Když tedy stojíme před otázkou, co je tajemstvím úspěšného zakládání nových církví (za chvíli vysvětlím, proč používám slovo „církev“, a ne v našich kruzích obvyklé „sbor“), může to být mnoho konkrétních maličkostí, které úspěšnému vzniku církve pomohou nebo jim naopak v úspěchu zabrání. Vezměte si třeba poslední zmíněný příklad: prostory ke scházení. Možná se někdo pokouší začít novou církev, ale jediný prostor, který najde k pronájmu, je sál v místní škole, která vyžaduje přezůvky. To je pro hosta v naší kultuře silně nepohodlná představa: „Opravdu se mám zout a nechat boty v nějaké šatně?“ Navíc školy bývají vnitřně složitě členěné a najít správný sál nebo třídu bývá otázkou bloudění. Tento vedoucí se může upřímně snažit, ale je to jako běh proti silnému větru. Sám jsem viděl tuto dynamiku, když jsme se po šesti letech existence Elementu přestěhovali z „obyčejného a stále stylem trochu komunistického“ kulturáku do legendárního a lépe umístěného kina, které prakticky každý v našem městě zná. Okamžitě naše nedělní účast meziročně stoupla o 30 %. Jen kvůli prostoru na scházení!
Existuje tedy mnoho konkrétních věcí, na které bych se mohl zaměřit, dnes se ale s vámi podívám na tři důležité momenty v zakládání církve, které podle mě připravují církev k úspěšnému vzniku a dlouhodobému dopadu. Podívám se s vámi na pochopení role hlavního vedoucího, na důležitost srozumitelnosti a na roli evangelizace v církvi.
Začneme typem hlavního vedoucího. Každý člověk má unikátní mix osobnosti, obdarování (jak duchovního, tak talentů), zkušeností, osobních preferencí a povolání. Náš mix ale funguje různě v různém prostředí. Za léta, kdy jsem pomáhal v zakládání církve a kdy jsem v zakládání byl sám zapojen, jsem si všiml, že existují tři konkrétní typy zakladatelů. Nazval jsem si je v angličtině jako planter, builder, founder.
Planter (Zasévač) je člověk, který má silný dar osobní evangelizace nebo pastorace, je to vztahový člověk, někdy mu říkám „liďák“. Jeho silnou stránkou je shromažďování lidí, což díky svým darům umí. Je oblíbený a dokáže se spojit s jednotlivci. Díky svým darům a své věrné službě dokáže shromáždit zhruba 40–50 lidí, pokud je hodně silná osobnost, klidně i 80 lidí. Ale pak se zadrhne. Zhruba ve 40 lidech se totiž mění sociologická povaha skupiny a vedoucí musí začít méně sloužit a víc vést. Jeho role se mění na budování týmu, a to s sebou nese mimo jiné také těžká a nejednoduchá rozhodnutí, především o lidech. Jenže náš planter miluje jednotlivce a je pro něj těžké dělat tato rozhodnutí, navíc má problémy s budováním týmu – necítí se v tom dobře, raději pracuje sám. Nemá problém využít pomocníky, ale má problém s budováním vedoucích.
Builder (Budovatel) je na tom přesně opačně. Jeho hlavní obdarování je vytváření týmů, struktur, plánování, vedení. Zato strádá ve shromáždění první malé skupiny. Většinou totiž nemá silný dar pastorace a osobní evangelizace. Má raději les než každý konkrétní strom. Jde mu o celek, nemá problém některým věcem, některým hodnotám a některým lidem říct ne. Na rozdíl od plantera má problém na začátku, ale v okamžiku, kdy má okolo sebe alespoň 40 lidí, rozkvete a začne fungovat ve svých silných stránkách.
Founder (Zakladatel) je člověk, který začal jako planter, ale dokázal vnitřně přepnout do nastavení buildera, když dosáhl kritického počtu 40–80 lidí. Takových je málo.
Nicméně všechny tři typy jsou důležité a stejně hodnotné. Pomohlo by vědět, jaký typ vedoucího jsme, když se chystáme jít založit církev. Jsme-li planteři, nebudeme mít problém jít sami na neznámé místo, budeme schopni se seznámit a začít. Ale až budeme mít okolo 40 lidí, možná budeme hledat nějakého buildera, kterému církev předáme, a půjdeme zase dál. Jsme-li buildeři, budeme pravděpodobně hledat skupinu lidí, kteří půjdou zakládat církev s námi. To nám ohromně ulehčí a zjednoduší celý proces, protože více lidí si bude moci vytvořit vztahy a buildeři budou mít více prostoru na vedení a vytváření systémů. Foundeři zase budou vědět, že musí v určité fázi přepnout svou službu ze shromažďování na vedení.
Prvním předpokladem úspěšného založení církve tedy je vědět, jaký typ vedoucího a s jakým mixem obdarování jsem, a podle toho vědět, jaký tým vedoucích – a v jakých fázích existence církve – potřebuji budovat a rozvinout.
Druhým předpokladem je pak naše důsledná a cílevědomá snaha komunikovat srozumitelně. Máloco je pro církev tak důležité, jako relevantní spojení s lidmi, kterým se snaží sloužit. Ve slavném Ježíšově podobenství o rozsévači (Mt 13,3–23) zaznělo, že slovo o Království padá na různý typ půdy a do různého prostředí, které ovlivňuje, zda evangelium bude přijato, nebo odmítnuto. Ježíš tam říká, že hned dvě ze čtyř skupin se týkaly prostého faktu: srozumitelnosti. Jen čtvrtina semen spadne na půdu s potenciálem úrody. Zasetý na dobrou půdu, to je ten, kdo Slovo slyší a rozumí; ten pak nese úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, jiný třicetinásobnou. Slovo slyší a rozumí mu. Proč si tedy myslíme, že evangelium musíme říct tak složitě, až se v tom sami zamotáme? Když se tak dívám na různé evangelizační snahy v dnešních církvích, vidím v nich ozvěny evangelizací osmdesátých a devadesátých let minulého století, které se dají shrnout do podstaty udeř a uteč. Jinými slovy: přijede velký evangelista, bude kázat „jasné a plné“ evangelium, lidé reagují na výzvu a pak evangelista odjede, a kdo to nechtěl vzít na vědomí, jeho chyba! Vidím různé příklady rozdílné srozumitelnosti (a našeho očekávání) u rozdílných skupin, například v Jeruzalémě (Skutky 2), kde byli náboženští lidé s výbornou znalostí Bible a očekáváním přicházejícího Mesiáše; a naproti tomu v Aténách (Skutky 17), kde pro změnu byli duchovně založení lidé bez znalostí Boha: Pavel tak hledá výchozí bod a cituje básníky.
Proto jsme se v nové církvi rozhodli začít svědomitě používat jazyk, kterému rozumí lidé bez křesťanské zkušenosti. Vyprávíme-li příběh z Bible, nepředpokládáme, že jej lidé znají. Vše důsledně vysvětlujeme a popisujeme i konkrétní postavy těchto příběhů, abychom je představili lidem, kteří o nich neslyšeli. A snažíme se přestat používat slova, která jsou zřejmá jen těm uvnitř. Příkladem může být například již zmíněný „sbor“. V křesťanských kruzích je nám jasné, o co jde, ale když zmíním člověku bez náboženské zkušenosti, že chodím do sboru, jediné, co ho napadne, je pěvecký sbor (v Hradci jich máme celou řadu) nebo hasičský sbor. Prakticky nikoho nenapadne církevní sbor. Takový člověk rozumí slovu církev nebo (kupodivu) kostel, ale nechápe slovo sbor a ani společenství pro něj není úplně srozumitelné. Pokud tedy myslíme vážně službu hledajícím lidem, měli bychom použít slovo, kterému rozumí lidé bez Krista – tedy církev nebo kostel.
Třetím předpokladem je jasné vysvětlení evangelizační strategie v nové církvi. Jinými slovy, jak chceme dostat hledající lidi na setkání církve a jak jim pomůžeme udělat to nejlepší rozhodnutí v jejich životě – následovat Krista. Víte, pevně věřím, že církev by měla být nejlepší a nejčastější možností, kde by lidé měli být v neděli ráno. Církev by měla být tak neodolatelná, že tam každý bude chtít být. Jsem přesvědčen, že kdyby dnešní církev byla srozumitelnější dnešnímu člověku, více lidí by mělo a budovalo svůj vztah s Kristem. Jak tedy můžeme lidi do církve pozvat, přesvědčit je, že jsme jiní, než si myslí, a udělat z nich křesťany? Ve skutečnosti nikdo z nás nedokáže přinutit jiného člověka, aby se stal křesťanem. Nemůžeme je přinutit věřit a Ježíš to ani od křesťanů nežádá. Nikdo z nás nemůže nikoho přesvědčit o své víře jen silou svých argumentů, a to z mnoha důvodů. Jak tedy můžeme být církví, která je atraktivní pro dnešní lidi?
Pokud jsme se rozhodli, že nechceme budovat církev jako klub srozumitelný pouze vnitřnímu kruhu, musíme církev budovat jako prostředí, ve kterém lidé budou moci svobodně poznávat Boha a křesťany svým vlastním způsobem a svou vlastní rychlostí. Protože právě prostředí je to, co nás formuje. Vše, co jako církev máme dělat, je tvořit prostředí, ve kterém Duch svatý působí, jak On sám uzná za vhodné. Vytvořit svobodné a přátelské prostředí, kde lidé poznají Boha a křesťany, je jistě skvělá myšlenka, ale kde můžeme začít? Když jsme začínali Element a přemýšleli jsme o tom, čím budeme unikátní, co bude u nás jiné než u jiných církví, vnímali jsme, že naším základním posláním je snížit to, co děláme, na takovou úroveň, aby nenáboženští lidé, kteří ještě nikdy předtím v církvi nebyli, rozuměli tomu, co děláme a co říkáme. Když vytvoříme bezpečné a srozumitelné místo pro nezasažené, naši vlastní lidé budou zvát své nezasažené přátelé beze strachu. Logicky to znamená, že dáváme největší důraz na evangelizaci životním stylem, protože výsledný produkt je budovat zralé a atraktivní lidi.
Pro každou organizaci je jednoduché zaměřit veškerou svou energii a zájmy na skupinu lidí, kteří jsou již uvnitř. Platí to pro všechny, ale církve jsou v tom obzvlášť dobré, protože to zduchovní pastorační péči o lidi v církvi. Je to zkrátka přirozená tendence. Mnoho z nás je uvnitř tak dlouho, že si už ani nepamatujeme, jaké to je navštívit církev poprvé. Často ani netušíme, co si nevěřící vlastně říká a jak myslí. Vnitřní život církve roste natolik, že za chvíli veškerý čas, úsilí i energii investujeme do něj, místo na zasažení dalších lidí mimo okruh známých těchto lidí. Každá církev v historii bojovala s pokušením stát se organizací zaměřenou na sebe. A musíme s tím bojovat i my. Například tím, že zjistíme, co lidi zajímá; orientujeme se v jejich zájmech; mluvíme jejich jazykem; budujeme s nimi vztahy. Naší evangelizační strategií se stalo směrování lidí k principu přátelství a pozvání. To v jádru znamená, že povzbuzujeme lidi, aby vytvářeli vztahy s lidmi okolo sebe a pak, pokud k tomu budou mít příležitost, aby je pozvali do církve. Od nás jako vedoucích církve to chce několik věcí: Plánovat méně aktivit, aby lidé měli více času na své hledající přátele. Chce to od nás také cílevědomou práci na způsobu nedělní bohoslužby a na tom, jak tam učíme, mluvíme, sloužíme. Když chceme po našich lidech, aby zvali své přátele do církve, zavazujeme se jim také, že nikdy nebudou litovat toho, že je skutečně pozvali. Bohoslužba bude srozumitelná, nápomocná, zajímavá, dynamická a vzbudí zájem se vrátit. To je úkol nás vedoucích. A tato společná strategie pomáhá zbavit křesťany v církvi tlaku z evangelizace. Každý je totiž součástí evangelizační strategie podle svého obdarování.
Zakládání církve je komplexní a složitá záležitost. Vyžaduje to hodně obětí. Ale je to ohromná radost. Cítíte se jako umělec, kterému pod rukama vzniká nádherné dílo. Když zakladatel vidí, že skrze jeho službu vzniká něco, co tam ještě není, a lidé nacházejí skrze tuto novou církev cestu ke Kristu a nový život, motivuje ho to víc než cokoliv jiného. Proto bychom měli jako hnutí podporovat nové církve a zakládat tyto skupiny s nadšením a cílevědomě. Má to věčný dopad.
Lukáš Targosz
AC Element Hradec Králové
