Naše rozdíly se díky Bohu často mohou smývat, důležitý je respekt, vzájemné naslouchání si a jednota v základních Božích principech, které jsou věčné. Možná každý máme i trošku jiné obdarování, možná způsob, kterým komunikujeme věci, ale to není vůbec na překážku.
František má prorocké obdarování, jaké máš ty?
Taťka má prorocké a pastorské obdarování. Mně v testech na duchovní dary a obdarování na prvních dvou místech vždy vycházel apoštol a dar vedení.
Jaké to je vyrůstat v pastorské rodině?
Specifické. Jako všechno má dvě strany, i u tohoto jsou dvě. Pozitivní věc je určité duchovní dědictví, ze kterého člověk čerpá. Střídala se u nás spousta hostů a Božích služebníků, mohl jsem tak mluvit s lidmi, se kterými bych se asi jinak do kontaktu nedostal. Spoustu věcí jsem mohl doma odkoukat. Určitě je výhodou, že když vyrůstáš v takovém prostředí, poměrně brzy si definuješ věci, kterým věříš. Nevýhodou je (a to vám potvrdí asi každé pastorské dítě), že cítíš určité očekávání od ostatních, abys byl jako rodiče, a to prostě není úplně fér. To po tobě ve věku dítěte nebo dospívajícího nemůže nikdo chtít, přesto to každé pastorské dítě cítí.
Je něco, v čem ses ve službě svého otce inspiroval, o čem bys řekl: To určitě chci?
Určitě chci mít jako hodnotu úctu, i to, že Boží slovo je cenné a jediné měřítko, jediná pevná autorita pro lidský život a pro lidské chování. Dále se mi líbila určitá vytrvalost a dlouhodobost a způsob, jak taťka žije. On říká, že člověk musí být učedník, a vidím na něm, že se pořád učí, i po sedmdesátce se pořád učí novým věcem, a to si myslím, že je strašně důležitá věc, kterou chci taky.
A s čím jsi šel do služby pastora ty, jak jsi to chtěl dělat?
Šel jsem do toho s Božím povoláním. Je absolutně klíčové vědět, že si to přeje Pán Bůh. Určitě jsem nešel do služby s ambicí něco dokázat sobě nebo druhým, to nemůže být správný, zdravý a dlouhodobý motiv. Takže s Božím povoláním. Věřím, že mě Pán Bůh povolává do této doby a na místo, kde žiju, takže pro větší město. Mám touhu přinášet věčné Boží pravdy jazykem, kterému lidé rozumí, a v kontextu, ve kterém žiju. Hodně pracuji s vedoucími, snažím se předávat to, co dělám, ostatním a dávat jim prostor, trávím hodně osobního času s lidmi z církve i mimo církev. Když vidím ve 2. kapitole Skutků, jak vypadala církev na začátku, to je pro mě pořád hlavní cíl, kterému se chci přibližovat. Ani nevěřím, že v budování církve člověk může přijít s něčím novým. Cíl bude vždycky stejný, protože chceme oslavovat Krista, chceme, aby mezi námi byl první, a chceme činit učedníky. Nemyslím, že dělám něco nového, spíše používám dary, které mi Pán Bůh dal, v době, ve které jsem, a snažím se učit od lidí, kteří jsou inspirativní a kterým Pán Bůh žehná v tom, co dělají.
Kdy ses obrátil?
Pokřtít jsem se nechal v 15 letech, ale až ve 20 letech jsem udělal radikální rozhodnutí: „Bože, dávám ti opravdu celý svůj život na sto procent.“ Ne že bych předtím Bohu nepatřil, ale tohle byl pro mě velký krok dopředu. Můj život se nejdřív trošku sesypal, ale pak se začal skládat znovu, podle Božího základu. Obrácení je nejen rozhodnutím přijmout Krista, ale i otázkou absolutní vydanosti Pánu. Takže bych řekl, že ty moje momenty byly dva.
Mohl bys čtenářům popsat svou „strmou kariéru“ v církvi? Od své první služby ve sboru až po pastora zakladatele?
Slovo kariéra se mi úplně nelíbí. (smích) Celé to šlo přirozeně, sloužil jsem dlouho, nebylo to nic strmého a krátkodobého. Když mi bylo zhruba 17, začal jsem pomáhat s mládeží, teď už mám 30, takže je to pár let… Posledních šest let jsem byl pastorem mládeže, z toho teď čtvrtým rokem na plný úvazek. V současné době se už skoro rok věnuji zakládání církve. Takže mládeži jsem se v různých formách věnoval jedenáct let, z toho šest let jsem mládež vedl, současně jsem byl asi čtyři roky ve staršovstvu, tři roky zaměstnaný na plný úvazek v církvi, pravidelně jsem kázal ve sboru… Takže ta má „kariéra“ nebyla až tak strmá.
Vždycky jsi vnímal povolání pastora? Nebo jsi měl touhu po něčem jiném a Pán to změnil?
Kdybych si měl vybrat z těchto dvou možností, tak spíš to první, ale ono to často bývá spíš tak, že člověk vnímá, že někdy jednou se to stane, ale netuší prostě, kdy to přijde. Já jsem tušil, že pro mě Pán Bůh něco má, dostával jsem různá proroctví, o zvětšení našeho vlivu a pole naší působnosti atd., ale člověk si často ty věci projektuje do toho, co právě dělá. To znamená, že jsem si pořád myslel, že to souvisí s mládeží.
Ale v jednu chvíli se to ve mně zlomilo, to mi Pán Bůh ukázal: „Ale to není mládež. Já po tobě chci něco jiného, chci, abys založil druhý sbor v Brně.“ Najednou jsem prostě věděl, že to všechno směřovalo k tomuto bodu, a tím zlomem pro mě bylo to uvidět. Z mého příběhu vlastně vyplývá, že člověk nikdy neví, co Pán Bůh pro něj má, a proto by vždycky měl být otevřený. Posledních pár let jsem tušil, že budu pastorem, ale kdy, jak, kde, to pro mě bylo dlouho tajemstvím.
Jak bys definoval pastora 21. století?
Pastor 21. století je pastor, který rozumí společnosti, lidem i jejich přemýšlení v 21. století, žije ve světě, ale není z něho, jak se biblicky říká. Je důležité, aby správně kombinoval zachování věčných Božích principů s jejich praktickým a efektivním uplatněním v kontextu doby, ve které žije. A dnešní doba je velmi pestrá, ne černobílá, máme svobodu, životní úroveň roste. V době, kdy jsem vyrůstal, jsem měl pocit, že svět a církev byly striktně odděleny. Svět byl často prezentován jako nějaké temné místo. Trošku jsme však zapomněli na to, že uprostřed naší společnosti potřebujeme být elementem její proměny k lepšímu, a ne se jí bát ani přežívat někde na okraji. Pastor 21. století se musí neustále učit, musí být neustále otevřený novým věcem, a přitom mít srdce upnuté na Ježíše, milovat lidi, musí milovat Boží slovo a komunikovat jeho pravdy způsobem, kterému lidé naší doby budou rozumět a který je bude motivovat k opravdové změně.
Michale, děkuji ti za rozhovor.
–ib–
