho, kdo pouze reaguje.

Samozřejmě bych mohl uvést jasnější a srozumitelnější příklady nezodpovědnosti, ale volil jsem právě tento, a to proto, že o tom málo mluvíme. Pokud žena z takového manželství skončí v náručí milence, označíme ji za „potvoru“: Takového hodného muže jsi měla, a nevážila sis jej. O podílu manžela již tolik nemluvíme.

Druhým prostorem je zaměstnání. Musíme vědět, že nezodpovědnost se může projevovat jen v některých oblastech života – není nutně univerzální. Nezodpovědný manžel může excelovat ve své práci a naopak.

Biblickým příkladem pro nás může být Josef. Jeho životní dráha byla velmi pohnutá: v sedmnácti letech jej bratři prodali do otroctví. Josef byl velmi přičinlivý a vypracoval se do vedoucího postavení na Potífarově dvoře. Měl na starosti chod celého domu. Když se Potífarově manželce nepodařilo Josefa svést, křivě jej obvinila a on skončil ve vězení. Ani tam však nerezignoval a za krátkou dobu si získal důvěru velitele věznice, který jej ustanovil nad chodem celého vězení. Na drobných detailech můžeme vidět, že Josef vždy jednal nad rámec svých povinností. Otroci dělali jen to, co se jim nařídilo, ale Josef dělal to, co bylo v danou chvíli nejlepší a nejpotřebnější. Jeho iniciativní, zodpovědný přístup mu umožnil cestu až k faraonovu trůnu. Někdo by to nazval Božím zázrakem, ale já jsem přesvědčen, že Bůh si vybírá určité lidi. Kdyby byl Josef nezodpovědný, nemohl by dělat to, co dělal.

Křesťan má být zodpovědný i ve svém občanském životě. Má dělat to nejlepší, co je v danou chvíli možné. V zaměstnání má mít pověst poctivého a spolehlivého pracovníka. Samozřejmě, slyšel jsem o lidech, kteří svou poctivostí byli spíše na obtíž a dostali se tak do konfliktu s vedením, ale mluvím o standardních situacích. Většina zaměstnavatelů dá přednost poctivým, zodpovědným a iniciativním před těmi, kteří neudělají víc, než nutně musí.

Třetím prostorem je církev. Je to třetí místo v našich životech, kde obvykle trávíme nejvíce času. Představuje naši duchovní rodinu, a proto je namístě mluvit i zde o zodpovědnosti.

Dnes je častým jevem, že lidé posuzují církev podle toho, co jim „dává“, a méně podle toho, co oni mohou dát jí. Americký prezident J. F. Kennedy řekl: „Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe. Ptej se, co ty můžeš udělat pro svoji zem.“ Jeho výrok můžeme klidně parafrázovat do prostředí církve.

Je pravda, že každý muž má svá obdarování: někdo více duchovní, dary jiného zase budou v rovině praktických dovedností, další bude vynikat například v práci s dětmi nebo jinou věkovou skupinou. Každý má nějaké schopnosti a nadání, většinou ve více oblastech. Dejme je do služeb církve. Nebuďme jen konzumenty, ale vezměme zodpovědnost za to, jaký náš sbor je. Možná to budou tvé profesionální dovednosti a schopnosti, které můžeš nabídnout v církvi, možná naopak nějaký zcela jiný dar. Pokud nevíš, co je tvým darem, modli se za to nebo se poraď se svými vedoucími.

Zodpovědnost se tedy stává charakteristikou skutečného muže. Jejím protikladem je nezodpovědnost, jenž může být patrná třeba jen v některých oblastech života či situacích, kterým máme tendenci se vyhýbat. Karikaturou mužství je chlapáctví, na odiv stavěná síla a mužnost, která ovšem se skutečným mužem nemá nic společného. Cesta k zodpovědnému jednání může být dlouhá a obtížná, ale stojí za to. Začít můžeme v každém věku.

Martin Moldan, biskup

(slovo z konference pro muže „Limity 2018“ – zkráceno, upraveno)