Čelíme neuvěřitelnému tlaku na mužství. Dneska být mužem je skoro hřích, úlet. Nevím, jestli si toho všímáte, ale když už konečně narazíte na muže, je to buď šílený metrosexuál, nebo páchnoucí, špinavý, potetovaný šovinista. Narazit na zbožného, inspirativního, komplexně vyrostlého a nadšeného muže je skoro nemožné.

Rád bych vám tímto vyučováním nabídnul určitý systém, který vám může pomoci odhalit to, co je ve vašem životě v nerovnováze. Mám kamaráda, který žije velmi nevyvážený život. Investuje veškerý čas do svých koníčků, a Pán Bůh je pro něho jenom takovou berličkou. Ale znám i muže, kteří žijí jenom pro Boha a jejichž rodina vypadá hrozně – děti Boha nenávidí, protože jim ukradl tatínka…

Komplexnost

To je pro dnešního muže zcela zásadní slovo. Když je muž komplexní, pak jeho sny, touhy do sebe zapadají a nestojí proti sobě.

„Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.“ (1Te 5,23) Víme, že člověk je duchovní bytost, která má ovšem i duši a tělo. Tento biblický verš nám ukazuje, že se na komplexnost člověka dá nazírat ze tří úhlů pohledu. Rád bych, abychom pochopili, že je nesmírně důležité, aby náš duchovní, duševní i tělesný život byl v rovnováze.

Máme potřeby. Bůh nás nějak stvořil a my něco potřebujeme. Např.: moje fyzické tělo potřebuje spát. Už to je jeden z velkých problémů mužů. Muži workoholici na tento princip úplně zapomněli, a pak jsou třeba nemocní, nefunguje jim sexuální život a rozvádějí se. Příčinou není žádný démon, ale jen to, že nespí.

Máme touhy. Každý po něčem toužíme. Já bych třeba chtěl najít poklad. Ale my mnohokrát nevíme, jestli naše touhy náhodou nejsou hřích – Hasmanda chce najít poklad, on asi chce být bohatý… Určitě z toho nebude chtít dát desátek… To je hřích. Tak se někdy na touhy mužů díváme. Chtěl jsem si udělat potápěčský kurz, střelecký průkaz a jezdit na motorce. Ale dlouhou dobu jsem si nebyl jistý, jestli to Pánu Bohu nevadí. Dneska už naštěstí vím, že Pán Bůh udělal všechno pro to, abych si mohl zbrojní pas udělat, abych si mohl zajezdit na motorce, abych se mohl potápět. Pán Bůh je v tom se mnou, a je to super. Ale potřeboval jsem v tom vyzrát, potřeboval jsem porozumět, že to je v pohodě. Chci, abyste věděli, že to, že máte nějakou touhu, vás nutně nevzdaluje od Boha. Ale jestli máte svůj život v nerovnováze, pak vás vaše touha může zničit.

Duchovní dimenze. Když jsme se setkali s Ježíšem, objevila se v našem životě nová dimenze. I ona má své potřeby, v ní se rodí touhy, a má svá nebezpečí a my jim potřebujeme rozumět. Když budeme ignorovat základní duchovní potřeby, náš duchovní život bude chátrat, což se promítne v duševní a tělesné rovině. Automaticky, okamžitě.

1. Sycení se Božím slovem. To křesťané úplně milují. Někteří už jsou alergičtí na to, když se řekne: „Musíš si číst Bibli.“ Ale já jsem si to nevymyslel. Prostě potřebujeme sytit svého ducha. Můžeme si o tom myslet, co chceme, můžeme proti tomu vznést moře námitek, ale jestli nebudeme sytit svého ducha, náš duchovní život bude chřadnout a promítne se to v něčem úplně jiném. Rovnováha tvé osobnosti bude narušená, a dopadne to špatně.

2. Potřebuješ mít aktivní vztah s tělem Ježíše Krista. Tím jsme my všichni. Jednou z nejmodernějších nauk dnešní doby je, že nepotřebuješ církev, stačí jen milovat Ježíše. Zní to hrozně pěkně, ale duchovně je to hrozná blbost. Potřebujeme být propojení vztahy, pro náš zdravý duchovní život je to důležité.

3. Potřebujeme mít aktivní víru. Nedá se žít duchovní život, když nemáme víru. Stále čelíme různým výzvám.

4. Potřebuješ vášnivě milovat Ježíše. To je přece logické. Taky vím, že mám milovat svou ženu. Ale víte, kolik manželů to zapomnělo? Stejně tak, jestli chceš být zbožný křesťan a mít vztah s Bohem, musíš ho milovat. A jestli máš problémy ho milovat, měl by sis to dát do pořádku. Prostě pro zdravý duchovní rozměr svého života potřebuješ milovat Boha.

5. Potřebuješ být v učednickém vztahu. Potřebuješ někoho, kdo má právo do tvého života mluvit. Nejen Pán Bůh, ale nějaký člověk.

Když žijeme duchovní život, máme také i duchovní touhy. Toužíme zakoušet Boží blízkost. Toužíme mít jeho zjevení, reálně slyšet jeho hlas, chceme zakoušet jeho moc, chceme jím být vedeni, být jeho nástrojem… Takové touhy jsou naprosto správné a nikdy na ně nesmíme zapomínat. Rozvíjejte své duchovní touhy. Chtějte víc, než zatím máte. Jestli nemáš žádnou duchovní touhu, jestli v tobě nehoří nic, čeho bys chtěl duchovně dosáhnout, pak mám obavu, že tvůj duchovní život chřadne.

Ale pozor na duchovní nebezpečí, jako např.: duchovní pýcha nebo duchovní vlažnost a pasivita, duchovní nezávislost, duchovní sektářství, duchovní manipulace nebo hledání duchovních zážitků… Takový ten konzumní křesťanský život.

Zkus si napsat seznam ohledně svého duchovního života: Jaké jsou tvé duchovní potřeby a jaké jsou tvé duchovní touhy… Vidím příliš mnoho zklamaných, frustrovaných, neaktivních křesťanských mužů, a mám podezření, že to souvisí se ztrátou tužeb, že jsme ztratili duchovní sny.

Duše. Nebudu teologicky rozebírat, co je to duše. Dejme tomu, že se jedná o emocionální rozměr našeho života, o prožívání, o intelektuálně emocionální touhy.

Jaké máme potřeby? Chceme třeba, aby nás někdo miloval. Je normální, že chceme být obdivovaní. Potřebujeme, nás naše ženy obdivovaly. Potřebujeme se obdivovat i mezi sebou – „Ty jo, to máš super nůž nebo motorku…“

Máme touhu být přijati takoví, jací jsme doopravdy. Církev je nejlepší místo, kde bychom se mohli konečně kulturu přijímání se naučit.

Toužíme po odpuštění. To je silná touha v nás.

Toužíme dělat chyby. Je to úleva, když víte, že můžete dělat chyby, a pořád jste to vy a pořád je to v pohodě. Dnešní doba nám neumožňuje dělat chyby. Ale prostě v nás ta touha je. Proto se někdy vyhýbáme druhým lidem, protože se bojíme udělat chybu. Ale je to normální, my potřebujeme dělat chyby. Potřebujeme dělat duševní hygienu. Potřebujeme mít přátelství, potřebujeme zakoušet vítězství, že jsme něco zdolali. Potřebujeme trávit čas s někým, kdo nás miluje, potřebujeme se stále vzdělávat, to jsou všechno věci, které potřebujeme, bez nich náš duševní život trpí a začínáme být takoví degenerovaní, divní. Jestli máte takové potřeby, investujte do nich, to je v pořádku.

Máte neduchovní sny? Třeba někam zajet, na nějaké místo, kde jste ještě nikdy nebyli. Pán Bůh nás stvořil tak, že toužíme po věcech. Že jsou věci, které nás baví, věci, které se nám líbí. Žel mám dojem, že v církvi je vytvořená kultura, že jedinou správnou touhou je milovat Boha. Ale je tady i spousta jiných tužeb, které můžeme mít, ale ve správném pořadí. Z pastorační praxe vím, že křesťanské životy mužů jsou někdy hrozně prázdné.

Potřebujeme mít vášně, potřebujeme mít touhy a sny, i když zároveň hrozí nebezpečí, že se pro nás stanou otroctvím. Proto potřebujeme žít s Ježíšem, mít přátele, kteří nás včas upozorní: „Hele, vzpamatuj se, co blbneš, co děláš?“ Potřebujeme být sobě navzájem vykazatelní.

Takže máme tady duchovní život, jsou tam jasně dané potřeby, tak nás Bůh stvořil, máme tady dušení život a pak tady máme tělo. Naše tělo potřebuje pohyb. Když se totiž nebudeme hýbat, všechno nás bude bolet, budeme mít blbou náladu, nebudeme mít víru. Možná že celý tvůj duchovní problém je v tom, že se nehýbeš. V našem těle všechno se vším souvisí. Potřebujeme pravidelně jíst, spát, páchat hygienu. Máme nějaké fyzické touhy? Třeba vyjet kopec. Někam dojít. Vytvořit nový sval na svém těle. Dobře se najíst. Ochutnat jídlo, které jsme ještě nikdy neochutnali. Vyzkoušet novou restauraci… Nebo máme třeba touhu lenošit. Ale hned si vzpomeneme: Jdi k mravenci, lenochu… Někdy si poležet a polenošit je dobré. To není vždycky hřích. To možná často není hřích. Možná to je docela dobré. Zkuste popřemýšlet nad tím, že k žití komplexního života potřebujeme mít i nějakou takovou normální touhu. Představ si, že přijdeš z práce, lehneš si na gauč, manželka ti uvaří kávu, děti už třeba budou spát, a ty si jen tak lenošíš, popíjíš kávu, a říkáš si: „Chlape, ten život je ale stejně fajn.“ A to stačí. A pak jdeš spát, a říkáš: „Ježíši, Pane, je tak dobré žít, mě ten život tak baví.“

Poslední dobou se příliš často setkávám s křesťany, které život už jakoby nebaví. Proč? Jako by nám ďábel něco sebral, takové ty normální věci, takové ty krásné věci, jako to, že si jenom půjdeš sednout k řece, dáš si nohy do vody a jsi blažený, protože život je krásná věc, je to dar. Nebo si tak jenom poležíš. Víte, i muži mají své dny, my potřebujeme někdy prostě jenom tak blbnout.

Chci tím říct, že je spousta normálních potřeb a tužeb, které my křesťanští muži zavrhujeme jako špatné. A snažíme se rozvíjet jenom duchovní život. To je, jako kdybychom se snažili chodit po jedné noze. Jde to špatně a je to velmi namáhavé. Ale Pán Bůh nás stvořil komplexně, jsme lidé, kteří mají duchovní touhy, duchovní potřeby, čelíme duchovním nebezpečím, máme duševní touhy, emocionální, intelektuální, máme potřeby (i tam ale hrozí nebezpečí), ale máme i tělesné touhy, potřeby a s nimi jde ruku v ruce i nebezpečí, jako například, že z gaučového života se překulíme do obezity, když to lenošení přeženeme.

Svět potřebuje komplexní křesťanské muže, kteří jsou vnitřně uzdravení, jsou v pohodě v duchovní, duševní i tělesné oblasti, kteří nemají šílené úlety, že prostě žijí buď celý život jenom v posilovně, nebo jenom v knihovně nebo jenom na gauči. Buďme normálními křesťanskými muži!

Mou touhou je, aby se svět na křesťanské muže díval jako na vzor. Aby třeba kamarádi tvých synů říkali: „Nám se líbí, jaký je tvůj táta. Já bych chtěl být takový. On je sice křesťan, to je divné, ale on je chlap. S ním je dobře. S ním se dá bavit o čemkoliv. Dobře vypadá, on o sebe pečuje. Je moudrý. Mně se líbí, jak žije, líbí se mi, že má bláznivé nápady, že sní o různých věcech, a když se s ním bavím, o všechno se zajímá. Nezajímá se jenom o duchovní věci, zajímají ho motorky, auta, zvířata, hudba, filmy, elektronika, mobily, o čemkoli promluvíš, on si s tebou o tom nadšeně povídá.“ To neznamená, že máme být chodícími encyklopediemi. Věřím však, že světu dlužíme opravdové křesťanské muže, komplexní a celistvé.

Být mužem je krásná věc. Je to dar. Byl bych rád, kdybychom si to mužství užili. Aby nás prostě bavilo být mužem.

Tomáš Hasmanda

pastor AC Valašské Meziříčí

(příspěvek z konference Limity 2018, zkráceno, upraveno)