Aby nedošlo k mýlce: kořeny církve sahají mnohem dál. Hlásíme se k odkazu Rozhodných křesťanů, hnutí, které vzniklo počátkem dvacátého století na půdě Lutherské církve na Slezsku. Tento článek si však klade za cíl vzpomenout pouze oněch třicet let, které představují život církve jakožto organizace zřízené podle zákona o církvi. Rovněž není jeho ambicí podat vyčerpávající historický přehled uplynulých let – spíše chce poukázat na skutečnost, že jako církev jsme Božím lidem – to On dal povstat našim otcům ve víře, provedl je nelehkými časy a zachoval církev až do dnešního dne.
Tato skutečnost nás zavazuje k tomu, abychom k církvi přistupovali s určitou dávkou pokory: přes všechnu její nedokonalost je Božím dílem a Božím vlastnictvím. Osobně jsem v AC od jejího novodobého počátku (o členství jsme s manželkou požádali v roce 1988). Za ty roky jsem byl svědkem řady nelehkých situací, vyslechl jsem řadu názorů „jak by se věci měly dělat lépe“. Někteří mí blízcí přátelé z církve odešli do jiné denominace, stejně tak jako zase jiní přišli a připojili se k nám. Od roku 1997 jsem byl také členem Rady církve a mohl tak pozorovat zblízka, jak se věci tvoří. To, co jsem se naučil a co ve mně stále zůstává, je právě tento postoj pokory a bázně před Pánem církve. Dal by se vyjádřit jednoduchou modlitbou: „Bože, co chceš skrze nás dělat?“
Abych si počáteční dny a léta naší církve ještě více přiblížil, mám před sebou otevřený první ročník časopisu Život v Kristu. Rudolf Bubik, první biskup a novodobý zakladatel církve, ve svém historicky prvním úvodníku vysvětluje smysl znaku AC (Bible, kříž a holubice): „Chceme se ve všem opírat o Bibli – o celé Boží slovo. Věříme totiž, že celá Bible je Božím slovem, a proto ji bereme v celé šíři a nechceme předůraznit žádnou pravdu z Božího slova, ale současně se chceme vyvarovat opomenutí jakékoli pravdy.
Ve svém znaku máme i kříž, který je opřen o Boží slovo. Chceme tím proklamovat před naším Pánem i tímto světem, že bereme svůj kříž na každý den. On totiž řekl, že jestliže někdo jde za ním a nebere svůj kříž, nemůže být jeho učedníkem.
Posledním symbolem našeho znaku je holubice – znak Ducha svatého. Toužíme po tom, aby jeho moc byla viděna ve všech oblastech našeho života.“ (ŽvK 1/1989)
S těmito ideály jsme vyrazili do světa. V naší zemi tak vznikla církev zcela nového typu. Necítili jsme se vázáni žádnou tradicí, jedinou teologií nám byla Bible, usilovali jsme o každodenní vedení Duchem svatým, byli jsme jednoznačně evangelizačně nasměrováni.
Také jsme rostli: zatímco v roce 1977 (za totality) se k nám hlásilo 180 členů, na konci roku 1989 nás bylo již přes tisíc. V roce 1995 téměř dva a půl tisíce. O pět let později více než 4 200 a dnes je to okolo osmi tisíc (jedná se o celkový počet všech lidí, kteří se účastní našich aktivit. Dospělých členů, kteří podepsali přihlášku, jsme ke konci roku 2017 měli 3 772).
To, co na naší církvi oceňuji, je schopnost dávat až nad možnosti: od samého počátku jsme byli misijně a evangelizačně zaměření. Ve spolupráci s německou Nehemií jsme zprostředkovávali humanitární pomoc do zemí bývalého Sovětského svazu (z Německa jsme měli kamion, sbírky ošacení „na Nehemii“ mají pamětníci jistě stále v mysli). Současná česká Nehemie obhospodařuje řadu misijních a humanitárních projektů po celém světě. V těsné spolupráci s církví realizuje Velké poslání (Mt 28,18–20), zajišťuje servis a technické zázemí většině misionářů, které naše sbory vyslaly.
Jednou z prvních organizací, které jsme založili, bylo i Teen Challenge. Zpočátku to bylo pár dobrovolníků s několika klienty tísnících se v malém domku nedaleko Třince, do něhož foukalo ze všech stran. Postupem času vznikla respektovaná organizace ve dvou centrech (Poštovice a Šluknov), s kontaktními a dětskými centry na dalších místech.
Rovněž nelze opominout Biblickou školu, zprvu Letniční biblickou akademii provozovanou společně se slovenskou AC, později Vyšší odbornou školu. V současnosti naše škola nabízí několik forem studia a každý rok hledá způsoby, jak se více přiblížit potřebám zájemců.
Darem ze zahraničí jsme dostali několik evangelizačních stanů. Devadesátá léta znamenala každoroční série stanových evangelizací v řadě měst republiky, provozovaných dnes již zaniklou misijní společností Život. Největší stan stále slouží, například během Kristfestu.
Pokud bych měl církev charakterizovat z hlediska jejích silných stránek, byla (a stále je) dobrá v získávání lidí. Díky víře a tvořivému přístupu našich lidí – zaměstnanců i stovek dobrovolníků – stále máme řadu aktivit. Jak se mění společnost, mění se i forma přístupu k lidem, dnes se klade důraz více na dlouhodobý přístup než jednorázové evangelizace, jako důležitá se jeví praktická pomoc a služba lidem (sociální práce), ale cíl zůstává stejný: totiž přinést evangelium potřebným. Některé naše aktivity přesahují rámec církve a obohatili jsme jimi společenství církví v republice – kromě již zmíněné biblické školy, kde studují běžně i členové jiných evangelikálních církví, jde o organizaci ACET, jež vznikla z iniciativy naší církve (založil ji novozélandský misionář Stuart Angus), a dále o Royal Rangers, organizaci, kde cca polovinu předních hlídek tvoří křesťané z jiných církví.
Zmínil jsem, že „jedinou teologií nám byla Bible“. To je prohlášení, které může platit pouze v raných počátcích vzniku církve a – popravdě řečeno – ani tehdy není zcela pravdivé. Vždy jsme ovlivňováni něčím nebo někým dalším, nežijeme ve vzduchoprázdnu, ale v konkrétním kulturně společenském rámci, jehož způsoby myšlení (i nevědomky) přebíráme. Ovlivnila nás literatura, za totality pašovaná do ČR. V časech, kdy byl nedostatek křesťanské literatury (komunisté její tisk nepodporovali), nebývalo výjimkou, že člověk přečetl většinu těchto pašovaných knih. Nyní klademe větší důraz na teologické vzdělávání. Bez toho bychom těžko církev předali další generaci.
Nejzřetelněji se na formování identity církve podílel její duchovní otec, emeritní biskup Rudolf Bubik. On byl formální i neformální autoritou, co řekl, se na většině míst církve stalo bernou mincí. V jakémkoli problému vždy platilo: „Jak se na to dívá Rudek?“ Obdivoval jsem jej za jeho odvahu jít proti proudu, byl mužem, jehož největším životním závazkem bylo naslouchat Bohu a činit jeho vůli.
Církev samozřejmě nemohl formovat jeden člověk, určitě ne dlouhodobě. Rovněž tak nás ovlivnilo, když jsme se rozhodli pro těsnou spolupráci s největší letniční církví na světě, americkými Assemblies of God. Pomohli nám a stále pomáhají finančně, personálně i duchovně. Je třeba zdůraznit, že nejsme plnoprávnými členy AoG, ale máme tzv. přidružené členství. Nejzřetelněji jejich spolupráci vnímáme v osobách misionářů, v posledních letech máme v církvi permanentně okolo 4–5 misionářských manželských párů.
Důležitou otázkou je také zapojení AC v rámci české ekumeny. Teoreticky to vždy bylo jasné, neboť již naše první verze Ústavy obsahovala ve své preambuli text: „Ve vztahu k ostatním znovuzrozeným křesťanům jsou členové vázáni povinností respektovat zásadu ztotožnění se s viditelnou církví Kristovou.“ V praxi to bylo s ekumenickými vztahy složitější, zejména s těmi církvemi, kde je termín „znovuzrození“ obtížné definovat (některé církve jej nepoužívají). Z vlastní zkušenosti mohu říci, že vztahy s ostatními církvemi mají v průběhu let spíše vzestupnou tendenci. Osobně se řídím pravidlem „co se můžeme od druhých naučit, učme se, co můžeme dát, bez rozpaků dejme, při tom všem chraňme, co nám Bůh svěřil.“ V současnosti jsme členy Ekumenické rady církví a České evangelikální aliance. V zahraničí se pak kromě AoG účastníme také aktivit PEF (Evropského letničního společenství).
Z hlediska současnosti i blízké budoucnosti čelíme několika silným výzvám. V první řadě je to transformace církve v návaznosti na zákon o finančním vyrovnání státu s církvemi. O této problematice bylo již mnoho řečeno a stále se jeví, že je to téma pro některé obtížně stravitelné. Pravda je taková, že církev vyrostla za značného přispění peněz od státu. Byla to politika státu, pro kterou se dobrovolně rozhodl. Je zřejmé, že změnit situaci ze dne na den není možné, proto se vytvořil systém, kdy během 30 let bude stát církve vyplácet až do okamžiku jejich úplné finanční samostatnosti. Pro nás to představuje hledat zdroje vlastních financí pro veškeré aktivity, což se neobejde i bez určitého zeštíhlení zaměstnanecké základny. Je to proces, který vyžaduje Boží moudrost, sociální citlivost a také vaše modlitby.
Velkou výzvu představuje i zakládání sborů. Jako církev jsme takto vznikli, takže nejde o nějaké nové téma. To, o co jde, je vytvoření systému cíleného a programového zakládání sborů. První tzv. „škola zakládání sborů“ vznikla, tuším, v roce 1999 v severozápadních Čechách, od té doby stále probíhá řada projektů. Vznikla i Platforma pro zakládání sborů, která organizuje aktivity tohoto druhu a dává Radě církve konkrétní podněty.
Opačným pohledem, než je zakládání sborů, je tzv. revitalizace. Jde o myšlenkově propracované, ucelené programy na oživení stagnujících sborů. V evangelikálním i letničním světě je to současný trend. Každý sbor má svůj životní cyklus a chceme-li, aby soustavně rostl a byl živý, musí si čas od času klást naléhavé otázky ohledně své existence, hodnot a nejzákladnějších přesvědčení. V současnosti jsme v počátcích, testujeme jeden konkrétní program vyvinutý v AoG.
Nemohu rovněž opominout výzvu, kterou představuje mladá generace. Zdraví každé církve se projeví mimo jiné tím, jak dokáže vychovat a připravit další generaci. Naše děti vyrůstají v jiném světě než my, dospělí. Jejich svět je nejvíce ovlivňován internetem, zejména sociálními sítěmi. To má dopad na jejich chápání role místního sboru i vztahů obecně. Možnosti, jaké přináší internet, byly ještě před deseti lety nemyslitelné: sedíte na shromáždění, něco z toho, co slyšíte z kazatelny, se vám nějak nezdá, tak si to ještě během kázání „vygůglíte“. To je ovšem první krok; následující krok již klade otázku, proč vůbec na shromáždění chodit, když na internetu najdeme kázání mnohem kvalitnější. Tomu mladá generace čelí – a zprostředkovaně i my. Na naší generaci leží úkol připravit mladým v církvi místo a vychovat budoucí vůdce.
Výzvou týkající se budoucnosti budou cizojazyčné a etnické sbory. Již nyní máme shromáždění anglicky a rusky mluvících, ukrajinská, bulharská, korejská, a dokonce i japonská. Do budoucna, v souvislosti s imigrací, to bude stále naléhavější otázka.
Samostatnou kapitolou jsou romská společenství, resp. romská misie (jejich shromáždění nemusí být vždy oddělená). Romové jsou etnikem žijícím na našem území již stovky let, takže o nich nepřemýšlíme jako o cizincích, ale evangeliem jsou zatím zasaženi minimálně. V současnosti se ale zdá, že se v této oblasti něco mění – zájem ze strany Romů roste, jako církev na to reagujeme a chceme se tomu více systematicky věnovat.
Na závěr mi dovolte jednu výzvu: musíme si uvědomit, že církev, kterou budujeme, je Boží. Jsme zavázáni našim otcům ve víře, kteří budovali tuto církev s velkými osobními oběťmi, někdy i s nasazením vlastního života. Buďme si jisti, že i oni se modlili za to, jak má církev vypadat. Od počátku jsme církví, která je evangelizačně a misijně nastavená, věří v duchovní dary a používá je a má i vysoký duchovně morální standard (ohledně alkoholu, nikotinu, drog, manželství, předmanželského sexu atd.). V jistém smyslu píšeme stále stejný příběh. Je nepřípustné mávnout nad minulostí rukou se slovy „to byla jiná doba, dnes se musíme více k lidem přiblížit.“ Zmiňuji to proto, že si myslím, že právě to nám hrozí. Budovat církev budoucnosti znamená hledět dopředu stejnou měrou, jakou i dozadu.
Martin Moldan, biskup
