Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Pastor 21. století

Napsal(a)   úterý, 11. září 2018 13.38

Když se nad tímto tématem zhluboka zamyslíme, musíme uznat, že církev je zcela jedinečná instituce. Vždyť kolik známe institucí, které nepřetržitě fungují dva tisíce let, a zároveň jsou stále ve fázi růstu? To je výsledek mimo veškeré kategorie. Samozřejmě, známe náboženství a hnutí, která existují také velmi dlouho. Většinou jsou ovšem bez institucionální formy (třeba hinduismus) nebo jsou vázány na konkrétní národ a kmen (židovství). Mít však instituci se všemi známkami organizace, která existuje tak dlouho a stále roste, stále se rozvíjí a která je stále schopna zasahovat nové následovníky napříč rozdílnými kulturami, je unikátní záležitost.

Pro tuto jedinečnou povahu církve mohou existovat různé důvody, ale jedním z nich je určitě role vedoucího, duchovního pastýře, který vede místní vyjádření této celosvětové církve. Podíváme-li se totiž do historie, všimneme si, že se role tohoto vedoucího (pro naše účely mu budeme v tomto článku říkat pastor, i když toto označení s sebou žel nese potřebu vysvětlování termínu) různě proměňovala podle doby a kultury, kde církev působila, a také podle typu církve. Což ukazuje na vnitřní flexibilitu struktury církve, která má schopnost se misijně adaptovat na různá prostředí. Díky tomu vůbec můžeme mluvit na téma „pastor 21. století“. Kdybychom totiž tuto vnitřní flexibilitu postrádali, existovala by jen jedna neměnná verze toho, jak má pastor vypadat a co má dělat.

Museli bychom se vrátit do doby první generace Ježíšových následovníků, kteří ustanovovali církve (tak zhruba do roku 50 n. l.), a důsledně dodržovat jejich typologii práce. Například, veškerá shromáždění by se konala v domácnostech, a byla by tudíž značně početně omezena. Díky tomu bychom nepotřebovali ani speciální službu chval, službu dětem, službu mládeži atd. Nepotřebovali bychom vlastně vůbec žádnou organizační strukturu. Nezní to špatně. Není divu, že i dnes existují různá hnutí, která by chtěla návrat k této „původní čisté“ církvi. Je tady ovšem jistý problém. Ta původní církev například neměla Bibli tak, jak ji známe dnes (ta se teprve psala, jedním z podnětů pro její sestavení byla právě potřeba přesně zachytit Ježíšovo učení, aby církve nepodléhaly různým šířícím se bludům), lidé většinou neuměli číst a psát a spoléhali jen na vyučování svých vedoucích. Církev byla vysoce mobilní, protože bývala zhusta pronásledována, a zvát mezi křesťany lidi hledající tudíž bylo dost obtížné. V různých dnešních kulturách se ovšem lidé již ve svých domovech moc nenavštěvují, sejdou se raději ve veřejném prostoru. Žijeme totiž v jiné době – jinak mobilní, jinak komunikující, jinak fungující, ve velmi informované době, kde si každý najde jakékoliv informace online. Síla církve ovšem spočívá v neuvěřitelné schopnosti se adaptovat na proměňující se podmínky. Právě proto se proměňuje i naše chápaní role pastora.

Když se zamyslíme nad chápáním role vedoucích v dějinách obecně, na začátku byl vedoucí patriarchou, váženým otcem větší rodiny, který sdružoval organizační vedení spolu s duchovním vedením své rodiny. Takto začíná i národ Izraele. Z rostoucí rodiny se pak vyklubal kmen a role vedoucího se najednou dělila, protože se měnil počet lidí, které vedl. Proto ve většině kmenů najdeme náčelníky, kteří vedou kmen organizačně, vojensky, silově. Vedle nich se vykrystalizují šamani, kteří mají za úkol duchovní vedení, komunikaci s božstvy a hledání přijatelné budoucnosti. Z náčelníků se postupně stávají králové, ze šamanů se stávají kněží (jak se jejich kmenové náboženství stává organizovanějším). Duální role vedoucích má ovšem za následek spory uvnitř kmene a národa, kdy se vedle kněžích objevují nezávislí duchovní vůdcové v podobě proroků. Nabádají k návratu ke kořenům, jsou ovšem pronásledováni jak králi, tak kněžími, protože narušují status quo a rovnováhu moci. Do toho se mění doba, která duchovnímu vedení nepřeje a odsouvá ho na okraj zájmu, národy jsou vedeny jen králi, kteří si uzurpují tolik moci, až jsou svrženi a místo nich začínají vést politici, jejichž největším zájmem je přežít další kolo voleb a zůstat u moci. Chybí jim jak dlouhodobý (královský) rozměr, tak duchovní (kněžská) hloubka. Politici jsou proto nahrazováni novou formou: podnikateli. Vedoucí jsou stále více podobní výkonnému řediteli, který vše vede jako firmu: maximalizace zisku a minimalizace ztrát.

V církvi vždy najdeme silné pokušení kopírovat svět a jeho rozdělení moci. Možná právě proto jsme v minulosti viděli oddělení mocenské organizační struktury od skutečného duchovního vedení. Možná proto jsme viděli snahu vést církev ředitelsky. Možná proto v církvi vidíme nezávislé (prorocké) agenty, kteří jsou mimo jakoukoliv strukturu církve. Adaptace ovšem neznamená kopírování světových trendů. Znamená to přizpůsobování role pastora tak, aby dokázal čelit výzvám proměnlivého chápání své vlastní role. Osobně věřím tomu, že pastor 21. století bude člověk uvědomující si svou duální roli: vůdcovsky organizační a vedení k duchovní zralosti.

Co to znamená? Na jedné straně je zodpovědný za systémy, strategie a organizace. Na druhé straně je zodpovědný za duchovní rozvoj lidí – od zdravých základů teologie až po praktickou službu. Neznamená to, že musí všechno zvládat sám, to bychom se vrátili do náčelnických let. Ale neznamená to ani to, že všechno jen řídí a všem říká, co mají dělat, to bychom se vrátili k ředitelskému pojetí. Pastor budoucnosti je člověk, který je ponořený v obou světech – vůdcovství i služby – a dává prostor k růstu lidem okolo sebe. Uvědomuje si, že největší úspěch jeho služby je kvalita a kvantita jiných vedoucích okolo něj, kteří vyrostli do svého Bohem darovaného potenciálu a nasměrování.

Protože většinou vede skupinu větší, než je jedna rodina, nároky na jeho energii a čas rostou (to byl v minulosti moment, kdy se dělila role kmenového náčelníka a šamana). Protože si však uvědomuje svou duální roli, nechce začít rozdělovat praktické a duchovní vedení. Místo toho si uvědomuje, že jeho hlavním úkolem je připravit další generaci vedoucích okolo sebe, se kterými může vytvořit tým. Práce v týmu pak zahrnuje tvorbu společných hodnot, za kterými celý tým jde. Mění se i způsob rozhodování. Jeho styl je unikátní kombinace týmového vedení a sólo rozhodnutí. Nesnaží se vše řešit sám (není totiž jen náčelníkem/králem), ale nesnaží se ani vše hodit na kolektivní rozhodování. To byl jistý trend v 70.–90. letech minulého století, kdy se tolik mluvilo o týmovém rozhodování, až nebyl nikdo schopen udělat žádné rozhodnutí sám. Dnešní adaptace je určité balancování na hraně týmového rozhodování a rozhodování jednotlivce s plnou zodpovědností. Každá církev si musí vnitřně stanovit, která rozhodnutí se dělají týmově a kde jsou vedoucí zmocněni k samostatnému rozhodování. To je totiž přímý význam slova zmocňování – někomu je svěřena moc.

Pastor 21. století si uvědomuje, že žije v informační době, kdy má každý obrovské možnosti najít si jakoukoliv informaci, kterou potřebuje. V čem lidé tápou, je ve zpracování těchto informací: v jejich selekci na důležité a zbytečné, v systematickém porozumění souvislostí a v jejich aplikaci. Pastor si tedy osvojuje stále více schopnost konverzační teologie (s postojem, že oceňuje svobodu a hledání, a přitom ví, proč a čemu věří on osobně a jeho církev, kterou vede). Tomu se někdy říká přítomnost rozvinutého věroučného systému. Dnešní pastor nemůže mít výmluvy, musí se orientovat v základních směrech teologie a spirituality a vnitřně musí vědět, proč věří tomu, co vyučuje ve své církvi. Zároveň je to konverzační komunikace: Pastor 21. století totiž ví, že je neustále na cestě objevování a hledání, a na tuto cestu s sebou zve také další lidi.

Lukáš Targosz

pastor AC Element Hradec Králové

Naposledy změněno úterý, 11 září 2018 13:43
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.