Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Duchovní obnova

Napsal(a)   čtvrtek, 10. říjen 2019 13.47

Letošní Duchovní soustředění se odehrávalo v duchu obnovy. Všech sedm večerních programů včetně následných dopoledních skupinek se zaobíralo různými aspekty duchovní obnovy. V tomto článku shrnu některé myšlenky z mých kázání.

Když přemýšlíme o obnově, můžeme si představit lidské tělo. Jeho jednotlivé buňky se v různých cyklech obnovují, některé rychleji, jiné pomaleji. Říká se, že zhruba každých sedm let máme téměř celé tělo obnovené. Toto tvrzení je nutné brát s určitou rezervou, neboť některé nervové buňky se neobnovují a ty části těla, které obnovovány jsou, stejně nesou stopy stárnutí. Budiž. Na úplně nové tělo si musíme ještě chvíli počkat, ale důležité je, že Stvořitel tuto částečnou schopnost obnovy do lidského organismu vložil. A je to dobře – jen si zkuste představit, jaké by to bylo, kdyby všechny modřiny, jizvy a šrámy z dětství zůstávaly. Vypadali bychom velmi odpudivě.

Podobně i naše duše získává během života různé šrámy i jizvy. Zklamání plynoucí z nenaplněných očekávání, zranění ve vztazích, únavy, duchovní krize – to vše se na člověku nějak podepisuje. Proto se se na obnovu v Novém zákoně opakovaně klade důraz. Základem obnovy je odpočinek. Bůh oddělil sedmý den k tomu, aby lidé nepracovali a obnovili své síly. V původním určení šlo o kombinaci fyzického a duchovního odpočinku, neboť nešlo jen o ledajaké nicnedělání. Den byl zasvěcen Hospodinu. Dnešní paralelou je neděle, ale také například čas dovolené. Zkusme se nyní podívat alespoň na některé principy obnovy tak, jak o nich mluví Bible:

Bůh je obnovitelem všeho živého

„Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země.“ (Ž 104,30)

Bůh svět nejen stvořil, ale rovněž jej obnovuje. Úžasnou schopnost obnovy vidíme například v přírodě – latinské přísloví Natura horret vacuo (příroda se bojí prázdnoty) říká, že i tam, kde člověk životní prostředí dosti poničil, příroda si časem do značné míry pomůže sama. Nenajdeme prázdná a mrtvá místa, všude něco roste a žije. Je to stejná Boží energie, která obnovuje i lidský organismus.

Princip obnovy vidíme rovněž v lidských životech. Král David v určitém okamžiku svého života zhřešil. Nešlo o maličkost – jeho hřích stál život řadu zcela nevinných lidí. Když činil pokání, Bůh mu nabídl obnovu. Krásně tento proces pokání, odpuštění a s tím spojené vnitřní obnovy popisuje Žalm 51.

Před pár lety jsem se setkal s vedoucím letniční církve na Novém Zélandu. Vyprávěl mi o službě obnovy, již poskytují lidem, kteří morálně upadli. Bylo to pro mne něco úplně nového, dosud jsem se s něčím podobným nesetkal. Pak jsem četl knihu od Gordona MacDonalda Obnova zhrouceného světa. Respektovaný americký autor a pastor sboru rovněž morálně padl. Ve své knize popisuje nejen své pokání, ale dlouhodobý proces obnovy, jímž musel projít nejen on sám, ale zejména jeho manželství. Nestačí pokání – tím obnova pouze začíná. Je třeba obnovit vzájemnou důvěru i sebedůvěru, vztah s Bohem, do hloubky změnit smýšlení. Hřích zpravidla nebývá produktem slabé chvilky, ale výsledkem dlouhodobého tolerování určitých nedostatků – a toto vše je zapotřebí odkrýt a obnovit.

Obnovu nepotřebuje jen hříšník. Často zapomínáme na postiženou stranu. V manželství to bývá podvedený manžel či manželka. Obnovu potřebuje člověk, který prošel náročnou životní situací, byl obětí vážné nehody, úrazu či nemoci. Obnova se týká získání správného pohledu na Boha i na sebe. Bývá otřesena víra, stejně jako sebedůvěra. Aby byl člověk obnoven, potřebuje čerpat z blízkých vztahů ve svém sboru, v závažnější situaci musí vyhledat křesťanského poradce.

Obnova souvisí s vírou

Zajímavý podnět k přemýšlení o obnově přináší text v 2K 4,16–18: Proto neochabujeme; i když náš vnější člověk chátrá, ten vnitřní se však den ze dne obnovuje. To naše nynější lehké soužení nám totiž působí nesmírně veliké břímě věčné slávy, když nehledíme na věci viditelné, ale na neviditelné; neboť viditelné věci jsou dočasné, neviditelné však věčné.“

Pavel připouští, že jeho „vnější člověk“ chátrá. Není divu, vzhledem k četným pronásledováním a různým těžkostem, jimž čelil v souvislosti se svou službou. Muselo to být nesmírně stresující – o to více překvapí první slova verše: „proto neochabujeme“. Pavel znal zdroj síly, který stojí za to objevit. Jak píše – jeho „vnitřní člověk“ je každý den nový.

Z textu pochopíme, že k obnově dochází, když „nehledíme na věci viditelné, ale na neviditelné“. Je to právě praktická, každodenní víra spoléhající na Boha, co způsobuje obnovu našeho ducha. Z kontextu předchozích veršů a kapitol je zřejmé, že pojmy jako vzkříšení z mrtvých nebo Boží sláva nebyly jen prázdnými náboženskými výrazy, ale něčím, čemu bytostně věřil, denně o tom přemýšlel a ve víře s nimi počítal.

Ze života křesťana se takováto víra po letech snadno vytratí. Zachováme si křesťanský slovník, některé zvyky, ale skutečnou moc víry ztrácíme. Stáváme se křesťany jen zvnějšku. Proto potřebujeme obnovu, abychom byli ve víře stále ryzí.

Obnova skutečné bohoslužby je dalším příkladem oblasti života, kterou potřebujeme udržovat stále naživu. Dějiny církve ukazují, jak snadno se z víry, která je na počátku živá, stane prázdný rituál.

„Vybízím vás tedy, bratři, skrze milosrdenství Boží, abyste vydali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu; to je vaše rozumná služba Bohu. A nepřipodobňujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli zkoumat, co je Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé.“ (Ř 12,1–2)

Lidé snadno podlehnou domnění, že bohoslužba je něco, co se odehrává pouze v neděli dopoledne. V jistém slova smyslu to tak je, ale pokud bychom takto uvažovali, začneme oddělovat čas, kdy jsme na bohoslužbě, od ostatního času. V neděli se budeme chovat „svatě“, budeme na druhé zdvořilí a naše mysl bude upřena k Bohu. V pondělí ale nastane obrat: změní se naše zaměření, náš slovník i naše chování. Budeme žít dvojí život: ten nedělní, křesťanský, a ten všední, světský.

Pointa je v tom, že skutečná bohoslužba znamená, že jsme Bohu ustavičně k dispozici. Pavel si vypůjčuje termín ze starozákonní bohoslužby; mluví o obětech, ale ne takových, jaké se přinášely v chrámu. Máme být „živou obětí“. V tomto zdánlivém protikladu jde o to, že se ustavičně vydáváme Bohu. Ať již řídíme auto, jsme v zaměstnání nebo pracujeme na zahrádce, ve svém duchu jsme spojeni s Pánem. Můžeme se tiše modlit, chválit jej nebo být prostě v jeho přítomnosti. Čas od času může dojít k situaci, kdy si nás použije – ke svědectví, povzbuzení, radě či modlitbě. A protože na tento postoj často zapomínáme, potřebujeme obnovu. Obnova není nic, zač bychom se měli stydět – jde jen o uznání, že jsme omylní a slabí lidé. Obnovu potřeboval koneckonců i sám apoštol Pavel.

Je ještě mnohé, co by se na téma obnova dalo napsat. Když cestuji po sborech, všímám si, že mnozí křesťané, a to včetně těch, kteří Pánu věrně slouží, prožívají únavu. I to je důvod, proč obnovu potřebujeme. Musíme se stát církví, která se stále a v každém ohledu obnovuje.

Martin Moldan

biskup

Naposledy změněno čtvrtek, 10 říjen 2019 13:49
Martin Moldan

ženatý (šťastně), manželka Olga, tři děti. Podstatnou část života prožil ve Varnsdorfu, kde působil 15 let jako pastor sboru Apoštolské církve. V současnosti je v úřadu biskupa AC. Jeho silným přesvědčením je, že nejlepší evangelizační metodou 21. století je znovuzrozený a duchovně obnovený člověk. Mezi jeho záliby patří četba, příroda, fotografování, horské kolo.

Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.