Není pochyb o tom, že i lidé v jiných náboženstvích hledají Boha a chtějí konat dobro. Problém je ale ten, že tito lidé nemají nikoho, kdo by zaplatil za jejich hříchy.

Bible říká, že každý, kdo zhřešil, má před Bohem dluh. Snad všechna náboženství se shodují v tom, že pokud tento dluh nebude splacen, člověk nemůže vejít do Božího království. Proto zároveň každé náboženství nabízí způsob, jak tento dluh splatit.

Je-li něco v Bibli opravdu zdůrazňováno, pak je to Boží spravedlnost. Bůh je spravedlivý. Jestliže spravedlivý není, nemusíme ho jako Boha uctívat. Nebyl by o nic lepší než člověk.

Co se mi ale na Ježíši líbí nejvíc, je právě jeho spravedlnost. Ježíš se dává poznat všem lidem - dobrým i zlým, hezkým i ošklivým, oblíbeným i neoblíbeným, bohatým i chudým, vzdělaným i nevzdělaným, mužům i ženám, Rómům i skinheadům...Ježíš dokonce miluje a přijímá lidi, kteří ho odmítají.

Křesťanství není pouze náboženské učení, kterému člověk uvěří. Křesťanem se člověk nestává tak, že se na začátku života nechá v církvi pokřít a na konci života v církvi pohřbít. Křesťanství nespočívá ani v chození do kostela, ani v církevních obřadech nebo v odříkávání naučených modliteb.

Rozhodně ne. Otázka je stejná, jako bychom se zeptali: „Tak tedy člověk, kterého právě vytáhli z bažiny, když se topil, může do bažiny znovu skočit...? Na zemi sotva existuje člověk, který se někdy skutečně topil a hned poté, co ho zachránili, to chtěl zkusit znovu...

Je mnoho lidí, kteří jsou spokojení i bez víry. Dokonce jsou lidé, kteří skvěle dodržují morální zásady a nepotřebují k tomu žádné náboženství. Na druhou stranu žijí také lidé, kteří z pohledu Bible dělají mnoho hříchů, ale ani ti často nevypadají nijak zoufale. Jsou v životě spokojeni. K čemu je tedy potom víra v Ježíše, když člověk může docela dobře žít i bez ní?

Ve skutečnosti na světě vždycky existovala a bude existovat pouze jedna pravá církev. Když Ježíš mluví o církvi, nikdy neříká „moje římskokatolická církev, moje evangelická církev, moje pravoslavná církev nebo moji věrní adventisté..." Vždycky mluví pouze o „církvi". Pravá církev proto není určitá náboženská organizace, ke které se člověk hlásí. Pravá církev jsou lidé, kteří vejdou do Božího království.

Jak už jsme si řekli dříve, člověk se nestává křesťanem tím, že vstoupí do kterékoli církve. Pravé křesťanství spočívá v osobním vztahu s Ježíšem Kristem, nikoli v členství v církvi. Není v silách žádné církve, aby z někoho udělala křesťana. Každý člověk se bude zodpovídat sám za sebe a potřebuje mít svůj vlastní vztah s Bohem.

Mnoho lidí si klade otázku, jak se vyznat v množství církví, které existují. Lidé by chtěli vědět, jak správně rozeznat, která církev je dobrá, která je méně dobrá a která může být někdy i nebezpečná.

Motto: Láska nikdy nevypadá, ješto buď že proroctví jsou, ta přestanou, buď jazykové, ti utichnou, buď učení, to v nic přijde. 1K 13,8

Úvod do lekce chci začít výše uvedeným mottem. Ekumenický překlad se svojí mírnější formulací "poznání - to bude překonáno" se jeví osamocen. Překlad KMS i NIV se shodují s použitým kralickým. Jestliže "učení v nic přijde" či současným jazykem řečeno "pomine", proč se dále učit, proč navazovat na "První kroky" druhými? Na jedné straně tu je zcela praktická potřeba: Poté, co zvládneme "První kroky", jsme schopni vyučovat základům křesťanství ať již lidi čerstvě obrácené či přicházející z jiného společenství, kterým chceme předat zdravé teologické základy. Kromě toho se však setkáváme s lidmi, kteří mají hlubší dotazy. Chtějí nejen vědět, že mají patřit do církve, která praktikuje celé Boží slovo, ale zajímá je konkrétně, jak vznikly letniční církve, proč je na světě celé spektrum církví atd. Měli bychom být schopni jim fundovaně odpovědět, jinak půjdou odpovědi hledat jinde. Nevíme, zda potom budou tyto odpovědi správné.

Druhý důvod nám dává samo Boží slovo, ve kterém je příkaz vyučovat a učení přijímat jasně zakotven... Abychom jej správně a plně pochopili, měli bychom v první řadě chápat, co je to "učení". K čemu je užitečné a k čemu ne. Zkusme hledat společně.

V první lekci Druhých kroků jsem psal o významu a správném postavení učení v našem křesťanském životě. Viděl jsem to jako důležitý úvod k celému vyučování Druhých kroků. Ne nadarmo píše apoštol Pavel, že "...známost nadýmá, ale láska vzdělává" (1Kor 8,1) Kolik jsem jen viděl ve svém životě nadutých křesťanů! Jen je propíchnout... Mysleli si, že s "novým" učením, o kterém se zrovna doslechli, stojí i padá celé křesťanství, a proto o něm musí každého přesvědčit. A pokud se jim to nepodaří, musí se oddělit, aby nestagnovali. Co na tom, že za rok, za pět, za deset let bublina splaskla. Zůstaly rozbité sbory, zranění, odpadlí křesťané ve světě.