Věroučná prohlášení a formulace v podání apoštola Pavla bývají většinou hustě nabita mnoha myšlenkami. Nejinak je tomu i zde: v několika větách velký apoštol a učitel církve propojuje minulost (zjevila se Boží milost), přítomnost (máme v tomto věku žít rozvážně, spravedlivě a zbožně) a budoucnost (týká se druhého příchodu Ježíše Krista). Již těchto pár vět obsahuje důležité poselství, které křesťanům někdy uniká, totiž schopnost uvažovat v širokých souvislostech.
Právě druhý Ježíšův příchod se stal předmětem mnohých úvah, rozhovorů i aktivit posledních několika měsíců. Kořeny nalezneme ještě o pár let dříve, v době, kdy začal být kladen na eschatologické otázky větší důraz. Mezi křesťany probíhaly čilé diskuze na téma druhého Ježíšova příchodu, stejně čile se diskutovalo i na sociálních sítích; celá věc, jak se zdá, byla nastartována vydáním některých, tímto směrem zaměřených knih.
V této souvislosti bylo vedení církve opakovaně dotazováno, jaké je vlastně oficiální učení církve na toto téma. Vycházejíce z tradice emeritního biskupa bratra R. Bubika, který eschatologii miloval a často o Ježíšově příchodu kázal, rozhodli jsme se jako Rada Apoštolské církve otázku znovu otevřít a zamyslet se nad ní z pohledu současného teologického bádání. Pod taktovkou biblické školy proběhlo sympózium, které téma znovu otevřelo a věnovalo se zejména některým jeho základním pojmům, dále jsme měli pastorální konferenci, na níž byly předneseny současné nejrozšířenější pohledy na eschatologii jako celek, specificky potom na přístup ke knize Zjevení. Konstatovali jsme, že z hlediska dnešního chápání Bible se jeví nemožné stanovit jakýkoli „jízdní řád“, tedy s jistotou určit přesnou posloupnost klíčových událostí poslední doby. To nic nemění na důležitosti tohoto tématu (viz Zj 1,3). Poslední plánovanou tečkou byl Studijní den Rady církve, který si položil za úkol zhodnotit dosavadní průběh celé diskuze a rozeznat, na kterých bodech se jako vedení AC dokážeme shodnout.
Úkol, který před námi stál, se jevil jako nadmíru obtížný. Shledali jsme, že ani raná církev (první generace církevních otců) neměla v těchto věcech jednotu; přijímaly se současně nejméně dva různé pohledy. Postoj k budoucím věcem později na dlouhou dobu ovlivnilo vystoupení významného církevního učitele Augustina, jehož se do značné míry drželi i reformátoři. (Toto učení přetrvává např. v Římskokatolické církvi víceméně dodnes). Teologické pohledy v průběhu dějin byly často poplatné aktuální dobové náladě, případně politické situaci.
Letniční postupem let převzali učení tzv. dispenzacionalismu, tj. dělení dějin na jednotlivé epochy, během kterých Bůh jednal vždy specifickým způsobem. Právě dispenzacionalismus je charakteristický svou snahou vyvíjet jízdní řády a přesné scénáře posledních událostí. V dnešní době mnozí od klasického dispenzacionalismu ustupují a volí buď „progresivní dispenzacionalismus“, který více zohledňuje současnou teologickou diskuzi, případně další, jiné pohledy. Pomocí v naší diskuzi byla kniha Co s tisíciletým královstvím od S. Grenze. Kniha rozebírá současné pohledy na eschatologii, aniž by některý z nich výrazně upřednostňovala. (Kniha vyšla v našem nakladatelství Křesťanský život a stále je k dostání).
Jako Rada církve jsme na prvním místě potvrdili důležitost eschatologie. Očekávání věcí příštích je natolik spjato se současným životem církve a do takové míry určuje její myšlení, že nelze vytvářet jakousi odlehčenou podobu církve, oproštěnou od „sporných témat.“ Jinými slovy, očekávání druhého příchodu Pána Ježíše je pro nás vzácné a hraje důležitou roli v našem myšlení.
S jistotou se shodneme na očekávání druhého Ježíšova příchodu na tuto zemi (např. Sk 1,11). Tato událost je v Písmu mnohonásobně potvrzena a bude se jednat o fyzický, všem lidem viditelný příchod Ježíše v jeho slávě. To je ta požehnaná naděje, o které píše Pavel v listu Titovi.
Stejně tak věříme neochvějně, že nastane tělesné vzkříšení všech lidí, kteří kdy žili, následované Posledním soudem nad živými a mrtvými. Z některých biblických textů se jeví, jako by měla být dvě vzkříšení, nejprve církev a pak zbytek světa, zatímco řada jiných textů mluví o jednom vzkříšení. Detaily ponecháváme na osobním chápání každého věřícího.
Za třetí věříme tomu, že prvním Ježíšovým příchodem započalo Boží království na zemi (např. L 11,20; 17, 20–21). Dnešní teologové vyjadřují současnou podobu Božího království slovy „už je tady, ale ještě ne plně“. Tím je vysvětlen rozpor mezi očekáváním toho, co by Boží království mělo přinášet (mír, spravedlnost, celosvětové poznání Boha), a tím, jaká je současná realita (války, pronásledování křesťanů). Nikdo nemůže popřít určité znaky Božího království (mohutná probuzení v různých částech světa, zázraky, naplňovaná Boží zaslíbení), ale současně nemůžeme zavírat oči před tím, že v řadě regionů světa vládne chudoba a křesťané jsou pronásledováni. Boží království má svou progresi – již započalo, ale ještě není tím, čím má být ve své plnosti. Jeho plnost bude nastolena Ježíšovým druhým příchodem.
Současně je i řada oblastí, kde nemáme vzájemnou jednotu. Týká se to například načasování Ježíšova příchodu (na počátku tisíciletého království, nebo na jeho konci? Před Velkým soužením, nebo po něm? Je tzv. velké soužení obecným termínem popisujícím to, čím církev v dějinách prochází, nebo se týká několika posledních let před Ježíšovým příchodem?) Druhou nejasnou otázkou je tzv. vytržení (1Te 4,17). Někteří tento termín chápou doslovně jako uchvácení církve a její odchod do nebe, jiní poukazují na paralelu z tehdejší doby, kdy stejnými slovy byl popisován návrat císaře do Říma a významní občané mu vycházeli vstříc, aby jej doprovodili. Pak by církev neodcházela do nebe, ale setkala se s Ježíšem v oblacích, doprovodila jej zpět na zemi, kde by pod jeho kralováním započalo tisícileté království.
Závěrem bych rád zdůraznil, že téma eschatologie v žádném případě nemá být ničím, co by nás jakkoli rozdělovalo. Jakkoli je řada otázek v současnosti nejasných (případně odlišně chápaných), v nejdůležitějších bodech panuje jednota. Přejeme si, aby očekávání Ježíšova příchodu bylo radostnou nadějí celé církve (1Te 4,18). Doporučujeme, aby téma této naší požehnané naděje bylo častěji akcentováno i v našich kázáních a vyučováních, neboť bez toho naše víra pozbývá všeho, co v historii bylo její největší silou.
Martin Moldan
Zpracováno na základě diskuze
na Studijním dnu Rady církve
